Fabian, Robert: Planeta mezi dvěma slunci

Fabian, Robert
Planeta mezi dvěma slunci

recenze sci-fi

Reedice Fabianova raného románu z roku 2002 ukazuje, že současná stálice žánru military sci-fi v začátcích kariéry psala temnější, méně jednoznačné příběhy. Více než akční řežbě se dobrodružství trosečníků na nepřátelské planetě blíží hororu.

Vesmír je plný záhad a temných míst
Robert Fabian: Planeta mezi dvěma slunci. Straky na vrbě, Praha, 2016, 632 s.

Vězeňská transportní loď SFPS Tecora má namířeno na mrazivou kolonii Nové Lefortovo. Jenže něco se pokazí, dojde k havárii a hrstka přeživších – pět trestanců, dva civilové a jeden bachař – se ocitá na žhavé planetě pod dvěma slunci. Trosky Tecory budou brzy plné hnijícího masa těch, kdo neměli štěstí, zásoby jsou minimální, technická podpora nulová. Na obzoru však je cosi, co slibuje naději. Přeživší se proto vydávají vstříc neznámu napříč pouští. Čím dál víc je přitom jasné, že na planetě nejsou sami...

Planeta mezi dvěma slunci vyšla poprvé v roce 2002 a nyní se konečně po letech komplikací dočkala své bonusové reedice – podobně jako kultovní Mariňáci, ale i mladší Carpe diem. Že se na druhý román první a dosud i největší domácí hvězdy military science fiction dostalo jaksi později, ale neznamená, že by byl román slabší – jen se v mnoha ohledech odlišuje, a bylo tedy bezpečnější na rozjezd bonusové edice (přinášející vyčištěný text plus bonusy v podobě jinde nepublikovaných povídek, ale třeba i ve vázané podobě s autorovým podpisem) využít romány s „čistým Fabianem“. Tedy takové, kde se jednotka profesionálů staví čelem záhadám vesmíru i lidským šmejdům všeho druhu a navzdory brutálním ztrátám všemu a všem nakopává zadky.

Tak to se v Planetě opravdu neděje. Alespoň na první pohled. Ale nejenže nakonec dojde i na zbraně a pořádnou akci, ona je Planeta čistý Fabian hlavně ve vizi vesmíru coby nehostinného, nepřátelského místa, v němž se život mnohdy blíží spíš hororovému než akčnímu románu. Však i tady objeví čtenář odkaz na slavného Vetřelce Ridleyho Scotta. Tentokrát se ovšem jedná skutečně jen o drobné pomrknutí – základní premisa románu spíš než vetřelčí ságu připomíná béčkový snímek Černočerná tma. Ovšem velice rychle se od něj odchyluje a místo nekompromisní, ale pořád vlastně dost prostoduché řežby směřuje k čím dál větší bezvýchodnosti. A právě autorova cílevědomost, se kterou se drží vytyčeného směru a až do konce románu z něj nesleví, činí z Planety jeden z nejlepších českých porevolučních sci-fi románů vůbec.

Ano, je to přímočarý příběh, nenabízí žádné společenské nebo kulturní extrapolace, není to formální ani stylistická ekvilibristika (i když některým popisům nelze upřít působivost), ale má to sílu. Vše je osekáno na kost. Charaktery postav dokonale pasují do strohého prostředí. Jejich minulost je jen letmo naznačena a budoucnost… Ta je nakonec až bolestně zřejmá. Fabian rozehrál náročnou hru, protože odolat všem svodům klišé nejrůznějších survivalových příběhů i čtenářských očekávání muselo být velmi těžké – zvláště v pozici autora, který by měl druhým románem potvrdit svůj úspěch, a tedy hrát více na jistotu. Všechna čest, že nic takového Fabian neudělal.

Nic si neulehčil ani výběrem postav. Postupem času se sice vyprofiluje duo sympaťáků, ale i u nich cítíme, že ony sympatie si čtenář utvoří podle přísloví o jednookém mezi slepými. Navíc postavy sice spolupracují v zájmu přežití, ale v každé chvíli je jasné, že jejich spojenectví je ryze účelové a může kdykoliv skončit – a to ani ne tak kvůli nějakým čachrům, ale prostě prosto, že někomu definitivně povolí nervy. Ukočírovat takovou partičku je výzvou i pro zkušené spisovatele, ale tady se to povedlo (tehdy) relativnímu nováčkovi na jedničku.

Na jejich cestě se trosečníkům z Tecory před očima neustále míhá fata morgana naděje – najdou vodu, najdou zbraně, zjistí, kde jsou… jenže každý krok vpřed znamená vlastně několik kroků vzad. Fabian je navíc věrný epilogu svého románu, který tvoří citát Ritchieho Blackmorea, že některé záhady, které před lidstvo vesmír postaví, prostě nelze vyřešit. V rámci hard sci-fi by se jednalo o faul na čtenáře. Jenže Fabian tentokrát napsal transcendentální horor (ke kterému se i později s oblibou vracel a vrací), a nevysvětlitelnost dění na planetě je tak možná pro některé čtenáře iritující, ale zároveň skutečně děsivá. Samotný konec ve stylu Butche Cassidyho a Sundance Kida je pak jen malým bonusem, který hořce završuje příběh těch, kteří „od začátku neměli žádnou šanci“, a tvoří tak solitérní kontrapunkt k české fantastické produkci, která více či méně beze zbytku věří v to, že každý boj lze vybojovat a každého nepřítele porazit – silou, rozumem nebo prostým štěstím. No, v Planetě to neplatí.

Pokud by vyznění románu bylo stále pro někoho příliš temné, je tu naštěstí bonusová povídka, respektive krátký román Expresní zásilka (pro Zoo). Jestli jindy Fabian na ostatní fanoušky všech Vetřelců jen pomrkává, tady to do nich pere naplno. Mix Scottova a Cameronova opusu s mírnou příchutí francouzské čtyřky je velice zábavná vyvražďovačka, která šlape jako hodinky… až zbude jen jeden. Nic víc, nic míň. O Fabianových kvalitách ovšem vypovídá fakt, že i tahle předvídatelná záležitost – nehledě na samotnou Planetu – je pořád nejlepší český text, jaký loni ve fantastice vyšel.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 2523x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce