Englisch, Andreas: Bojovník ve Vatikánu

Englisch, Andreas
Bojovník ve Vatikánu

recenze náboženství

Napínavý příběh pontifikátu papeže Františka napsal německý spisovatel a korespondent ve Vatikánu. Kromě investigativní práce zaměřené na každodenní zápas papeže s konzervativním křídlem kurie nabízí pozoruhodnou výpověď o smutném, málomluvném, ba tvrdém muži, jenž se změnil v usměvavého Svatého otce.

Dějiny církve v přímém přenosu
Andreas Englisch
: Bojovník ve Vatikánu: Papež František a jeho odvážná cesta. Přel. Hanuš Karlach, Grada, Praha, 2017, 368 s.

Co svět světem stojí, je nejlepší čelit iluzím a strachu tváří v tvář. Kniha německého spisovatele a novináře Andrease Englische (nar. 1963) Bojovník ve Vatikánu (2015) s podtitulem Papež František a jeho odvážná cesta pomáhá každému z nás pochopit, že v jakémkoli společenství, instituci či ideji je nejslabším článkem sám člověk.

Klikaté cesty informací
Snad každá větší redakce, ať novin, či televize, má ve Vatikánu zpravodaje. Akreditovaných novinářů, mezi něž Andreas English patří, zde pracuje kolem pěti set a při velkých událostech jich bývá šest, osm, ale i deset tisíc. Evropanů jsou mezi nimi asi tři čtvrtiny, katolíků 85 %, polické rozvrstvení je podle italského žurnalisty Sandra Magistera, píšícího pro magazín Lʼespresso, takové: 43 % se považuje spíš za levicové, 25 % za středové a 32 % za pravicově orientované voliče. Ne všechny bychom asi označili jako profesní vatikanologisty, tj. odborníky na historický i přítomný stav církve. Někteří pracují jako typičtí novinářští nomádi (freelanceři), jiní jsou stálí redaktoři tradičních, zvláště německých, italských a amerických redakcí. O informace z centra i zákulisí je mezi čtenáři, ale i samými obyvateli a pracovníky Vatikánu velký hlad. Noviny často působí také jako katalyzátor a prostředník mezi světem uvnitř a vně vatikánských hradeb.

Už druhý vatikánský koncil přinesl razantní změnu ve vystupování církve navenek. Vznikly nové úřady, komise, fakulty, školy, směrnice a texty zabývající se moderními komunikačními prostředky. Vatikán vydává od roku 1861 noviny s názvem LʼOsservatore Romano, které dnes vycházejí v mnoha jazykových mutacích a nabízejí pozoruhodné a kvalitní čtení. Svatý stolec má též rozsáhlou webovou doménu, facebookovou stránku, Twitter a Instagram, který používá i papež František. Ten vyzývá křesťany, aby se nebáli vstupovat do digitálního světa. V návaznosti na zásadní změny kurzu i vztahu k papežské kurii dal současný pontifik v červnu roku 2015 podnět k založení nového Sekretariátu pro komunikaci (Segreteria per la Comunicazione), který získal autoritu nad veškerými sdělovacími prostředky ústředí katolické církve: nad televizí, tiskem, rádiem, internetem, fotografickými médii, knižním vydavatelstvím atd. Doba se dramaticky mění a Jorge Mario Bergoglio (nar. 1936 v Buenos Aires) na svou stranu získal mnohé novináře z celého světa. Dívat se na vatikánské dění jen růžovými brýlemi oficiálních stanovisek už není možné. Otevřenost vůči světu je v současné době taková, o jaké se nezdálo ani prvnímu „létajícímu“ papeži, Janu Pavlu II., jenž se vydal do světa jako horlivý kazatel evangelia.

Andreas Englisch, který se nepovažuje za historika, je autorem více než deseti knih zabývajících se vnitrocírkevním děním. Mužem jeho života, jak dokládá i přítomná kniha, se kdysi stal Karol Wojtyła. Čtenář si od autora mohl v němčině nebo v překladech do světových jazyků přečíst biografii Johannes Paul II.: Das Geheimnis des Karol Wojtyla, 2004, knihu o Josefu Ratzingerovi Benedikt XVI: Der deutsche Papst, 2011, či velmi čtivý titul Franziskus: Zeichen der Hoffnung: Das Erbe Benedikts XVI. und die Schicksalswahl des neuen Papstes, 2013. Sám Englisch, vyrůstající v Německu v nuzných rodinných poměrech, udělal coby vatikánský novinář skvělou kariéru. To hlavní, alespoň podle jeho slov, však bylo „obrácení“, lépe řečeno znovuobjevení víry díky jeho setkávání s Janem Pavlem II. Po desetiletí získávané kontakty ho přivedly do prostředí politické a církevní high society, do jinak naprosto uzavřené společnosti staré italské šlechty i do srdce vatikánské kurie. I z těchto kontaktů vychází jeho zatím poslední titul, který v době svého německého vydání zaznamenal velký úspěch.

Englischovy texty nejsou bulvární čtení, novinářský suchopár objevující dávno objevené ani černobílá historická studie. Popisují církevní život atraktivním a docela střízlivým jazykem a s jistou, spíš menší mírou fabulace. Autor je skvělý vypravěč se slušným záběrem do historie, sociologie, psychologie i teologie. Občas v líčení příběhů přehání, ovšem paradoxně ne tam, kde byste to nejvíc čekali. Skandály otřásající státním sekretariátem, z něhož si policie odvedla v poutech pár lidí, nenafukuje. Jako insider dobře ví, že nadsazovat čísla a velikosti zločinů je zbytečné.

Barvitější je autor v psychologických medailonech těch nejmocnějších, kteří někdy připomínají postavy z Coppolova filmu Kmotr, a při líčení osobních schůzek s informátory. Tato konspirativní posezení vás přenesou do fantastického prostředí jako z Jamese Bonda nebo do doby studené války a nekonečných her východních a západních agentů. V rybí restauraci, v kávárně, při procházce nebo na schůzce v některém z římských paláců se Englisch nejen dozvídá zajímavosti, o nichž ví jen pár zasvěcenců, ale sám leckdy působí coby zprostředkovatel a smírčí element mezi znepřátelenými stranami, tj. mezi papežským liberálním a konzervativním křídlem.

Život v nahotě
Knihu Bojovník ve Vatikánu autor rozdělil do více než padesáti kapitol. Vyprávějí nejen o pontifikátu současného papeže, ale o celém jeho životě, o jeho podivuhodné osobní proměně z tvrdého a smutného muže v usměvavého římského biskupa, který se rozhodl změnit církev jako málokdo před ním. Domnívám se, že jen proto, že se mu podařila osobní metanoia, se může o takový úkol pokusit.

Překladatel Hanuš Karlach vytvořil svěží text a dobře si poradil i s teologickou, respektive církevní terminologií. Englischova monografie je zčásti investigativní novinařina, zčásti memoárová literatura, dílem i osobní vyznání a v závěru také trochu esej na téma, zda se papeži podaří uskutečnit, co si předsevzal. Autor vystupuje také jako křesťan, katolík, jenž hledá cestu k sobě samému, ke své rodině (matce, a hlavně otci) a samozřejmě také k církvi. Popisy kontroverzí při poslední konkláve či papežových střetů s těmi, jimž jeho styl vedení církve nevyhovuje, jsou bezpochyby zajímavé. Daleko zajímavější se mi ale zdají Englischovy úvahy o papeži: odkud přichází, v čem vyrostl, co ho formovalo, co zranilo, co překvapilo, co způsobilo jeho vnitřní proměnu a proč bydlí a stravuje se v prostém Domě sv. Marty, místo aby bydlel v luxusním apartmá a jezdil auty za statisíce eur. Autor je citlivý pozorovatel i psycholog. Nic v knize nepřináší takové napětí jako jeho líčení posledních dnů života Jana Pavla II. a Františkova zoufalství, když v těsné blízkosti Vatikánu objevil slum: mezi tyto lidi žijící na ulici při jedné z cest odmítli kardinálové i jen vstoupit. Vezměte si tyto dva příběhy jako hrubý obrys scénáře a natočte o tom film. Tady se ukazuje život ve své nahotě bez ohledu na to, jste-li papež nebo žena s dítětem živořící pod střechou z vlnitého plechu. Tohle jsou momenty přesně ukazující, kým byl Karol Wojtyła, kým je a chce být Jorge Mario Bergoglio a kdo jsou lidé tvořící církev v jejích horních i nejspodnějších patrech.

Kniha plná hollywoodských příběhů a zápletek asi otevře oči všem, kteří se po desetiletí ptají, zda je nutné, aby Kristovi učedníci žili v palácích jako knížata, na něž se nevztahuje žádný zákon. Křesťany tradicionalistické a extrémní konzervativní orientace svým způsobem také potěší, protože uvidí, že prosazování moderních způsobů vedení a života církve je teprve v samých počátcích a že mnohé z toho, co chápou jako neměnnou, petrifikovanou tradici (svátosti, katolickou morálku, církevní i společenskou hierarchii, vztah k politice a vůdcům, pastorační přístup k rozvedeným, k homosexuálům, k celibátu, k reformě řeholního života, vzdělávání i struktury diecézí, k ženatým kněžím nebo k feministicky orientované teologii), tu pravděpodobně zůstane bez větších změn další desetiletí a staletí. Když papež hovořil v prosinci roku 2014 o patnácti „nemocích kurie“ a svým způsobem ukončil její výjimečné postavení a znovu ji podřídil církevním i světským zákonům, zdálo se, že se církev mění. Jenomže věci nejdou tak rychle, jak by si František a ti, kteří se k němu obracejí, přáli. Je to paradoxně sám Jorge Bergoglio, který se změnil k nepoznání. Ze zasmušilého, nemluvného a v jednání s lidmi tvrdého muže se stal, a snad nejen navenek, člověk výjimečné laskavosti, který své úhlavní nepřátele odzbrojuje tím, že se ke konci svého života našel a je sám sebou. Nemusí se přetvařovat a hlídat. To je jeho největší devíza.

Pokud jste si papeže Františka oblíbili, ať už jako křesťané různých denominací, nebo ti, kteří si vůči církvím udržují často spravedlivý odstup, přečtete si tuto knihu „na jedno nadechnutí“. Několik fotografií z papežova života vám připomene i jeho fyzickou proměnu a to, jak náročná léta prožívá. Přestože kniha vypráví o papežově boji proti myšlení 19., ale stejně tak 16. století, obsahuje příběh velké naděje. Když Englischův styl alespoň dvakrát odmocníte, abyste se dostali k podstatnému, zůstane vám příběh o člověku, který den co den prosí ostatní o modlitbu. První jezuita na papežském stolci už teď zanechal v historii církve a světa nesmazatelnou stopu. Neprezentuje se jako jeho předchůdci, tedy primus inter pares, první mezi rovnými, nýbrž jako jeden z nás. Zdá se mi dokonce, že ani netouží být oddělen svým stavem od ostatních, tj. od laiků. Jeho pozdní život na mě dělá dojem, že se i jako kněz a biskup cítí nejlépe mezi lidmi, kteří si na nic nehrají a za které mluví jen jejich dílo, pomoc a služba ostatním.

Dvě skutečnosti z Englischovy knihy jsou nesmírně důležité a nevšímá si jich jen on. Za prvé, obavy z církevního rozkolu díky papežově novému stylu se (zatím) ukázaly jako liché, třebaže se najdou celá společenství, která Františka za svého papeže nepokládají a dělají vše proto, aby mu práci znesnadnila. A za druhé, je třeba brát vážně autentická papežova slova o tom, aby si lidé nečinili velké iluze, co všechno může reálně dokázat a změnit. Nakonec největším zázrakem jeho pontifikátu zůstane jeho osobnost a vztah k lidem, s nimiž se potkává. Odmítl církevní pompéznost i snahu nadřadit kult nad starosti všedního života. Jede-li do Turína, jeho první kroky nemíří ke slavnému Turínskému plátnu, ale k turínským dělníkům a chudým. To je skutečný symbol jeho služby, jež se i podle jeho mínění chýlí ke konci.

 

Na podobné téma:
Václav Vacek, Josef Beránek
(ed.): Měl jsem štěstí na lidi

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložil: Trčková, 24.04.2017 09:12
Englisch, Andreas: Bojovník ve Vatikánu
Když někdo píše o papeži nebo o církvi a použije výraz "pontifik", nabývám dojmu, že dotyčný o tomto tématu neví nic a nemá mnoho smyslu číst dál. Papež = pontifex...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 1120x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce