Tangen, Geir: Maestro

Tangen, Geir
Maestro

recenze krimi

Debut norského učitele a blogera lze vnímat jako variaci na klasickou detektivku Deset malých černoušků. Žánr sice neposouvá, zato si s ním hraje způsobem, který ocení nejen fanoušci severských detektivek.

Zdánlivě konvenční detektivka
Geir Tangen
: Maestro. Přel. Eva Dohnálková, Plus, Praha, 2017, 328 s.

Byť se to vymyká snad všem známým zákonům statistiky, stále se v nepočetné skandinávské populaci objevují noví autoři detektivního žánru. Jedním z dosud posledních odvážlivců jdoucích se spisovatelskou kůží na trh je Nor Geir Tangen (*1970), civilním povoláním učitel a novinář na volné noze. Na rozdíl od jmen jiných debutantů nebylo jeho jméno v norském literárním prostředí před vydáním knihy zcela neznámé. Od podzimu 2012 totiž autor píše blog, který se postupně vypracoval na nejčtenější norský blog zaměřený na krimiliteraturu.

V debutovém románu Maestro (nor. 2016) Tangen na scénu uvádí novináře Viljara, působícího v redakci lokálního západonorského plátku. Před několika lety byl Viljar mediální hvězdou a zájem o něj měly všechny významné celostátní deníky, pak se však v jeho kariéře cosi pokazilo a momentálně mu jsou svěřovány jen články určené spíše k vyplnění prázdného místa. Viljarův bezútěšný život nabere obrátky, když si jej jakýsi samozvaný soudce vybere jako prostředníka, který má okolní svět seznámit s vynesenými rozsudky smrti. Jde o nejapný žert na účet odepsaného novináře, nebo Viljar (a jeho minulost) může představovat důležitou indicii pro pochopení vrahovy motivace a jeho dopadení? Tyto otázky si neklade jen čtenář, ale také policejní komisařka Lotte Skeisvollová, pověřená vyšetřováním záhadných vražd, jejichž oběti nespojuje žádná zjevná souvislost. Pátrání jí komplikuje také kriminalista poslaný z Osla na pomoc místním kolegům, které on ovšem spíše než za spolupracovníky považuje za snaživé amatéry, což jim také nepokrytě dává najevo. Téměř povinným vedlejším motivem jsou rodinné problémy hlavního vyšetřovatele, v tomto případě ztělesněné Lottinou sestrou závislou na drogách.

Na první pohled by se tak dalo říci, že se jedná o klasickou severskou detektivku, zaměnitelnou za mnohé jiné. I méně pozorný čtenář však postupně pochopí, že překvapit nějakým novým prvkem rozhodně nebylo autorovým záměrem, avšak zároveň že držení se obvyklého schématu má jinou příčinu než autorův nedostatek fantazie. Mnohé v tomto žánru ustálené postupy Tangen ve skutečnosti zcela překopává, posouvá či převrací, a to až do té míry, že čtenář chvílemi váhá, kde leží hranice mezi skutečností a autorovou fantazií a zda vůbec takováto hranice existuje. Jistě není smyslem recenze čtenáře předem připravit o překvapení při četbě, ale snad lze z těchto „překopaných“ motivů uvést alespoň záchranu vyhlédnuté oběti, nekompetentního policistu brzdícího práci celého týmu či „nedotknutelnost“ hlavních postav, které se z pastí nalíčených pachatelem vždy dokáží dostat. Skalní fanoušky žánru pak bezpochyby potěší odkazy na díla Tangenových předchůdců z řad norských detektivkářů. Na druhou stranu se autor neuchýlil k vyslovené parodii – navzdory všem narážkám a netradičním postupům určeným zkušenějším čtenářům se stále jedná o plnohodnotnou detektivku, snadno stravitelnou i čtenářem, který dosud do vod severské krimi nezabrousil (pokud se v tuzemsku vůbec ještě takový najde).

Odlehčený tón celé knihy pak podtrhují také častá přirovnání, odkazující na široké spektrum jevů od staroseverské mytologie k soudobé filmové a televizní tvorbě. Patrně ne všechna každý čtenář plně pochopí, jako celek však ukazují na autorův smysl pro humor a hluboký všeobecný přehled, vysoce pravděpodobně související s jeho profesí učitele. Snad jen neustále se opakující zmínky o stylu sedmdesátých let působí poněkud rušivě, jako kdyby snad mezi druhou světovou válkou a současností žádná jiná epocha neexistovala. Čtenářský zážitek podtrhne i překlad Evy Dohnálkové (jejímž prostřednictvím se k českému čtenáři dostali i někteří ze spisovatelů, na které autor odkazuje), nerozptylující stylistickými neobratnostmi či překlepy.

Maestrem si Tangen nastavil poměrně vysokou laťku, zejména pokud se i nadále hodlá přidržovat svého neparodického, ale zároveň konvence bořícího stylu. Norští čtenáři budou již během několika týdnů moci posoudit, zda si autor udrží své kvality i v dalším případu Viljara a Lotty; snad se tato možnost v dohledné době naskytne i českým čtenářům. Bude jistě zajímavé sledovat, jaká obvyklá klišé si autor vezme na mušku tentokrát a jakým způsobem je přepracuje.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1492x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce