Burgun, Cédric; Lucereau, Bénédicte: Co kdybychom se vzali?

Burgun, Cédric; Lucereau, Bénédicte
Co kdybychom se vzali?

recenze dětská

Rozhodnutí o vstupu do manželství patří mezi nejdůležitější kroky v lidském životě. Kniha Cédrica Burguna a Bénédicte Lucereau nabízí sympatickou úvahu nad otázkami, které si lidé v souvislosti s partnerskými vztahy a manželstvím kladou. Publikace není určena jen čtenářům křesťanské orientace. Její široký záběr může oslovit člověka bez rozdílu vyznání.

O manželství nejen pro mladé
Cédric Burgun; Bénédicte Lucereau
: Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni. Přel. Daniel Blažke, Paulínky, Praha, 2017, 168 s.

V ohromném množství knih, brožurek a článků o vztazích je práce Cédrica Burguna a Bénédicte Lucereau Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni výjimečná. Nenabízí totiž typickým reklamním jazykem návody pro dokonalý partnerský a manželský vztah. Není to v pravém slova smyslu ani sexuologická nebo sociologická studie. Není to internetová anonymní poradna ani sborník lidové moudrosti o tom, co to znamená rozloučit se se svobodou. Je to zajímavá sonda do křesťanského, konkrétně katolického uvažování o manželství, jež by mohla zaujmout čtenáře bez ohledu na jejich vyznání. Pro dospívajícího čtenáře, který se nezříká vlastního uvažování a který chápe partnerský vztah jinak než jen jako vzájemné spolužití, je to příležitost, jak kromě institutu manželství porozumět také sám sobě.

Cédric Burgun je katolickým duchovním, který přednáší na pařížském Institutu Catholique kanonické právo. Bénédicte Lucereau je manželskou a rodinnou terapeutkou. Oba autoři vnášejí do tématu jak své vlastní, tak zprostředkované zkušenosti. Zároveň vycházejí z křesťanského chápání člověka (osoby) a jeho svobody, kterou si mladí čtenáři mohou nejlépe představit jako svobodu, jež má na zřeteli rovněž svobodu druhého. Už nejsem sám a zodpovědný jen za to, co dělám. Už nežiju vedle druhého tak jako ve škole nebo při sportu. Ten druhý není v ničem, ani v sexuálním životě, nástrojem mého vlastního uspokojení. Nejde tu jen o prostou spolupráci a – řečeno sportovní terminologií – o dobré nahrávky. Jde o to, aby se člověk rozhodl a učil žít i pro toho druhého. Jde o to, aby se v různých dimenzích svého života necítil jako solitér nebo protivník, ale jako jedna polovina, která hledá, jak by mohla zapadnout do té druhé.

Nikde není psáno, že všechno, o čem autoři přemýšlejí, je třeba brát doslova. Daleko důležitější je linka, která prostupuje celou knihou. Že láska nemá pouze svůj milostný a milenecký charakter a že manželství nemusí mít nutně podobu nehostinné, kamenné budovy, z níž se rádo a často utíká pryč. Vždyť není nic smutnějšího než svazek dvou lidí založený jen na povinnostech a na tom, co se „musí“ a „nesmí“, nebo dokonce na představách těch druhých. Pravda je, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Je třeba hledat vlastní cestu a převzít za ni odpovědnost a neztrácet přitom naději a radost.

Kniha vede čtenáře k budování vztahu i k péči o sebe samého, o svůj duševní a duchovní potenciál (biblicky řečeno: o své hřivny), o toho druhého a o to, co oba svým způsobem přesahuje. Manželství, potažmo rodina, tu není jen místem setkání, z něhož ráno odcházíme, abychom se do něj večer vrátili. Čtenář velmi brzy zjistí, že ho autoři vedou k jeho vlastní originální cestě, na níž by se měl naučit odvážně a energicky hledat smysl svých přítomných i budoucích rozhodnutí. Nelze říct, že by tu šlo pouze o intelektuální úroveň rozhodování nebo naopak o duchovní, náboženský rozměr našich úvah a že by na tom někteří lidé byli lépe a jiní hůř. Kromě věcí, na které se lze připravit a o kterých je možné se poučit prostřednictvím kvalifikovaných odborníků a četby, tu je také cosi jako tajemství vztahu, které autorům souzní s tajemstvím toho, v něhož vkládají svou naději a víru, tedy v Boha. A s Bohem pak souvisí jediné – modlitba.

A právě tady vidím výjimečnost recenzované knihy. Ne v její evangelizační dimenzi, ale v zajímavé a přitažlivé etické pobídce, abychom ve svých životních rozhodnutích nezapomínali na to, že můžeme kromě svého tělesného a duševního života žít také život duchovní. Autoři nestojí na straně něčeho abstraktního. Stojí na straně konkrétních lidí, o jejichž osudu, radostech i bolestech něco vědí. Nekonstruují svět zákazů a příkazů, v němž by člověk narážel na úzké mantinely a zároveň kličkoval mezi strachem a beznadějí, naopak. Tam, kde je manželství jen pokračováním předešlého a neukotveného vztahu-nevztahu, v němž se dohromady nic neděje, vede beznaděj, každodenní rutina a prázdno k následným rozchodům.

Názvy jednotlivých kapitol neslibují něco, co v nich není. Nejsou to titulky novin. Mladému čtenáři by měly být povědomé přinejmenším z jeho vlastních rozhovorů s přáteli. „Co je to láska? Vztah je třeba budovat. Je mé rozhodnutí svobodné a bez nátlaku? Pilíře závazku: ‚Ano, chci tě milovat!‘ Mluvme o sexu! A Bůh ve všech těchto záležitostech? Tati, mami, nechte mě jít! Praktické rady, jak se připravit na svatbu.“ Je pravděpodobné, že po úvodní, filozofičtější části čtenáře zaujme kapitola o lidské sexualitě. Autoři mu neřeknou ani promile toho, co sám ví a co na něj dnes a denně chrlí svět internetu. Dokonce je možné, že bude Cédrica Burguna a Bénédicte Lucereau podezírat z určitého staromilství. Jenže právě tady vyvstává příležitost, jak si v souhlasu i odporu utřídit vlastní myšlenky o tom, co to sexualita a sex vůbec je a jak souvisí s tím, kým se člověk v tisíci svých vrstvách stává. Ani vztah, ani sexuální život nelze pouze konzumovat a spotřebovávat. Člověk má na víc, to je jeden z hlavních motivů celé knihy.

Přítomný text daleko převyšuje učebnice a materiály o vztazích a sexualitě, které se nabízejí žákům a studentům základních a středních škol. Oslovuje zvídavé čtenáře, kteří si nevystačí s biologickým a sociologickým rozměrem daného tématu. Pedagogická zkušenost mi napovídá, že po takové knize, psané civilním jazykem, bude u části dospívající mládeže poptávka. Jedna věc mi však v knize schází a to jsou ilustrace. Když rakouský sociolog Paul M. Zulehner vybral do své knihy o papeži Františkovi břitké a kousavé karikatury prelátů od amerického výtvarníka Pata Marrina, udělal moc dobře. Vtipná ilustrace umí dokonale odmocnit případný patos i stud a umí člověka rozesmát i nad docela vážnými tématy. Bylo by skvělé, kdyby se v dalších vydáních knihy objevily kresby, které by nás – lidi hledající, klesající a někdy i trochu bolavé – dovedly v našich vážných a životních rozhodováních podržet nad vodou.

 

Na podobné téma:
Jana Jiroušková
, ed.: Svatební rituály u nás a ve světě

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1425x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce