Tuil, Karine: Bezstarostnost

Tuil, Karine
Bezstarostnost

recenze beletrie zahraniční

Tři muži a jedna žena v dnešním světě plném velkých otázek: Karine Tuilová chtěla napsat román o syndromu posttraumatického stresu vojáků vracejících se domů z míst válečných konfliktů. Nakonec se však její kniha Bezstarostnost zabývá řadou dalších stěžejních problémů současnosti, jako je rasismus, nevěra, antisemitismus, postavení ženy, moc peněz, kriminalita, terorismus, válka a její následky, korupce...

Chcípni, nevinnosti! aneb Pocta raněným
Karine Tuilová
: Bezstarostnost. Přel. Tomáš Havel, Garamond, Praha, 2017, 434 s.

Bohatý, a tudíž mocný podnikatel Vély poskytne rozhovor, aby se ještě více zviditelnil. Vedle článku vyjde také fotografie, kde sedí na uměleckém díle od Bjarneho Melgaarda. Je nařčen z rasismu, vzápětí se rozkřikne, že je židovského původu (od čehož se celý život snaží oprostit), začíná se mu hroutit pracovní i osobní život, cokoli udělá či řekne, se okamžitě obrací proti němu. Zničehonic se ho ale zastává Osman Diboula, černoch z předměstí, který se především díky svému charismatu vypracoval až na post poradce prezidenta. Ten dennodenně poslouchá narážky na svou barvu pleti, což si nenechá líbit a nakonec na svou výbušnou reakci doplatí. Třetím protagonistou je francouzský voják Romain Roller, který se vrátil z Afghánistánu: jako jediný přežil náročnou misi. Na zotavujícím pobytu potkává smyslnou novinářku a spisovatelku Marion Decker, s níž naváže milostný poměr, přestože ho doma čeká manželka Agnès se synem. Teprve později se dozvídá, že Marion je vdaná za Françoise Vélyho. V průběhu románu se osudy všech čtyř proplétají a následky na sebe nenechají dlouho čekat.

Francouzka s židovsko-tuniskými kořeny Karine Tuilová (nar. 1972) původně vystudovala právo na Université de Paris II, ale nakonec se rozhodla pro dráhu spisovatelky a v roce 2000 vydala svůj první román Pour le Pire (Ve zlém). Za Bezstarostnost, v pořadí již desátý román, obdržela cenu Landerneau des lecteurs. Tematicky navazuje na její předešlou knihu L’invention de nos vies (2013, Vytváření našich životů či Naše smyšlené životy). V obou dílech se totiž řeší problém identity, škatulkování osob podle vzezření či minulosti a také rasismus a vztahy. Mezilidské i milostné. Podle Karine Tuil dává román příležitost otevřeně se vyjádřit k nejrůznějším společenským problémům. Souhlasí prý s výrokem Jacquese Chessexe: „literatura, to je válka“, ale podle ní literární text zároveň také dává prostor pro otázky, směřuje k pochopení toho, jak funguje svět.

Bezstarostnost vykresluje portréty postav, které mají základ ve skutečných osobách. Autorka prohlašuje, že většina knihy je smyšlená, ale popis událostí či postav je častokrát natolik věrný, že se čtenář neubrání, aby si je nespojil s reálnými osobnostmi jako třeba Xavier Niel, Nicolas Sarkozy či Omar Sy, jmenujeme-li ty nejzřejmější. Román je tedy zasazen do současnosti, přesněji do roku 2009, tedy po atentátu na „dvojčata“ a po bitvě v aghánském údolí Uzbin. Původním autorčiným záměrem bylo popsat syndrom posttraumatického stresu vojáků vracejících se domů a to, jak je válka změnila a zničila. Postupně se však tematický okruh rozšiřoval, až vznikla kniha zabývající se nejméně devíti velkými společenskými otázkami – rasismus, nevěra, antisemitismus, postavení ženy, moc peněz, kriminalita, terorismus, válka a její následky, korupce. Vše je popisováno vždy z pohledu jednoho ze tří mužů, přičemž velmi významnou roli má v díle i žena, Marion Decker. Příběh a děj však nejsou v románu tím stěžejním: čtenáři jsou především předkládány pocity, myšlenky, ale také napěchované životopisy hrdinů. Dílo je tedy něco mezi psychologickým románem, prezentací několika CV a internetovým zpravodajstvím.

Způsob psaní evokuje novinařinu. Informace jsou zde zhuštěné, autorka si od nich drží odstup, a to i přesto, že čtenáři otvírá nitra postav. Údernost a svižný rytmus textu je zdůrazněn krátkými, úsečnými větami, tyto pasáže střídají rozvleklejší popisy minulosti postav. Vykreslené charaktery jsou dotaženy do extrémů. Nejen že tu nenajdeme ani jednu ryze kladnou postavu, ale autorka upustila od dnes oblíbeného pojetí, kdy protagonisté mají kladné i záporné stránky, a všem přidělila až hrůzné vlastnosti. To vše můžeme zařadit mezi kvality díla, jež jsou však přehlušeny předvídatelností probíhajících událostí a rozhodnutí hrdinů. Ač nám autorka předkládá velmi pečlivě nastudované informace k dané – velmi různorodé – problematice, knize chybí určitý náboj a pointa. Dílo působí jako pouhé konstatování skutečností, bez hlubšího vyhodnocení dějů či činů, bez jasného zaujetí stanoviska.

Bezstarostnost vytváří dojem, jako by si autorka snad ani neuvědomovala všechny aspekty svého díla. Její odpovědi v rozhovorech, které poskytla ve Francii, působí příliš povrchně. Kniha vede k zamyšlení nad předkládanými problémy, čtenář však nedostává klíč k odhalení hlubšího poselství díla, závěry už si má vyvodit sám. Karine Tuilová má za to, že psaní je jakési mystérium, kdy se kniha píše sama a autor nemusí mít vše přesně promyšlené. Tak trochu připomíná jednu z postav, Françoise Vélyho, který při pózování pro magazín nebere v potaz, jakým dojmem může daná fotografie působit na potenciální čtenáře.

Francouzská kritika se dělí na ty, kdo knihu nesnášejí, a na ty, kdo ji naprosto zbožňují. Jedni ji považují za plytký a nepovedený pokus o multietnický román na způsob Ohňostroje marnosti od Toma Wolfa (přel. Pavel Dominik, Euromedia-Odeon, 1992), druzí ji chválí za výstižné zachycení současné politické scény a zpracování společenských otázek. Abychom těm druhým mohli dát zcela za pravdu, možná stačilo některé pasáže proškrtat a neopájet se iluzí, že literatura stejně „žije vlastním životem“ a je zbytečné text dopracovat.

 

© Sára Töröková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.