Pekárková, Iva: Multikulti pindy jedný český mindy

Pekárková, Iva
Multikulti pindy jedný český mindy

recenze sociologie

Hned několik předsudků rozkrývá soubor autobiografických próz zcestovalé české autorky. Drsná životní realita například londýnských předměstí je tu často zjemňována humornou nadsázkou či rozněžněním; autorčina záliba ve spojování odlišného někdy začne překračovat i mezidruhové bariéry a dostává se na půdu sci-fi.

O jinakosti
Iva Pekárková
: Multikulti pindy jedný český mindy. Mladá fronta, Praha, 2016, 384 s.

Soubor převážně blogových textů české spisovatelky Ivy Pekárkové (nar. 1963) Multikulti pindy jedný český mindy vyšel poprvé v roce 2012 (tehdy psáno Multykulty) a nedávno byl vydán v rozšířené a aktualizované verzi. K poněkud sebeshazujícímu názvu autorku údajně inspiroval anonymní internetový debatér.

Odspodu
V jedné části knihy Iva Pekárková rekapituluje svůj značně pestrý životopis. Po emigraci pracovala například jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu nebo učila angličtinu v uprchlických táborech v Thajsku. Po několika letech strávených v České republice se s partnerem přestěhovala do Londýna. Multikulturní velkoměsto poznává důvěrně jak díky různorodým spolubydlícím, tak imigrantům, jimž chodí na úřady tlumočit.

Publikace začíná rozhodnutím jejího přítele nigerijského původu odejít z Česka, s nímž nakonec souhlasí i ona. (Na spisovatelčiny původní pochyby partner reagoval bouřlivě: „K. se okamžitě začal sebevraždit: skákal z okna, skákal pod vlak, přežral se jedu na krysy a pak čekal, až mu uhnijí střeva. Trval na svém: chce žít v Anglii – a to se mnou. Jinak nechce žít. Jako ve špatné komedii si K. zvykl trhat ve vzteku šaty, co měl zrovna na sobě, a tak jsem si připravila stranou hromádku starých, děravých či něčím pocákaných košil a triček a před každou ‚diskusí‘ ho přinutila, aby si jedno z nich vzal na sebe. Tím jsme se zbavovali jak vzteku, tak nepotřebného oblečení.“) Následují peripetie s hledáním nejvhodnějšího ubytování a zážitky se spolubydlícími nejrůznějšího původu a psychických charakteristik (či spíše úchylek). A někdy i drsné příhody s emigrovavšími českými občany, často romského původu. Tamní společnost díky tomu spisovatelka poznává skutečně odspodu, stejně jako fungování úřadů. To jí občas připadá mírně anarchistické, jelikož každá instituce má prý takovou svobodu, že se soudí i mezi sebou navzájem.

Jak si poradit s nenávistí
Na základě své bohaté mezinárodní zkušenosti Iva Pekárková reaguje na aktuální události, jako byly londýnské nepokoje roku 2011 (odmítá mentalitu lidí, kteří vyrostli s pocitem, že mají na vše bez jakéhokoli úsilí „nárok“) či únos českých turistek v Balúčistánu (ostře kritizuje postoj prezidenta Zemana). Obsáhle se věnuje excesům afrických a asijských migrantů na kontinentální Evropě nebo těch východoevropských v Londýně, kteří se občas chovají k jiným přistěhovalcům nadřazeně a s neotřesitelným přesvědčením, že by si jich (bílí) Angličané měli vážit víc než jiných ras.

Díky tomu se jí daří vykreslit plastický obraz stále propojenějšího světa, kde na sebe se zvyšující se frekvencí narážejí odlišné životní styly a vyznání. Jeden z možných, i když trochu krajních receptů našla v jisté africké lokalitě s vyostřeným nepřátelstvím tří odlišných kmenů. Obyvatelé situaci řešili extrémní zdvořilostí: „Řidiči se necpali do křižovatek a zuřivou gestikulací si nerazili cestu, naopak: všichni vždycky zastavili a pokynuli ostatním, ať jedou první… Nikdo proti nikomu nic neměl, všichni se na sebe usmívali, nikdo nepronášel o nikom soudy a nikdo nezvyšoval hlas. Všichni věděli, že stačí jediné slovíčko, jediné gesto – nenávist se vznítí a bude se zabíjet a umírat.“

Kniha se snaží rozkrývat nejeden předsudek, místy i několik najednou. V souvislosti s nevhodným chováním Pákistánců či Afghánců v německých bazénech kupříkladu Pekárková vzpomíná na své dívčí zážitky z podolského bazénu, který prý tehdy mnozí mladí Pražáci (mužského pohlaví) rovněž využívali jako příležitosti tělesného kontaktu s ženským tělem – takže dnes tak zavrhovaní nevybouření „Asiaté“ nejsou od oněch českých výrostků nijak principálně odlišní.

Co je exotika?
Nejen humorně, ale i poučně vyznívá autorčino líčení návštěvy Afriky, kde měla v domovině svého manžela s domorodci fyzicky pracovat, ale v dané teplotě pochopitelně nevydržela zdaleka tolik jako oni. Místní Afričané, v Evropě nezřídka vnímaní jako lenoši, se jí ovšem neposmívali, naopak o jejím pracovním nasazení vyprávěli oslavné legendy: „Jsem prý děsně šikovná a všechnu kasavu jsem zasázela sama. Nejdřív jsem myslela, že si mě dobírají, a zahanbeně mručela. Ale K. mi vysvětlil, že vůbec ne – všichni jsou nadšení z toho, že jeho manželka spolu s nimi na farmě pracovala… a že se po čtvrthodině zhroutila pod palmu? Kdo by si takových detailů všímal? A tak se stalo, že jsem u K.-ova příbuzenstva získala pověst velkého pracanta. Vhledem k tomu, že v Benin City jen málokdo viděl bělocha zblízka, spolu se mnou ji získali i všichni lidé z ‚Bílé země‘. A protože má K. příbuzné skoro po celé Nigérii, výrazně jsem napomohla mezi domorodci rozšířit přesvědčení, že běloši fakt dovedou vzít za práci.“

Téma soužití lidí různého původu líčí Pekárková i díky své rodinné situaci z několika perspektiv, takže například příběh o bílé Angličance, která ve veřejných hromadných prostředcích vulgárně nadává na barevné přistěhovalce a je za to předvolána před soud, doplňuje představou, jak by asi stejné publikum reagovalo na protibělošské tirády jejího muže. Někdy pochopitelně reakce okolí nejsou tak vstřícné a přátelské, jako když pomáhala sbírat maniok. Například v černošském prostředí se lidé někdy obracejí na autorčina partnera, protože ona jim ve své odlišnosti připadá jako exotické zvíře, jež potřebuje zkrotit. A naopak uprostřed bělošské většiny občas plní roli „krotitele“ zase Pekárková ve vztahu ke svému muži.

Kniha ovšem obsahuje i texty o skutečných zvířatech, kde pisatelka naznačuje analogie k běžencům. Jedna kapitola takto: „Je jich už plná Anglie, přestože nejsou odtud, a podle názoru mnohého rodilého Angličana tu nemají co dělat. Ale daří se jim líp než původním obyvatelům. Jsou průbojnější, přizpůsobivější, drzejší. Jsou prolezlí chorobami, které jim samotným už neškodí, ale pro starousedlíky bývají smrtelné. Nestydí se žebrat na ulici ani vybírat odpadkové koše. Kolikrát se ani neobtěžují zařizovat si bydlení, nocují, kde se dá. Jsou větší, dovedou si nastřádat tuk na zimu, a přežijí tudíž i pořádné mrazy. A mají nesprávnou barvu.“ Záhy se ovšem ukazuje, že text se týká – veverek.

Humor?
Bohužel jindy Iva Pekárková některé stereotypy spíše potvrzuje, respektive příliš generalizuje. Kupříkladu v podobně laděné knize Postřehy z Londonistánu (Mladá fronta, 2015) tvrdí, že „islám má tendenci ubíjet smysl pro civilizovaný humor“. To je podmíněno až fanaticky nenávistnými reakcemi mnoha muslimů na karikatury Muhammada, záležitost je ale o dost složitější. Podle Luboše Kropáčka u muslimských radikálů opravdu mnoho humoru nenajdeme, ale kupříkladu obyčejní Egypťané mají velmi rádi vtipy všeho druhu. Všude v arabských zemích kvetou politické anekdoty, ale slyšel prý i vyprávět vtipy s náboženskou tematikou, o samotném Proroku Muhammadovi, a to dokonce i saúdské Araby. Bronislav Ostřanský připomíná rozsáhlý proud středověkého humoristického písemnictví v muslimských zemích, vedle známého Hodži Nasredina též fenomén tzv. bektášíjských anekdot, což je podle něj inteligentní humor „jak vyšitý“.

Podobně říká autorka v recenzované knize, že „dobrý muslim nemá co chodit do kostela a uznávat tím, byť nepřímo, existenci i jiného boha než Alláha“. Což je opět zjednodušení. Podle Kropáčka v minulosti jistě převládala tendence do kostela nevstupovat. Dnes už to ale pro mnohé neplatí. Kupříkladu loni v létě po zavraždění francouzského faráře Jacquesa Hamela přišlo na výraz odmítnutí terorismu a solidarity s křesťany na katolickou mši do kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 80 mladých muslimů. (I Čech konvertovavší k islámu Vladimír Sáňka tvrdí, že islám vstup do kostela nezakazuje. Nicméně obecně platí, že pro muslimy není vhodné pobývat mezi sochami a obrazy lidských bytostí, což v kostelech často bývá. Ale to podle něj platí obecně, bez ohledu na to, jestli se jedná o kostel nebo ne.)

Pekárková ovšem nepíše učené pojednání a některé její výroky bychom tedy měli brát s nadsázkou. A jestli proti něčemu skutečně brojí, tak nikoli proti konkrétnímu náboženství, ale proti projevům fanatismu ve všech jeho podobách. Třeba když se střetli dva její fundamentalističtí spolubydlící, s nesouhlasnou ironií až sarkasmem líčí chování obou: „Není jasné, kdo dal první ránu. Oba se bili statečně. Ariel toužil Musovi dokázat, kolik má v sobě křesťanské lásky, Musa Arielovi pěstí vysvětloval, že není násilník ani terorista. Museli je od sebe odtrhávat a oba utrpěli drobná zranění. Ariel prý plival krev a opakoval ‚Bil jsem se za Ježíše Krista!‘, Musa neříkal nic.“ A místo toho, aby hlásala razantní a silné názory, upřímně se dokonce přiznává, že na některé věci „si dělala názor tak dlouho, že teď už je zřejmě docela fuk“, co si myslí.

Až na výjimky také brojí proti esencialismu, tedy proti přesvědčení, že příslušníci jistého národa či jiné skupiny bez výjimky vykazují tytéž charakteristiky. Četné kapitoly tak obsahují paradoxy, které se nebudou líbit zastáncům neposkvrněné evropské kultury, již bychom podle mnohých měli bránit proti všem cizím vlivům: tu nejčistější a nejvybranější londýnskou angličtinu kupříkladu slyší z úst Afričana.

Zatřásti jistotou
Kniha není zcela stejnorodá. Drsná životná realita je v ní často zjemňována humornou nadsázkou. Někdy se ovšem autorka skoro až hrabalovsky rozněžní, třeba když opěvuje jistého londýnského běžence, který se nemyl a nedbal o sebe, ale měl v sobě cosi „čistého jako studánka v lese“. A jindy její záliba v pestrosti a spojování odlišného začne překračovat i mezidruhové bariéry a Pekárková se dostává na půdu sci-fi: „Už vidím ty smíšené páry typu delfín-Češka, už vidím výrobce speciálních plošin značky DelfoSex, které usnadní soulož kytovce s člověkem (předpokládám, že člověk bude bílá žena, kytovec švarný delfíní mladík se zářivým úsměvem). Poslední výkřiky genového inženýrství umožní, aby se dvěma živočišným druhům, které se ve volné přírodě nemají šanci křížit, narodili potomci.“

Ne všechny kapitoly jsou stejně vydařené: některé oddíly jsou poněkud zdlouhavé (hledání optimálního ubytování), jiné si zaslouží věcnou kritiku, jak jsme uvedli výše. I tak se mezi nimi ale najdou takové, které stojí za přečtení, protože s čapkovskou pokorou a sebeironií přistupují ke každodenní realitě a dokáží i v jednoduchých věcech či situacích najít obecnější význam. Četné stránky také mohou otřást domnělými jistotami Čechů, kteří živého černocha či muslima (či oba v jednom) nikdy neviděli, ale názor na ně už mají definitivně hotový, i postoji místních „vlasteneckých“ prodavaček, které jsou schopné za skupinou cizích turistů rozezleně volat: „Debilové, naučte se česky!“

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 2169x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce