Ćopić, Branko: Zahrada slézové barvy

Ćopić, Branko
Zahrada slézové barvy

recenze beletrie zahraniční

Branko Ćopić vystavěl ve své poslední knize nádherný pomník dětským letům prožitým v severozápadní Bosně, zejména pak svému rázovitému dědovi Rademu a jeho druhům, kteří jsou pro chlapce nepřebernou studnicí humoru i moudrosti. V druhé, bohužel poněkud slabší části autor čtenáře zavádí do o poznání složitějšího období druhé světové války. Melancholická atmosféra, něžný humor a celkové poselství učinily z knihy jeden z klenotů moderní jugoslávské literatury.

„Zlatá báje o lidech“ Branka Ćopiće
Branko Ćopić
: Zahrada slézové barvy. Přel. Milada Černá, Luka Praha, Praha, 2016, 336 s.

Excelentní prozaik a básník Branko Ćopić (1915–1984) se narodil prvního dne druhého roku Velké války ve vesničce Hašani na severozápadě Bosny, tehdy ještě součásti Rakousko-Uherska. Jeho rodný kraj, a především pak tamní svérázní obyvatelé se Ćopićovi stali nevyčerpatelnou inspirací. Hrdiny jeho děl byli chudí rolníci vlekoucí svá šlachovitá těla po kamenitých bosenských polích, nejrůznější vyděděnci a zapomenuté existence, jež však ani v nejtěžších chvílích neztrácejí smysl pro humor a kteří se v krizových okamžicích, nejčastěji pak v dobách národněosvobozeneckého boje za druhé světové války, často zachovají jako nejodvážnější bojovníci proti Němcům. Když v roce 1984 spáchal Ćopić skokem do ledové Sávy sebevraždu, vnímala jugoslávská veřejnost, která jej znala coby bodrého humoristu, tento akt jako něco jen stěží pochopitelného.

Půvabná knížka Zahrada slézové barvy (Bašta sljezove boje, 1969), za niž Ćopić obdržel prestižní Njegošovu cenu, představuje jakousi rekapitulaci celé autorovy tvorby, nikoliv jen proto, že je jeho poslední knihou. Jako by do této sbírky lyricky laděných črt, jíž dala název léčivka rostoucí v zahradě jeho rodného domu, vetkl všechna témata, veškerou poetiku svého celoživotního díla, ale i lidského života. Kniha je rozdělena do dvou částí, symbolicky nazvaných podle barev. Rána modrého slézu vezmou čtenáře na kouzelnou pouť do doby autorova „utonulého dětství“, prožitého na úpatí hory Grmeč, modrá barva symbolizuje fantazii, mísení světa snového s reálným, naivitu a křehkost, tedy typické atributy prvních let života člověka. Ve Dnech rudého slézu však mírnou barvu jasného letního nebe vystřídá dravá červeň, ikonická barva vzrušení, zralosti, síly, pohybu, vášně. A krve.

Rána modrého slézu
V první části knihy se Ćopić vrací do časů, kdy se svět jevil jako jeden velký sen a kdy byla představivost tím, co určovalo realitu. A co v dětské mysli probouzí obrazotvornost více než vyprávění svérázných starých pamětníků, bez nichž si správné dětství na vesnici ani nejde představit? Co na tom, že přehánějí a vymýšlejí si, z jejich životních zkušeností a jadrného pohledu na svět se fascinované děcko leckdy naučilo mnohem více než ve fádních školních škamnách. „Byli to všechno dobří a zajímaví lidé, mě však přece jenom nejvíc přitahovali hosti mého dědy Radeho. Byl mezi nimi penzionovaný rakouský feldvébl Vuk Rašeta, stará zlodějská firma Sava, a kupa všelijakých zarostlých staříků s koženými opasky a mošnami, v nichž se ukrývala polovina tajemství tohoto světa.“

Z výše citované pasáže, jež by mohla sloužit doslova jako všeříkající popis této části knihy, vyplývá, kdo zde zaujímá funkci hlavní postavy. Vypravěčův děda Rade Ćopić sice neumí poznat barvy, bojí se všech technických vymožeností, věci mu obvykle docházejí až poté, co už o nich ví celá vesnice i s vrabci na střeše, a svým konzervatismem je často pro smích i svým nejbližším kamarádům, ale takový originální naturel aby člověk v celé Bosně, a možná ještě dál, pohledal! Malý vypravěč na něj nedá dopustit – co děda dělá, dobře dělá – a nutno říci, že se mu ani není co divit. I přes určitý druh podivínství a paličatosti je Rade neobyčejně citlivý a hodný člověk, který díky svému dobrému srdci vždy vezme pod křídla kdejakého zloděje a darmošlapa. Když se, kdoví kam, ztratí Radův slepý kůň, jenž se stal (často vysmívaným) atributem posledních let dědova života, začne symbolicky odcházet i autorovo dětství…

Typické rysy poetiky Dnů modrého slézu se zřejmě nejsilněji slily do povídky Návštěva na měsíci, kde se v podobě dvou starců potkají dva základní principy lidského bytí. Tulák Petrak, s nímž děda zrovna pálí rakiji a tradičně zapáleně konverzuje, symbolizuje svým věčným rebelstvím a fantazií duchovní stránku světa, zatímco racionální děda Rade zase element zemský, ochranu, konejšivou náruč jistoty. Malý Branko náhle při pohledu na stříbrný měsíc pocítí neodolatelnou touhu uzmout něco z jeho záře, dostat se k němu blíže. K uskutečnění tohoto naivního plánu mu chce pomoci právě tulák Petrak, který v tomto chlapcově záměru spatřuje tendenci dítěte poznat svět, vymanit se z otěží materiálna. Okamžitě ho proto v jeho úmyslu podpoří a bere Branka na blízký kopec, kde je přeci mnohem větší možnost, že si na měsíc sáhne, samozřejmě k dědovu údivu („Děda byl tak užaslý, že se nevzchopil ani k pohybu, ani k jakékoli otázce. Drží v ruce prázdnou sklenku a dívá se za námi: dělají si ze mě dobrej den nebo co?“). Čím více se však dítě k měsíci přibližuje, tím silněji cítí chladné neznámo, které v něm nevyvolává právě příjemný pocit. Když už jej skoro má, měsíc náhle odskočí za stromy („Polekal se hrábí, mizera.“) a Branko se rád vrací k teplému ohni, za dědou, na pevnou zem.

Humor, typická součást Ćopićovy poetiky, se zde zároveň mísí s těžko popsatelným chmurným pozadím, jakýmsi usměvavým smutkem vytvářejícím všudypřítomnou baladickou atmosféru. Tvrdou realitu bosenského venkova konstantně vypravěč zjemňuje svým ještě nezkaleným idealismem a čistou duší dítěte a tato skvěle zvolená symbióza, zahrnující i prvky magického realismu s probleskujícími prvky jihoslovanské mytologie, vytváří nezaměnitelnou melancholickou mozaiku.

Epická stránka Modrého slézu je upozaděna na úkor vykreslení nálady, Ćopić je lyrik v tom nejlepším slova smyslu. Jen málokterý jugoslávský autor dokázal tak umně přenést jedinečnost okamžiku a místa jako právě on. V jeho črtách ozařovaných sluncem babího léta se čtenář přenese o sto let zpět, k plápolající vatře mezi temné obrysy starých, dřinou tesaných chlapů, jejichž ostré dinárské rysy vynikají v záři plamenů a pod přívaly dýmu ještě hlouběji a vážněji, a těch pár slov, která za večer a noc utrousí pod šedými kníry, má skutečnou váhu a platí. Autorův svět vonící právě pálenou rakijí, teplými stájemi a čerstvě namletou moukou nám dává pocítit neuspěchanost a klid staré doby, je plastický, a přece vzdálený, zahalen v mlžném oparu dávno odvátých časů.

Dny rudého slézu
Klid modré barvy v polovině knihy vystřídá pravý opak. V lyrickém duchu sice autor pokračuje, mizí však onen typický odlehčený humor a místo něj se začínají objevovat temné a bolestné tóny, odkazující na pozdní fázi Ćopićovy umělecké tvorby. Z časů dětství nás totiž autor zavede mezi partyzány bojující s nacistickými okupanty i domácími kolaboranty a do období těsně po skončení války, plného roztrpčení z nově nastupujícího režimu. Zatímco dětství, byť v chudých poměrech, bylo přece jen zakotveno v jakýchsi pevných mantinelech, s rudým slézem přichází postupný rozklad starého řádu, nová, v mnoha ohledech jen těžko pochopitelná doba. Symbolické zpodobnění odcházení starých časů Ćopić věrně vetkl do povídky Poslední kalandžija, kde starý pocínovač nádobí Mulić předpovídá destruktivní charakter přicházejícího věku: „Rok od roku, to měl mistr dobře vypozorováno, bylo mědi a měděného nádobí stále méně. Opotřebovávalo se, tenčilo, mizelo. Někdy musel půl vesnice obejít, než narazil na měděnou nádobu, která by za něco stála. ‚Svět spěje ke zkáze, brzy bude konec všemu.‘“

Bohužel, v porovnání s Rány modrého slézu jako by zde Ćopić ztrácel dech, či spíše inspiraci: zatímco v první části čtenář bezprostředně vnímá atmosféru bosenské vesnice a s jejími smutno-veselými postavami sám prožívá část jejich životního údělu, ve Dnech rudého slézu narazí na hodně hluchých, někdy až nudných míst, text postrádá onu originální „šťávu“, jakou nám autor nabídl dříve. Místy to dokonce působí dojmem, že si knihu rozdělili dva autoři. Přitom téma partyzánského oddílu obklíčeného Němci kdesi vysoko v horách nabízí velmi široké pole možností, jak látku uchopit a přetavit ji do originální podoby. Třebaže je zde pár chytře vygradovaných point a Ćopić i nadále zůstává v jemu blízkých vodách lyrična, z textu už neprýská ona básnická duše, a tedy ani kouzlo první poloviny knihy. Autor zjevně chtěl dílo vystavět na kontrastu, protikladu mezi modře zastřenou, šťastnou dobou dětství a těžkými časy 40. let, celek však vzbuzuje poněkud rozpačité dojmy. Nicméně už jen kvůli okouzlujícím „modrým“ příběhům s pábitelským dědou Radem a jeho povedenými kamarády stojí za to si minimálně tuto první polovinu knihy přečíst: pro každého, kdo se rád nechá unášet na vlnách nostalgie, je špacír do časem zaváté Bosny ten správný tip.

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1655x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce