Kean, Sam: Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny

Kean, Sam
Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny

recenze přírodní vědy

Všechno kolem nás se skládá z chemických prvků, patrně i proto nás tak fascinují. Ale co o nich vlastně víme? Jak vůbec vznikají? Jak to, že některé jsou kovové, a jiné ne? Proč jsou jedny jedovaté, kdežto bez dalších bychom nedokázali žít? Každý prvek skrývá zajímavé příběhy, některé z těch nejpozoruhodnějších předkládá americký spisovatel Sam Kean.

Do nitra periodické tabulky
Sam Kean: Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny: Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků. Přel. Marek Čtrnáct, Grada, 2016, 336 s.

V posledních několika letech to vypadá, že se s populárně naučnými knihami, jež se nějakým způsobem věnují periodické tabulce prvků, roztrhl pytel. Nicméně téma je to natolik zajímavé a lze jej nahlížet z tolika různých rovin, že to jistě není na škodu. To nakonec prokázal i jeden z posledních přírůstků do „periodické“ knihovny – publikace amerického spisovatele Sama Keana Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny: Fascinující příběhy o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků (The Disappearing Spoon: And Other True Tales of Madness, Love, and the History of the World from the Periodic Table of the Elements, 2010).

Jak už to bývá, v úvodu se dozvíme, proč si autor zvolil za téma právě chemické prvky. Ty ho začaly fascinovat již v dětství, a sice v souvislosti s příhodou, již nejspíše zažil i nejeden čtenář: pozoroval kuličky rtuti, které unikly z rozbitého teploměru. Začal si všímat každé zmínky o rtuti a uvědomil si, že rtuť není jen v teploměrech, ale je součástí mnoha dalších věcí a velký význam měla i v minulosti, například v alchymii či lékařství. Později nechal rtuť rtutí a rozhodl se studovat fyziku. Studia úspěšně dokončil, ale spíše než trávit čas v laboratoři jej bavilo psát. Vrhl se na dráhu vědecké popularizace. Jednoho dne si vzpomněl na svou dávnou zaujatost oním tekutým kovem a pochopil, že nejen rtuť, ale všechny další prvky jsou nějakým způsobem zajímavé, pojí se s nimi mnoho pozoruhodných příběhů a každý prvek je součástí jednoho z triumfů lidského ducha: periodické tabulky prvků. Rozhodl se, že se na tabulku jako takovou i na její osazenstvo podívá blíže, a své úsilí nakonec přetavil v knihu Mizející lžíce.

O prvcích a lidech
Kniha obsahuje devatenáct kapitol, jež jsou uspořádány do pěti tematicky provázanějších celků. V každé kapitolce jsou představeny některé z prvků. Nejedná se však o suché učebnicové popisy, naopak: obvykle se vyprávějí ucelené a velmi rozmanité příběhy, v nichž sehrály nebo dosud hrají ty které prvky nějakou úlohu. Autor se zpravidla nezabývá historií jejich objevování, a nedojde tak třeba na slavnou historku o desítkách kbelíků hnijící moči, které provoněly cestu k objevu fosforu. Tento prvek se v knize objevuje v docela jiném kontextu – v souvislosti se svou funkcí v samotném životě. Fosfor je totiž významnou složkou živých organismů a sehrál velmi zajímavou úlohu například při objevování struktury DNA. Tu nakonec odhalili James Watson a Francis Crick v roce 1953, a vyhráli tak pomyslný závod s Linusem Paulingem, jenž si původně myslel, že DNA je trojšroubovice. V podobném duchu jsou představeny i další prvky a kniha je ve výsledku rovnou měrou o nich jako o lidech, kteří se s nimi tak či onak střetli.

Sympatické je, že autor se nebojí ani komplikovanějších témat a v knize se několikrát dostává až k samotnému jádru věci: ke stavbě atomů, ať už jde o počty protonů a neutronů, nebo o vlastnosti elektronového obalu, které v důsledku ovlivňují rysy každého prvku. Kean se však nebojí ani mnoha jiných otázek a pendluje od astrofyziky (vznik prvků ve hvězdách) až k biologii v nejširším slova smyslu (popisuje, z jakého důvodu se život bez některých prvků zkrátka neobejde, ale odhaluje i to, proč jsou jiné pro organismus smrtelně jedovaté). Chemické prvky rovněž mívají nemalý společenský a ekonomický význam: zaznamenaly úspěch během studené války, slouží coby platidlo a jeden z nich (europium) dokonce tvoří důležitou součást evropské měny – eura. Důležité jsou však i v umění, jak ukazuje například Robert Lowell, jenž trpěl bipolární poruchou, která výrazně ovlivňovala jeho osobnost. Nemoc nakonec potlačilo užívání lithia, které nicméně nezměnilo pouze jeho vystupování, ale i poezii.

Mělký pohled na dějiny vědy
Jak již zaznělo výše, kniha je stejně tak o prvcích jako o různých (nejen) vědcích. Objeví se jich tu desítky. Někteří se pouze mihnou s nějakou zábavnou historkou, kdežto jiným je věnováno mnohem víc prostoru. Do té druhé kategorie patří třeba Lise Meitnerová, Marie Curie-Skłodowská i její dcera Irène, Glenn Seaborg, Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Johann Wolfgang Goethe, William Crookes a spousta dalších. Nutno však dodat, že k některým postavám Kean přistupuje poněkud svérázně, bez zohlednění hlubšího dobového kontextu a z pozice silně racionalistického vědce. Jeho názory proto v několika případech působí poněkud povrchně. Tradičně to odskákal viktoriánský fyzik a chemik W. Crookes, kterému stále mnoho britských a amerických badatelů nemůže zapomenout, že část svého života věnoval experimentálnímu ověřování jevů, jež souvisely s tzv. moderním spiritualismem. Kean se ptá (v příhodně pojmenované kapitole Prvek šílenství), jak se mohl vědec světového formátu zabývat – a navíc s vážnou tváří! – něčím tak nesmyslným. Uvádí ho proto jako typického představitele patologické vědy (Pathological science), podle níž, zjednodušeně řečeno, přičítají někteří vědci určitým nejednoznačným důkazům příliš velkou váhu a berou je jako podporu pro svou preferovanou teorii. Jediným vysvětlením podle autora je, že Crookes byl zdrcen smrtí svého příbuzného. To u něj dočasně podnítilo iracionální víru v nadpřirozeno, které hrál do karet nedostatek důkazů, jež by ji definitivně poslaly k ledu. V kapitole se spisovatel, snad kvůli celkovému zklamání z morálního úpadku velkého vědce, do Crookese opírá ještě v dalších otázkách. Například Crookesem spravovaný časopis pro popularizaci vědy rovnou označuje za bulvár. Překvapivá je i zmínka o přístroji, který Crookes sestrojil a chtěl jím měřit sílu světelného záření (jednalo se o vůbec první radiometr, jenž dnes nese název Crookesův mlýnek). Z textu totiž vyplývá, že Crookes přístroj nevytvořil z vědeckých pohnutek, nýbrž aby jím mohl zaznamenat šeptání duchů. Bohužel zdroj, kde tuto informaci Kean nabyl, neuvádí.

Trochu podobně jako Crookes dopadl i Goethe, s jehož jménem se autor setkal poprvé náhodou na vysoké škole. Později se začal seznamovat i s Goethovým dílem, a ačkoli jeho literární kvality ocenit dokázal, fakt, že se Goethe snažil působit i jako vědec, již líčí spíš s přezíravým pobavením. Nedokáže například pochopit jeho teorie o vzniku barev, což ovšem není divu, protože se na ně dívá optikou dnešních znalostí a zcela opomíjí kontext doby a prostředí, v němž Goethe působil (období, kdy si v německy mluvících zemích vydobyla velkou pozornost tzv. naturfilosofie). Autor tak v tomto, ale i v několika dalších ohledech působí, že není s to vnímat jakékoli odlišné pojetí vědy, než je to dnešní.

Klady i zápory
Keanův styl je docela osobitý a ne každému mohou vyhovovat někdy humorné, jindy jen rádoby vtipné dodatky. Různých vsuvek, soudů a žertovných poznámek, uvedených jen tak mimochodem uprostřed věty, je místy až příliš, což občas zbytečně komplikuje plynulost věty i čtivost textu. Svá pozitiva i negativa má i fakt, že autor k tématu přistoupil opravdu multioborově a publikace obsahuje vskutku značné množství nejrůznějších informací. Ty jsou bezpochyby zajímavé, ale leckdy se jedná o jednotlivosti, které s tématem tolik nesouvisejí, a naopak rozmělňují „hlavní příběh“. Klouzání od tématu k tématu a od oboru k oboru občas neumožňuje hlubší proniknutí k tomu podstatnému a ve výsledku ani nezanechá ve čtenářově mysli dostatečně hlubokou stopu, alespoň po jediném přečtení ne.

Samozřejmě se nabízí srovnání Mizejících lžic s knihou Periodické příběhy (Dokořán, 2016), jelikož oba tituly u nás vyšly téměř současně. Nicméně z tohoto porovnání vyplývá jediné, a sice že ač obě publikace pojednávají v zásadě o tomtéž, každá k tématu přistupuje diametrálně odlišně. Díky tomu se dobře doplňují a průnik témat je až neuvěřitelně malý. Mizející lžíce jsou informačně velmi hutné, nabízejí mnoho pozoruhodných příběhů z dějin vědeckého poznání i spoustu prvotřídní zábavy a čtenáři jistě umožní lépe poznat, z čeho že se všechno kolem nás skládá. Knihu by každopádně neměl minout žádný čtenář, kterého chemické prvky fascinují stejně jako jejího autora. Na své si nakonec přijdou všichni milovníci přírodovědné populárně naučné literatury.

Pár poznámek k českému překladu
Zvláštní zmínku si v tomto případě zaslouží překlad knihy, který je bohužel místy kvalitativně nevyrovnaný. Je třeba podotknout, že ani anglický text nepatří k nejjednodušším a překladatel Marek Čtrnáct si zaslouží pochvalu za to, jak si s mnoha záludnějšími pasážemi poradil. Při čtení nicméně narazíme i na některé detaily, které výsledný dojem zbytečně trochu kazí. V první řadě je to občas trochu krkolomnější stylistika, což zpravidla pramení z přílišného lpění na anglickém originálu. Překladatel občas využívá pro překlad pojmů první slovníkový význam, což vede k nedorozumění. Několik nejnápadnějších ukázek (kontrolováno dle anglického originálu):

„… odmítl i další objevy, které nebyly vidět…“ – zde by bylo lepší zachovat originál, který zní reject other things he couldn’t see , tedy: odmítl i další věci, které nemohl pozorovat. (s. 54)
„Dobrá, populace vodíku a helia se měnit může…“ – jelikož se jedná o pasáž, kde se mluví o celkovém počtu (stavu) atomů toho kterého prvku ve vesmíru a není zde třeba metafora, která by slovo populace ospravedlnila, bylo by v tomto případě lepší anglický výraz population přeložit například jako celkové množství. (s. 66)
„Jediná důležitá věc, kterou dusík dělá, je, že doplňuje půdu…“ – překlad je věrný originálu, ale v češtině věta poněkud mate. Snad by bylo lepší trochu volněji napsat, že půdu zúrodňuje (původní výraz replenish), což je pravda a dává to smysl i v kontextu s následujícím textem. (s. 80)
Názvy plynů Cyklon A a Cyklon B překladatel ponechal v jejich originálním znění Zyklon A a Zyklon B, které se v češtině běžně nepoužívají, pokud je mi známo. (s. 84)
„Začal systematicky sondovat každý objevený prvek …“ – přirozeněji by jistě znělo zkoumat (původně probe). (s. 94)
„Zbraně, které během těchto mrtvých hodin vyvinuli…“ Idiom dead hours neznamená mrtvé hodiny, nýbrž časné ranní hodiny. (s. 104)
„Vzhledem k tomu, že prvky začínají být křehké, když se počet jejich protonů příliš zvýší…“ – v tomto případě by mělo být slovo fragile přeloženo spíše jako nestabilní, význam je v tomto kontextu docela jiný. (s. 111 i na mnoha dalších místech)
„IUPAC vyslal devět vědců, kteří strávili několik týdnů v každé z laboratoří, aby protřídili všechno to osočování…“ Překlad je věrný originálu, ale zní trochu nezvykle. Snad bylo lepší napsat, aby se tím vším probrali, případně s připomínkami vypořádali nebo něco podobného (původně sort through). (s. 118)
„Pocházela z vysušené, mrtvé DNA, která se stáčí jinak než mokrá, živá DNA…“ – v souvislosti s výrazem wet se obvykle neříká mokrá DNA, nýbrž čerstvá nebo tak podobně. (s. 133)
„Antibiotika byla kulminací Pasteurových objevů…“ – lépe snad vyvrcholením. (s. 163)
„Dokonce i běžné, každodenní prvky…“ – v tomto případě by everyday bylo nejlepší přeložit jako běžné, což se však již vyčerpalo překladem slova blasé jako běžné. Tak třeba: běžné prvky, s nimiž se setkáváme každý den? (s. 167)
Díky kosmické smůle…“ – snad by bylo lepší kvůli nesmírné. (s. 171) Zcela pravidelně překladatel používá „díky“ v situacích, v nichž by s ohledem na kontext mělo být „kvůli“.
„Dokonce i podlehnout regresi do duševní zaostalosti…“ – lépe by snad znělo upadnout do duševní zaostalosti. (s. 178)
„Pili vodu prosycenou radiem […] jako zdravotní tonik…“ – snad jako léčivé tonikum. (s. 183)
„Věda jako lysenkoismus…“ – správně se užívá lysenkismus. (s. 226)
V textu se vyskytuje také relativně dost překlepů a chyb vzniklých nepozorností. Například „… přidání jednoho elektronu ke každému dalšího přechodnému kovu…“ (s. 32), „… stovky […] se zapojily do projektu Manhattan, možná nejvíce inspirující výměně vědeckých názorů…“ (s. 34), „… se Ninovův tým pusitl do kontroverzního…“ (s. 120), „Chytrý nápad spočívala v tom …“ (s. 165). Sem tam se vyskytnou i nějaké chybičky vzniklé nepozorností. Říká se nikoli dvojitá vazba, ale dvojná (s. 45, v předchozí větě však napsáno správně). Název Bell labs je poprvé uveden v českém překladu jako Bellovy laboratoře, o několik odstavců dál už je používán název anglický. (s. 46–47)

Překlepům se zcela vyhnout sice nedokáží ani ti nejlepší, ale zde jich bylo přece jen poměrně dost. Už jen kvůli tomu kniha působí, jako by neprošla důkladnou redakcí, protože minimálně většina překlepů i nápadnějších stylistických nesrovnalostí by se jí nepochybně vyřešila. Zajímavé však je, že různé neduhy se vyskytují zejména v první polovině knihy. Ta druhá už je daleko učesanější, a tím pádem i čtivější.

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 1408x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce