Endó, Šúsaku: Mlčení

Endó, Šúsaku
Mlčení

recenze historický román

Dnes již klasický historický román japonského autora Šúsaku Endóa Mlčení opakovaně fascinuje čtenáře i filmové tvůrce. Endó v něm umně spojuje historickou látku příchodu křesťanských misionářů do Japonska s nadčasovým problémem morálního dilematu, jemuž bude člověk vystavován v každé dějinné epoše.

Jak obstát tváří tvář Božímu mlčení
Šúsaku Endó
: Mlčení. Přel. Libuše Boháčková, Vyšehrad, Praha, 2017, 208 s.

Příběhy křesťanských mučedníků se z dnešního úhlu pohledu zdají nepochopitelné. Mnozí z nich byli se smrtí nejen smířeni, ale dokonce se na ni těšili. Barokní společnost chápala víru zcela jinak než my dnes; v době morových a tyfových epidemií neměl lidský život zdaleka stejnou hodnotu, jako má dnes. Posmrtný život se bral jako samozřejmost a mučednická smrt znamenala smazání všech hříchů, pro které by člověk jinak musel trávit dlouhá léta v očistci. Ten se v představách mnohých příliš nelišil od pekla, a proto lidé raději volili krátká muka na zemi než nekonečný pobyt v očistci.

O něco více srozumitelný je pro současného člověka osud tzv. korobi bateren neboli padlých otců, jejichž osud inspiroval i japonského autora románu Mlčení (1966) Šúsaku Endóa (1923 – 1996). Tito kněží, vyslaní jako misionáři do Japonska, se pod hrozbou smrti ze strany šógunátu, tehdejšího vládního aparátu, nebo mnohem častěji následkem nelidského mučení vzdali své víry. Při posuzování jejich činů si musíme uvědomit, že většina z nich sice byla připravena na smrt, ne však na dlouhé, ukrutné umírání, které vynalézaví mučitelé dokázali protáhnout na celé dny, nebo dokonce týdny. Své oběti přivazovali ke křížům do moře a tam je nechali postupně umírat při přílivu nebo je pověsili hlavou dolů do jámy plné fekálií. Výjimkou nebylo ani vydírání kněží – mnozí měli na výběr mezi apostazí (zřeknutí se víry, na důkaz čeho museli šlápnout na tzv. fumie, tj. speciálně k tomu určené zpodobnění Krista nebo Panny Marie), nebo smrtí svých farníků, což byla situace naprosto bezvýchodná.

Historie křesťanství v Japonsku je plná bolesti a krve, ačkoli ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že zde bude tato víra tak brutálním způsobem pronásledována. Prvním evropským misionářem byl František Xaverský, který do Japonska připlul v roce 1549. Tehdejší politická situace byla pro šíření křesťanství příznivá. Země neměla centrální vládu, byla rozdrobena do 25 knížectví a byla cizincům otevřena. Výhradní postavení zde sice měl z Číny přejatý buddhismus spolu s domácím šintoismem, avšak ani jedna z těchto náboženských forem se příliš nestavěla křesťanství na otevřený odpor. Tehdejší vysocí buddhističtí hodnostáři žili v okázalém přepychu, vedli mocenský boj s knížaty, a ohrožovali tak jejich autoritu. Proto lid uvítal skromné jezuitské a františkánské duchovní, žijící opravdově v duchu víry, kterou kázali. Jezuitská misie měla nejprve úspěch u zbídačených venkovanů, později začala usilovat o křest knížat. Jako první ho přijal Ómura Sumitada, jeho příkladu následovali další a spolu s knížetem často konvertovali i všichni jeho poddaní. Odhaduje se, že na konci 16. století, po dalších desetiletích rozmachu misie, dosahoval počet věřících až tři sta tisíc.

Situace se změnila za vlády Tojotomi Hidejošiho. I on se ke křesťanství zpočátku stavěl kladně, ale záhy vydal dva dekrety, jimiž další šíření křesťanství v Japonsku zakázal. Je možné, že Hidejošiho ovlivnily zprávy o tom, jak Portugalci prostřednictvím misionářů ovládli Macao a Španělé se zmocnili filipínské Manily. Zákaz nebyl nijak důsledně dodržován a v následujících letech do země bez větších problémů připlouvali další evropští misionáři. Zlom přišel v r. 1596 po tzv. sanfelipském incidentu. U japonských břehů tehdy ztroskotala španělská obchodní loď San Felipe a námořníci při výslechu prozradili plány španělské vlády na vojenské ovládnutí Japonska pomocí „připravení půdy“ misionáři. Hidejoši odpověděl tím, že náklad lodi zabavil a pro výstrahu nechal popravit 26 křesťanů.

Od té doby se situace křesťanů jen zhoršovala, řada misionářů opustila Japonsko pod hrozbou smrti za vlády Tokugawů, za šóguna Jemicua poté propukla hotová jatka. V roce 1622 nechal v Nagasaki upálit 51 křesťanů, mezi nimi i Karla Spinolu, jehož osudy sleduje Durychova čtyřdílná epopej Služebníci neužiteční (1940). Při jiné příležitosti bylo v zase v Edu ukřižováno 70 Japonců hlavou dolů v mělké vodě. Když přišel příliv, utopili se. Utrpení bylo prodlužováno, takže oběti byly znovu a znovu přiváženy na místo popravy k dalšímu mučení. Legendy jistě zveličily počty mučedníků, ale i střízlivý odhad je vysoký – během 24 let bylo v Japonsku zavražděno 1900 křesťanů.

K daleko největšímu krveprolití však došlo při šimabarské vzpouře (1637–1638), mezi jejímiž účastníky sice převládali pokřtění rolníci, ale zúčastnilo se jí i mnoho dalších lidí. Šógunát v Edu však viděl celé povstání jako katolické a zabil s velkou brutalitou kolem 37 000 lidí. Pravou zkázou pro japonské křesťany pak bylo ustanovení inkvizičního orgánu, v jehož čele stanul komisař Inoue Čikugo no kami Masašige. Byl to právě on, kdo rafinovaným mučením a psychickým nátlakem přiměl některé misionáře k odpadlictví. Je ironií, že tento muž byl původně sám jako vazal křesťanského knížete pokřtěn, ale později se od katolického náboženství odvrátil.

V tomto momentu začíná Endóovo vyprávění. Do rukou komisaře Inoueho se dostane hlavní hrdina knihy Mlčení Sebastião Rodrigues, jehož postava byla inspirována skutečným jezuitou jménem Giuseppe Chiara. Mladý misionář Rodrigues se do Japonska vydává i přesto, že už se v Evropě vědělo, jak krutému pronásledování nyní křesťané v této zemi čelí. Přijíždí plný ideálů – o víře své i jiných, o svém poslání, o mučednickém majestátu i o samotné podstatě Boží lásky. Realita ho však donutí se nad těmito ideály znovu důkladně zamyslet. Zpočátku ho dojme obětavost, s jakou ho u sebe skrývají utajení křesťané – chudí rolníci. Později ho však začne děsit, když za něj tito lidé po odhalení šógunátními úřady začnou umírat. A když jsou první dva japonští mučedníci, kteří předtím Rodriguese pomáhali skrývat, ukřižováni na mořském břehu, kde v mukách umírají několik dní, je nečekaně konfrontován s něčím ještě děsivějším – s Božím mlčením. V ohlušujícím tichu tohoto mlčení, přerušovaném jen nepatřičným, výsměšným bzukotem mouchy, se mučednictví japonských venkovanů jeví uboze a nesmyslně, hlavně v porovnání s Rodriguesovou představou o mučednictví, „kdy se duše vrací do nebe plného světla slávy, vítána andělskými fanfárami“, a mladý jezuita je na útěku před pronásledovateli dohnán až k pochybnostem o Boží existenci a s tím i smyslu svého života.

Dalším tématem, na které Rodrigues přehodnocuje svůj názor, je Boží láska. Poměrně záhy si uvědomuje, že je snadné umírat za dobré lidi, ale Kristus zemřel i za ty podlé a zkažené. To je však ve skutečnosti nesmírně těžké; hlavní hrdina si to uvědomuje, když se musí znovu a znovu setkávat se svým ošklivým stínem, Japoncem Kičidžiróem, díky kterému se dostal do Japonska. Už od prvního setkání v něm Kičidžiró svým opilectvím a projevy zbabělosti vzbuzuje odpor, jejž ještě stupňují Kičidžiróovy fyzické charakteristiky – na různých místech se o něm dočteme, že měl „myší tvář“, „vyděšené oči ještěrky“ či „bázlivý výraz zbitého psa“. Tato dle použitých epitet vyloženě zvířecká tvář je velmi odlišná od krásné, ušlechtilé tváře Ježíše Krista, kterou si Rodrigues představuje ve chvílích úzkosti, tváře vyzařující moc a slávu. Tento odpor je později doprovázen hořkostí, když se Kičidžiró stane Rodriguesovým Jidášem a zradí ho. Stále znovu se však vrací a prosí o odpuštění, aby se vzápětí dopustil nové zrady. Skutečně překonat nenávist a odpustit Kičidžiróovi pro Rodriguese znamená umět milovat tak, jak to dokázal Kristus, a to nejen lidi dobré a krásné, ale i slabé a ošklivé.

Konečně při nejtěžším rozhodnutí, které musí Rodrigues učinit – veřejně se vzdát víry, nebo nést odpovědnost za krutou smrt několika japonských věřících –, musí projít vlastní křížovou cestou, aby pochopil, v čem spočívá podstata Kristovy oběti, a uvědomil si, že i touha po mučednictví může být špatná, je-li spojena s touhou po osobním oslavení. Na konci je Rodrigues sice poražený jak z hlediska katolické církve, ze které je vyobcován, tak v očích Japonců, kteří jím pohrdají jako odpadlíkem, ale svůj vnitřní boj vyhrál – a s úlevou shledává, že Boží mlčení, které ho celou dobu tak děsilo, bylo pouze zdánlivé. Ve skutečnosti promlouval o Božím milosrdenství a lásce celým svým působením v Japonsku.

V tvorbě Šúsaku Endóa najdeme tři hlavní témata: pocit viny z morálního selhání, kterému se nejvíc věnuje rovněž do češtiny přeložený román Moře a jed (1957, česky 1980), pojednávající o provádění pokusů na amerických válečných zajatcích za druhé světové války. Dále je to střet cizích kultur – Japonska a Západu –, ke kterému ho inspirovaly vlastní zážitky ze studia ve Francii a který zpracovává hlavně v třech novelách spojených do celku s názvem Studium v zahraničí (jap. 1965). Nejvíc se ovšem věnoval tématu křesťanství; Mlčení (česky poprvé 1987) má svou moderní obdobu např. v románu Blázen (jap. 1959), ve kterém se laskavý a naivní Francouz – moderní misionář snaží spasit jednoho japonského zločince i za cenu ohrožení vlastního života.

Mimořádný úspěch románu Mlčení, který obdržel prestižní Tanizakiho cenu a nedávno se dočkal již druhého filmového zpracování Martinem Scorsesem (2016), nespočívá v tom, že je Endó jako křesťanský autor v japonské literatuře něčím výjimečným, ani ve stylu, v jakém byl román napsán, i když tento styl můžeme označit za mistrovský – zdánlivě prosté věty plynou hladce a zároveň vyvolávají neokázalým způsobem ve čtenáři silné emoce –, ale v tom, že zde Endó dokázal umně spojit všechna tři výše uvedená témata. Příchod křesťanských misionářů do Japonska nutně vede ke střetu kultur a k úvahám nad odlišnostmi mezi Japonskem a západním světem a problém morálního dilematu, kde se ani jedna volba nezdá být tou správnou, je univerzální a nadčasový.

Konečně čtenáře také oslovuje Endóovo pojetí Boha. Endóa nezajímá Bůh otec se starozákonními potopami, dešti kobylek a dalšími pohromami, Bůh přísný a trestající. V centru jeho zájmu je Kristus. Ovšem jak můžeme vidět na proměně tváře, která se zjevuje Rodriguesovi, z tváře vyzařující moc a slávu na tvář vyrytou na desce fumie, vyhublou a se smutnýma očima, jejíž rysy byly téměř setřeny nohama lidí, kteří byli přinuceni na ni šlápnout – Kristus pro autora opět není ten, který vítězí a kraluje, ale ten, kdo ač poražený a ubohý, snaží se přece pomáhat trpícím. A to je příklad sebeobětavé lásky, který může mnoho přinést i dnešnímu evropskému čtenáři, ať už věřícímu, či nikoliv.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pavel Mandys, 13.04.2017 11:33
Endó, Šúsaku: Mlčení
A my jsme vděčni za zpětnou vazbu!
Vložil: O.Doubek, 13.04.2017 10:30
Endó, Šúsaku: Mlčení
Argumenty beru; ostatně jsem též označil zařazení článku za podružné. Jen bych si dovolil odkázat na nejasnost kategorie "skutečné historické postavy"; tj. zda skutečně v historickém románu musí být, popř. zda musí jít o hlavní postavu /wikipedia.org/... a dále zda postačuje postavu označit jménem této postavy a vesele fabulovat (viz Jméno růže, Pražský hřbitov či Podivuhodná cesta Pomponia Flata, kterou bych ostatně v Relaxu viděl rád, etc.). Pokud jde o název rubriky, vždy budou nějací nespokojení uživatelé, kteří jinak nehnou prstem, ale přesto jde o hovorové slovo a i jeho užití v IJP je ilustrativní: prirucka.ujc.cas.cz. A tak Iliteraturo: jsme rádi, že Vás máme.
Vložil: Pavel Mandys, 13.04.2017 09:50
Endó, Šúsaku: Mlčení
Ještě k tomu příspěvku O. Doubka: aniž bych chtěl zpochybňovat podezření, že v zařazování nemáme pevně daný systém (skutečně - v podfinancovaném literárním časopise, kdy práce v něm není pro žádného z redaktorů ani hlavním, natož jediným zaměstnáním, zpětně nekontrolujeme, kam autoři navrhli umístit... svou recenzi, pokud to prošlo přes redaktora příslušné jazykové sekce), tak uvedené příklady nejsou zrovna "evidentní". U Včel a Nebeských těles autoři recenzí upozorňují, že nejde o historický román, zařazení do tohoto žánru je vyloučeno u Protějších břehů, jejichž příběh se odehrává ve fiktivním městě. Definování žánru historický román bývá spíše obecné a vágní (viz. např. v Brittanice: britannica.com), ale určitě tam patří díla, která se zabývají osudy skutečných historických postav (jako Mlčení a Wolf Hall a i vámi zmíněný Gerron), zatímco v případě, že jde o hrdiny fiktivní, už je zařazení spornější. Ale myslím, že podstatou debaty je spíše to, zda se Mlčení může objevit v rubrice nazvané Relax.
Vložil: mk, 13.04.2017 09:15
Endó, Šúsaku: Mlčení
Dle níže zadaných parametrů mně vychází: ne nutně pokleslé; spíš pokleslé; většinou pokleslé; pokleslé a nepokleslé; relax a ne relax; žánrové čtení; žánrové hodnoty; de gustibus.
Vložil: Milan, 13.04.2017 09:12
Endó, Šúsaku: Mlčení
Název rubriky Relax je dobrý. Jde o to, jaké knihy tam řadit. Mlčení tam podle mého názoru prostě nepatří.
Vložil: Pavel Mandys, 13.04.2017 00:26
Endó, Šúsaku: Mlčení
Napadne-li někoho pro rubriku příhodnější název, než Relax, rádi jej použijeme...
Vložil: M Pokorný, 12.04.2017 23:01
Endó, Šúsaku: Mlčení
Pro nechápavé: užitím výrazu apriori dal pan Mandys dostatečně jasně najevo, že další diskuse je nemístná. Omyly génia jsou branami objevu, jak praví klasik.
Vložil: O.Doubek, 12.04.2017 12:13
Endó, Šúsaku: Mlčení
Omlouvám se za nepřesnou informaci; Mantelová v historickém románu zařazena skutečně je. Ale např. Leslie Parry (Chrám divů), Doctorow (Pochod k moři), Friedenthal (Včely), Vosganian (Kniha šepotů), Kaddour (Protější břehy), Faber (Kvítek karmínový a bílý), Catton (Nebeská tělesa), Mitchell (Tisíc podzimů... Jacoba de Zoeta), Levinski (Gerron) jsou v beletrii (světové), abych uvedl evidentně historické romány. Zařazování knih do rubrik je podružné, byť informace o relaxu nad Mlčením je potencionálně zavádějící.
Vložil: mk, 12.04.2017 09:17
Endó, Šúsaku: Mlčení
Možná by bylo lepší, než se snažit přesvědčit někoho o novém významu slova, vyřešit takový nominální problém použitím výrazu jiného, případnějšího.
Vložil: Milan, 11.04.2017 15:37
Endó, Šúsaku: Mlčení
Ano, jak píše O. Doubek, to by tedy i Knihy Jakubovy aj. měly být v relaxu. Navíc, Mlčení se nečte zrovna lehce, téma je těžké, děj dost krutý, román je plný náboženských a filozofických úvah, do relaxu to má tedy opravdu dost daleko a zařazení Mlčení do této kategorie působí dosti křiklavě, nemůžu... si pomoct. A to nechci nijak zpochybňovat, že i v rámci relaxu vycházejí knihy hodnotné, čtivé atd.
Vložil: Anna, 11.04.2017 14:33
Endó, Šúsaku: Mlčení
Tento konkrétní román neznám, ale obecně si už delší dobu říkám, že hranice, kdy je nějaká kniha zařazena v beletrii a jindy v rubrice Relax, je někdy dost tenká a hlavně hodně subjektivní. Vím, že se to tu na stránkách iliteratury už řešilo a nevím, jak z toho ven, ale můžete říkat horem dolem, že... slovo relax sice neoznačuje kvalitu, nýbrž žánrové hodnocení, stejně má toto slovo negativní nádech.
Vložil: O.Doubek, 11.04.2017 13:47
Endó, Šúsaku: Mlčení
Dobrý den, Knihy Jakubovy (Tokarczuková), Noc komety (Vassali) a Wolf Hall (Mantelová) jsou přece (více či méně) historické romány. A našly by se i další případy. Tedy proč nejsou v Relaxu? O.Doubek
Vložil: Pavel Mandys, 11.04.2017 12:07
Endó, Šúsaku: Mlčení
Rubrika Relax má podrubriky Krimi pro detektivní, kriminální a špionážní romány, Fantasy pro fantasy a horor, Romance, Sci-fi, Humor a Historický román. Je určena pro snadnější rozlišení žánrového čtení, které ovšem nepovažujeme apriori za cosi pokleslého.
Vložil: M Pokorný, 11.04.2017 11:59
Endó, Šúsaku: Mlčení
A proč je historický román mimo beletrii a v relaxu?
Vložil: Pavel Mandys, 11.04.2017 11:28
Endó, Šúsaku: Mlčení
Nepodceňujte prosím rubriku Relax! Nejde o vymezení kvality, ale žánru, v tomto konkrétním případě historického románu! Kvalitu, která zde překračuje oddechový žánr, dáváme najevo vysokým procentuelním hodnocením.
Vložil: Milan, 11.04.2017 08:56
Endó, Šúsaku: Mlčení
Zařadit Endóovo Mlčení do kategorie relax??? Pardon, ale to snad ne!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.