Topol, Jáchym: Citlivý člověk

Topol, Jáchym
Citlivý člověk

recenze beletrie česká

Po osmileté pauze přichází s novou knihou jeden z nejoriginálnějších českých prozaiků Jáchym Topol (1962). V románu nazvaném Citlivý člověk víceméně bez podstatných změn pokračuje v linii své dosavadní poetiky: zpracovává závažná dějinná témata, soustředí se na spodní patra lidského společenství a užívá výrazově bohatý jazyk. Obohacuje ji však o nově mytizované prostředí – Posázaví. Zároveň je román pevně zakotven v aktuálních reáliích současnosti.

Temná strana Posázaví. Nejen
Jáchym Topol
: Citlivý člověk. Torst, Praha, 2017, 360 s.

Topolovy romány se již od Sestry (1994), která v „devadesátkách“ zapůsobila v české literární krajině jako úkaz z jiného světa, vyznačují nesmírně bohatou výrazovou složkou, a to jak jazykovou, tak obraznou. Jáchym Topol používá básnický jazyk včetně poetických figur, zároveň v souvislosti s prostředím, kterému se věnuje, zapojuje slova i ze silně substandardních jazykových vrstev a pracuje s jejich kontrastem. Jeho romány nespočívají na syžetu či na závěrečné pointě, ke které by jeho výstavba směřovala jako k nějakému svorníku. Chceme-li ho přece jen v Citlivém člověku hledat, byl by jím nejspíše rekurentní motiv chrámového obrazu madony, kdysi ukradeného v kostele a v průběhu románového děje se vyskytujícího na neuvěřitelných místech, opakovaně kradeného a převáženého, odnášeného povodní a znovu nalézaného. Kompozici určuje dějová linie návratu potulného herce, bývalého disidenta Táty s partnerkou Soňou a dvěma kluky do Čech, konkrétně do Posázaví, avšak určuje ji jen velice zhruba – jak je u Jáchyma Topola zvykem, slouží tato linie jako syžetová kostra pro „navěšení“ relativně uzavřených dílčích kapitol, epizod, které jsou skutečnými centry dějové energie. Navíc není zcela přímočará, rozdvojuje se a zase slévá, sama vytváří digrese a meandry v podobě popisů bezhlavých útěků, bitek, pohrom a různých podobných mel. Skoro by se chtělo napsat, že děj plyne vpřed podobně jako sama řeka Sázava, podél jejíchž břehů se odehrává a která slouží, chceme-li, jako další kompoziční osa.

Pročež: podobně jako jiné Topolovy romány i Citlivý člověk nabízí řadu různých způsobů čtení; recenzentské klišé velí říct, že jde o román „mnohovrstevnatý“. Pozoruhodná je již autorova práce s prostorem. Stojí za to se o něm zmínit, protože po Topolových prozatérských výpravách do všech nadzemních i podzemních pater matky Prahy nebo do karpatských průsmyků, kde podobně jako jiní spisovatelé hledal pro současnost mýtus o střední Evropě, je změna působiště výrazná a přínosná inovace. Zmíněné Posázaví představuje mikrokosmos, kde se stýkají ušpiněné a udřené ostrůvky posledním půlstoletím těžce zkoušeného vesnického života, který se živí rukama, s další vrstvou zakusující se do kraje v podobě obrovitánských plechových skladišť, montoven, benzínek a hypermarketů, zbohatlických sídlišť z paneláků naležato a zařízení pro bohatou klientelu, kterou drží pohromadě další z metaforických os – dálnice D1, „Dé jednička“, „z města vyhřezlá tasemnice vseklá do roviny“ (s. 74). Román nabízí exkurzi do zdejšího podsvětí nelegálních autovrakovišť, rybářských bud, opuštěných uhelných lodí, vodáckých kempů a přidružených chlastacích stánků, vesnických hospod, do světa, jehož středobodem je nevěstinec, místními familiárně až láskyplně zvaný „borďas“. Tady Jáchym Topol s rozkoší antropologa či etnologa (etnologii autor ostatně studoval) do detailů zkoumá různé venkovské subkultury, vyhaslé a vypité fotry, okresní mlátičky, motorkářský gang, komunity bezdomovců a dalších pololegálních existencí. Přitom samozřejmě dává do služeb zobrazení tohoto mikrosvěta bohatství svého jazyka tak, že výsledek je neobyčejně barvitý a – v několikerém slova smyslu – šťavnatý.

Jestliže však mluvíme o antropologii, nesmí nás to svést k domněnce, že by Citlivý člověk zobrazením těchto periferních lidských druhů v jejich přirozeném prostředí vyčerpával své možnosti a představoval nějakou beletrizovanou studii o „člověku na okraji“ – i když vzhledem k originalitě zvolených prostředí a postav by už i to bylo dostatečným důvodem věnovat mu pozornost. Citlivý člověk je próza výsostně umělecká. Jáchym Topol ovládá techniku zachycení slov přesně v okamžiku, kdy se odlepí od svých denotátů a začnou žít vlastním životem v univerzu, kde platí zákony dané autorem. Vypadá to jako magický realismus, ale nejsme v Latinské Americe, proto s tímto pojmem raději opatrně. Spíš by se snad dalo říct, že Topol pokračuje v poetice manýristické, založené na – vypůjčíme-li si Hockeho slavné vymezení – rozrušování „klasické“ estetiky (ať již to v dané době znamená cokoliv) pomocí deformací, iregularit, přehánění, katachrézí a sofismat. A tak se čtenář Citlivého člověka napájí napětím mezi realistickým až naturalistickým popisem a jeho imaginativními metamorfózami: všechno takhle nějak může fungovat, ale možná spíš nemůže; čteme příběh z dobře známé a prožité současnosti, ale zároveň cítíme, že tohle přece jen není svět, ve kterém žijeme. K čemu to autorovi slouží? Samozřejmě ke karnevalizaci, k neustálému parodování a zpochybňování jak vlastního fikčního světa, tak sdělení v něm činěných, kterým takový zdeformovaný pohled dodává na závažnosti. Jedním z charakteristických rysů tohoto románového světa je proto drsný cynismus, černý humor, který umožňuje zprostředkovat očistný smích i ironický škleb.

A tím se dostáváme k poslední rovině románu, kterou je jeho rozměr společenský. Nejde rozhodně o dílo, které by se snažilo aspirovat na nadčasovost. Cestou pojmenovávání antropologických pravd Jáchym Topol zpravidla nejde; naopak se snaží zachytit něco jako živý kvas doby a v případě Citlivého člověka je aktuální do té míry, jak to jen lze. Tematizuje události posledních let jako ruskou okupaci Ukrajiny, zpitomělost českého národa, který si za prezidenta zvolil Miloše Zemana a důvěřuje mu, že ochrání zemi před uprchlíky, kteří v ní vůbec nejsou, pivo (kterého tu samozřejmě tečou proudy) se už nepije ve formě starých dobrých „lahváčů“, ale z „petek“, mihne se tu ale třeba i oblíbený slovenský festival Pohoda a další a další motivy, které ukotvují děj románu velmi konkrétně do druhé dekády našeho století. Než se nám však při četbě začnou vtírat myšlenky, že za nějakých pět deset let už tomuhle seskupení jednotlivostí a aluzí nikdo nebude rozumět a že je to škoda, nabídne nám autor mezigenerační rozhovor někdejšího disidenta s jeho bývalým učitelem – udavačem, kde se lze dočíst mimo jiné toto:

… A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu?
Cože?
Už seš starej. A neni ti to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod.
[…]
Za Havla ste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo, viď.
Ale no tak, učiteli…
Ále drž chvíli hubu…
(s. 287–288)

Jak vidno, škleb, s kterým se Topol ve svých románech vysmívá aktuálnímu světu, je tentokrát namířen z generačního pohledu i do vlastních řad. Autor se tu přihlašuje k určitému postdisidentskému milieu a klade otázku, která nevyznívá moc příjemně. V tomto bodě je nakonec ještě aktuálnější, než jak to čteme na první pohled – a citovaná otázka je nejspíš ve skutečnosti určená mnohem širšímu publiku, než se může zdát.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Nagy, 20.04.2017 06:54
Topol, Jáchym: Citlivý člověk
Srdečně všechny zvu na besedu nad románem Citlivý člověk – coby Knihou měsíce dubna podle redakce Literárních novin – za účasti literárního kritika Jiřího Peňáse a Andrey Králíkové z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK. Večer moderovaný šéfredaktorem LtN Petr Bílek se bude konat 26. 4. od... 19 hodin v pražské Literární kavárně Řetězová.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   84%čtenáři

zhlédnuto 1653x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce