Wolf, Hubert: Případ SantʼAmbrogio

Wolf, Hubert
Případ SantʼAmbrogio

recenze náboženství

Sexuální perverze odehrávající se v polovině devatenáctého století v jednom italském klášteře nejsou jediným tématem napínavé historické studie; autor líčí z neobvyklého úhlu pohledu i tehdejší boje o směřování katolické církve.

Z inkvizičního archivu
Hubert Wolf
: Případ SantʼAmbrogio: Utajený skandál římských řeholnic. Přel. Lubomír Kotačka, Prostor, Praha, 2017, 597 s.

Klášterní prostředí se specifickými pravidly a uzavřeností dlouhodobě přitahuje pozornost spisovatelů. Ti pod úsilím o svatost řeholníků tuší o to závažnější zločiny a pohlavní čistotu chtějí demaskovat jako fasádu skrývající sexuální orgie. Naprostá většina těchto příběhů je čistě fiktivní, najdou se ovšem i kláštery, v nichž se cosi podobného odehrávalo reálně. Jeden takový příběh detailně rozkrývá kniha Případ SantʼAmbrogio: Utajený skandál římských řeholnic (Die Nonnen von Sant’Ambrogio: Eine wahre Geschichte, Beck, München, 2013). Autorem je německý církevní historik Hubert Wolf (nar. 1959), uznávaný profesor na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, držitel několika renomovaných cen a autor publikací jako Index: Der Vatikan und die verbotenen Bücher (Vatikánský index zakázaných knih, 2006) nebo Papst und Teufel: Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (Papež a ďábel: Vatikánské archivy a třetí říše, 2008). I první autorova česky vydaná kniha je seriózní badatelské dílo, které není vedeno touhou po senzacích. Třebaže její téma nesporně senzačně působí – česká verze titulu dojem „skandálnosti“ akcentuje ještě výrazněji než německý originál.

Mimořádně funkční manipulační strategie
Kniha historika Wolfa pojednává o řadě zločinů kriminální, náboženské i mravní povahy, které se v polovině devatenáctého století odehrávaly po dlouhou dobu v římském klášteře SantʼAmbrogio. Hlavní iniciátorka je „madre vicaria“ Maria Luisa Ridolfi. Tato prý až „nebesky“ krásná, mladá a ctižádostivá žena má na svědomí několik lidských životů, organizuje pod záminkou náboženského zasvěcení každodenní sexuální orgie a nechává se uctívat jako světice. Kněžna Kateřina von Hohenzollern-Sigmaringen, která nakonec přispěje k odhalení klášterních tajemství, ze své pozice prosté novicky dlouho marně upozorňuje na nepravosti, k nimž dochází: nenachází zastání ani u představené kláštera, ani u zpovědníků, již jsou do skandálu rovněž zapleteni. Nakonec čelí travičským pokusům samozvané světice a takřka na poslední chvíli ji zachrání její bratranec.

Na popsaných událostech jsou pozoruhodné zvláště manipulativní techniky Marie Luisy: sepisuje dopisy, jejichž pisateli mají být Panna Maria a Ježíš, které adresáty vyzývají k sexu; svou moc legitimizuje i prostřednictvím „svatých předmětů“, jež údajně osobně dostává a jejichž autenticitu potvrzují zmíněné listy shůry. Katolickou církví v té době zakazované praktiky jako francouzský polibek běžně praktikuje s ostatními jeptiškami i se svým zpovědníkem, přičemž je interpretuje jako speciální duchovní akty („substanciální spojení“). Moc, kterou takto získala nad ženami v klášteře i mimo něj, je dnes stěží pochopitelná. „Kryta nebeskou autoritou mohla Maria Luisa své mocenské nároky prosazovat nejprve uvnitř kláštera, posléze však i venku, v jistých kruzích papežské kurie. Díky svému přímému spojení s nebeskými mocnostmi byla Bohu blíže než kterýkoli kněz, biskup, a dokonce papež. Na pochybnosti posvěcených mužů měla vždy v pohotovosti námitku: Mluvila o tom Matka Boží bezprostředně i s tebou? A jakkoli to vypadá přímo bláznivě, Maria Luisa měla se svou ženskou mystickou strategií u hierarchicky organizované, klerikální mužské církve úspěch.“

Pozoruhodné je i to, že jejím svodům podlehl také vlivný teolog a jezuitský kněz Joseph Wilhelm Karl Kleutgen (1811–1883). Svou novoscholastickou orientaci plně uplatnil i při obhajobě před inkvizičním tribunálem. Tomáš Akvinský totiž učil, že objetí a polibky se smrtelným hříchem stávají až ve chvíli, kdy je v nich obsažena rozkoš. Dobře si vědom těchto slov, trval obviněný na tom, že se během sexuálních aktů nepřestával modlit, vykonával je s chladným srdcem, a dokonce znuděně.

Plody chudoby a násilí
Hlavního zločince ovšem autor částečně vnímá i jako oběť. Jako mladá dívka byla totiž Maria Luisa tehdejší abatyší Sant’Ambrogia sama sexuálně zneužívána a až poté začala se svými vizemi a extázemi, jež postupně nabývaly na intenzitě. Podle autora je pravděpodobné, že její nadsmyslové projevy byly reakcí na právě prožitou špatnou zkušenost: zjevení Panny Marie bylo častým průvodním projevem „syndromu chudoby, závislosti, nemoci, sociálního vyřazení, případně bolestného zážitku vyvolaného tělesným nebo duševním úrazem“. Například u stigmatizované vizionářky Marie von Mörl (1812–1868) se mystické jevy objevily po ztýrání jejím otcem.

Během soudu církevní hodnostáři, kteří dříve lpěli na jejích rtech (někteří i ňadrech) a uctívali ji jako živoucí světici, nechali Marii Luisu na holičkách: „Před mužským soudcovským sborem Svatého oficia uspěli, tvrdíce, že byli oklamáni, a využívajíce obrannou strategii, jež se mohla opřít o běžná klišé týkající se žen: co jiného se přece dalo čekat od toho slabého pohlaví, od Eviných dcer, jež se tak snadno nechají svést ke zlému a samy ještě muže svádějí? Přitom ti mocní hodnostáři – kardinál protektor, kardinál kurie a zpovědník – museli od začátku vědět, oč tu jde. Bylo jejich povinností jako duchovních rádců se zneužitého dítěte ujmout a věnovat mu lidskou a náboženskou péči a pomoc. Namísto toho byla nyní ona jediná potrestána za vše, čeho by se nemohla dopustit, kdyby nebylo falešné důvěřivosti církevních představitelů, zatímco velební pánové z celé věci vyšli jen s minimálními následky.“

Církev toužící po zázraku
Autor ovšem nezkoumá pouze sexuální perverze odehrávající se v jednom italském klášteře. Z tohoto dosti neobvyklého úhlu pohledu plasticky líčí i tehdejší boje o další směřování katolické církve. Skutečnost, že někteří teologové a kardinálové Marii Luise skutečně věřili, lze podle autora pochopit jedině na pozadí tehdejšího katolicismu prosyceného touhou po zázracích, jaký panoval v Římě v druhé polovině 19. století. „V apokalyptickém ovzduší vyvolaném pokračujícím scvrkáváním církevního státu a hrozícím obsazením Říma oddíly italského národního hnutí se každou chvíli počítalo se zásahem nebeských mocností do pozemského dění na ochranu papeže a kurie.“ Zmíněný Kleutgen později sám dosáhl jakéhosi ideologického vítězství, když bylo i za jeho velkého přispění vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti. Autor sarkasticky komentuje oslavný text na jeho náhrobku: je možno knězi odsouzenému inkvizicí za svádění ve zpovědnici přiznat „mravní bezúhonnost“? A je známkou „učenosti“ věřit v pravost listů od Matky Boží, v nichž oznamuje zavraždění řeholnice? Naopak kardinál Gustav Adolf zu Hohenlohe-Schillingsfürst (1823–1896), zmíněný bratranec kněžny Kateřiny, jemuž vděčila za záchranu, neprosadil svou vizi katolicismu otevřenějšího modernímu světu. Paradoxně bychom přitom i v jednání hlavní hrdinky mohli spatřovat velmi svérázný pokus vydobýt ženám v církvi větší vliv, než jim byl běžně přiznáván, nebo zhodnotit v té době podceňovanou sexualitu a plnohodnotně jí vrátit posvátný význam. To vše ovšem za cenu podvodů, nátlaku, násilí, umlčování a vražd, což jistě nejsou čistě mužská specifika.

Kniha vznikla díky zpřístupnění inkvizičního archivu roku 1998 a spojuje detailní znalost dobových dokumentů s výborným přehledem dějin křesťanství i dobových myšlenkových proudů. Vypráví příběh utajovaných tužeb a utrpení, ale také dlouhodobé tabuizace a ututlávání jako vystřižený z gotického románu. Vynáší jej na světlo a čtenářům předává velmi čtivou formou. Hubertu Wolfovi nejde o bulvarizaci ani očerňování, nýbrž o skutečné poznání – jen velmi předpojatý čtenář by z knihy mohl vyvodit, že v ní jde o útok na katolickou církev jako takovou nebo že vykresluje děje odehrávající se ve všech klášterech. Pokud ale lehce dráždivé téma připoutá k dílu erudovaného historika více pozornosti, nebude to na škodu. A pokud by přispělo k českému vydání dalších autorových knih, tím lépe.

 

Na podobné téma:
Asti Hustvedt
: Lékařské múzy

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 1412x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce