Walton, J. Michael: Translating Classical Plays

Walton, J. Michael
Translating Classical Plays

recenze překlad

Výbor ze studií věnovaných překladu antického dramatu připomíná spíše proud úvah nad možnostmi i smyslem překládání. Pokud se někdo bude chtít opravdu poučit o překládání antického dramatu, má tu vše, co je potřeba. Kniha je však inspirativní i v jiném ohledu: mohla by inspirovat i naše divadelníky. Ti ale nejspíš takovéto knihy nečtou.

Vše, co jste chtěli kdy vědět o překládání antických her
J. Michael Walton
: Translating Classical Plays. Collected Papers. Routledge, Oxford, 2016, 282 s.

J. Michael Walton, emeritní profesor na univerzitě v britském Hullu, má za sebou obdivuhodnou kariéru spojující v sobě teorii s praxí – byl hercem, divadelním režisérem, vysokoškolským učitelem a překladatelem, je autorem mnoha vynikajících teatrologických publikací (Living Greek Theatre, Greek Theatre Practise, The Greek Sense of Theatre, Euripides, our Contemporary atd). Je předním odborníkem na antické drama, ale vedl stejně tak univerzitní kursy o ruském i americkém divadle, věnoval se starověkému divadlu i divadlu devatenáctého a dvacátého století.

Britské nakladatelství Routledge vydává nyní výbor jeho studií věnovaných překladu antického dramatu. Tento výbor předcházela v r. 2006 kniha, která si zaslouženě získala pozornost. Přitahovala už titulem: spojení Found in Translation vyvolávalo asociace na známý film Lost in Translation (Ztraceno v překladu) a na první pohled varovalo před zjednodušováním problematiky. Walton si tehdy ostře vymezil pole zkoumání – šlo mu jen o řecké drama a překlady do angličtiny. Uznání a obdiv by si byl jistě zasloužil, i kdyby výsledkem jeho tehdejšího bádání byla jen bibliografie překladů od r. 1555 do r. 2005 – tento užitečný katalog čítá 70 stran.1 Tato kniha obsahuje kromě případových studií věnovaných překladu Agamemnóna, Oidipa krále, Médei, Alkéstis a staré a nové komedie teoretický úvod, posuzující vztah k překladu od antických dob a jeho proměny od 18. století do dneška (tedy až ke G. Steinerovi, U. Ecovi a souborům esejů na toto téma publikovaným v té době).

Nový výbor obsahuje celkem 13 studií, rozdělených do 4 oddílů (Translation in English, Processes and issues, Greek tragedy, Greek and Roman comedy), z nichž každý je opatřen úvodem. Ačkoli studie vznikaly v různé době a za různých okolností, pořád mají cosi společného do té míry, že je budete číst spíše jako proud úvah nad možnostmi i smyslem překládání. Walton do nich prostě uložil vše, co zná – od perfektní znalosti antického dramatu a divadla (a také bohaté anglické sekundární literatury, která dějiny překladu silně ovlivnila) až po dokonalou orientaci v nesmírném množství anglických překladů od šestnáctého století až do současnosti, do níž bez skrupulí řadí klasické překlady ke čtení, divadelní překlady, úpravy i adaptace.2 Jeho dobrá znalost současného divadla a jeho provozu s sebou nese jistou velkorysost a otevřenost, která je mezi klasickými filology, řešícími stále přednostně otázku tzv. věrnosti autorovi,3 nebývalá. Přestože sám je překladatel, nikdy nepřeceňuje vlastní zkušenost, nedává žádné rady, nezná trvalé a nepřekročitelné zásady. Jako divadelní historik si více než jiní připouští fakt, že řecké autory dnes vidíme jako klasiky, zatímco v době, kdy tvořili, to byli přece velcí novátoři (sám užívá slova avantgarda!). Není proto divu, že za jednu z priorit považuje vystižení osobitých rysů každého dramatika a zakotvení v sociálních, kulturních a divadelních podmínkách, v nichž se pohyboval.4 Teprve pak může být nastolena problematika divadelního překladu („performance translation“), který si žádá (a v tom je Walton ve shodě s Patrisem Pavisem5) spolupráci překladatele s režisérem a herci, čímž takříkajíc zavírá dveře literárnímu překladu (tj. překladu určenému pro čtení) a otevírá dveře divadlu. V tomto procesu překladatel nemůže být neutrální – je součástí procesu tvorby nové verze textu. Ne nadarmo vidí Walton jeho místo spíše než za psacím stolem na divadelních zkouškách. Jeho základní postoj vychází z banálního, ale zcela zásadního poznání, že divadelní a literární překlad nejsou synonymní (což sdílí se Sirkku Aaltonen6).

Čtenářům poskytuje Walton čirou radost, když je zasypává přehršlí historických údajů, které podává s vtipem. Má nebývalý smysl pro humor, který občas vytryskne na neočekávaném místě – tak neodolá charakterizovat rozkošný anachronismus ve Warnově překladu Menaechmi z r. 1595, kde má Erotium při přípravě večeře užít mj. brambory (ty ovšem právě přivezl Kolumbus z Ameriky), jako první „product placement“ v překladu z antického dramatu (str. 48). Ačkoli Waltonovy výklady o překladech tragédie (a speciálně jeho dokumentace různých přístupů k některým překladatelsky obtížným místům) jsou vynikající, přece asi největší zájem vzbudí Waltonovy explikace překladů antické komedie od Aristofana přes Menandra k Plautovi a Terentiovi. U všech platí Waltonovy tři základní imperativy pro moderní překlad komedie, totiž že překlady musí být „speakable, actable and funny“ (str. 49), přesto dokládá Walton nad slunce jasně, jak zásadně se tito komediografové liší a jak je třeba k jejich překladu přistupovat individuálně. Má kupodivu velkou slabost pro Menandra, což je možná dáno tím, že nález celé Menandrovy komedie Dyskolos7 byl nepochybně největším objevem 20. století na poli dramatu a podstatně změnil naše představy o vývoji antické komedie. Na druhé straně je překvapivé, že jej vůbec nezajímá Seneca, ačkoli jeho vliv na anglické drama je nesmírný… Zkrátka i Walton má své favority a svá bílá místa na mapě antických překladů.

O knihách, jako je Waltonovo Translating Classical Plays, se běžně říká, že jsou inspirativní. To je zcela nepochybné – pokud se někdo bude chtít opravdu poučit o překládání antického dramatu, má tu vše, co je potřeba. Kniha je však inspirativní i v jiném ohledu: mohla by inspirovat i naše divadelníky. Obávám se ale, že ti takovéto knihy nečtou.

 

1. J. Michael Walton: Found in Translation: Greek Drama in English. Cambridge, Cambridge University Press, 2006. Katalog doplňují ještě údaje o překladech Herondových mimů. Ref. viz Anne Mahoney in Bryn Mawr Classical Review, 2006.11.21.zpět 
2. Nedá mi to nekomentovat z české perspektivy: u nás adaptace (dokonce i české) vůbec mezi antické inscenace nepočítáme, třebaže někdy byly dokonce „předskokany“, jako např. Sartrova adaptace Trójanek, která na české scéně o mnoho let předešla Euripidovy Trójanky. zpět 
3. Což v českém prostředí má ještě rigidnější charakter, protože nejde ani tak o věrnost autorovi jako o věrnost dobovým představám o nápodobě klasické metriky. zpět 
4. Všimli jste si, že v překladech mnohých velmi dobrých českých překladatelů (od Josefa Krále přes Ferdinanda Stiebitze až k Rudolfu Mertlíkovi) jsou jednotliví řečtí tragikové téměř nerozeznatelní?? zpět 
5. Pavis, Patrice: „Problems of Translation for the Stage“. In: Sconicov H. – Holland P. (eds.): The Plays Out of Context: Trasferring Plays from Culture to Culture. Cambridge, Cambridge Univ. Press, 1989, s. 25–44. zpět 
6. Aaltonen Sirkku: Time-Sharing on Stage: Drama Translation in Theatre and Society. Clevedon, Multilingual Matters, 2002.zpět 
7. U nás je tento obtížný titul, kterému by docela slušelo jméno Misantrop, což je titul, který je už bohužel historicky obsazen, překládán jako Dědek (Vl. Šrámek), Morous (J. Pokorný), Takový protiva (K. Hubka – E. Stehlíková). zpět 

 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

83%čtenáři

zhlédnuto 1674x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce