Padevět, Jiří: Dotek Anthropoidu

Padevět, Jiří
Dotek Anthropoidu

recenze historie

Kniha navazuje na předloni vydaného průvodce Anthropoid od Pavla Šmejkala a Jiřího Padevěta. Nejde však o další komentovaná zastavení na stezce po stopách paradesantní akce vedoucí k odstranění Reinharda Heydricha, nýbrž o pozoruhodnou úvahu nad hlubinami i výšinami lidské statečnosti, strachu a bolesti.

A nebylo lehké být pozván…
Jiří Padevět
: Dotek Anthropoidu, Academia, Praha, 2017, 304 s.

„Sdělení, jako třeba v dopise,“ píše filozof Hans-Georg Gadamer v knize Pravda a metoda II, „jsou pokračováním rozhovoru jinými prostředky. Tak je rovněž každá kniha, jež čeká na odpověď čtenáře, otevřením takového rozhovoru. Něco v ní přichází k řeči.“ Literární dílo českého historika a nakladatele Jiřího Padevěta (nar. 1966) je v mém pohledu právě takovým otevřením. Připomínám si jednu Wittgensteinovu myšlenku z Traktátu: „Věta musí pomocí starých výrazů sdělovat nový smysl.“ Nedávno vydaný Dotek Anthropoidu, volně navazující na průvodce Anthropoid (Academia, 2016), odkrývá smysl oběti statečných mužů a žen v době druhé světové války, a na ty, kteří pod obrovským tlakem okolností a výhrůžek selhali, nahlíží s porozuměním.

Nový titul Jiřího Padevěta za mnohé vděčí, řečeno jeho vlastními slovy, badatelské práci Pavla Suka a Vojtěcha Šustka, kteří se údobím protektorátu, operací Anthropoid i dalšími paradesantními akcemi profesně zabývají. Není to klasický průvodce po dějinných událostech, akademický spis ani učebnice, třebaže v něm dobové fotografie, články, mapy, depeše a kopie protokolů hrají stěžejní roli. Autorem fotografií, za jejichž grafickou úpravou stojí Robin Brichta, je vedle mnoha soukromých osob a institucí Stanislav Krupař. Publikaci, která mapuje historii Anthropoidu od prvních plánů přes úspěšné uskutečnění až po přinesené oběti všech výsadkářů i těch, kteří jim nezištně pomáhali, lze fakticky prolistovat docela snadno. Jenomže ono to tak snadné být nemusí. Desítky atraktivních fotografií, z nichž čtenář některé bezpečně pozná, a jiné jsou spíš raritní, totiž spojuje text, který má velkou vnitřní energii a vytváří pozoruhodný literární žánr. Rozprostírá se na pomezí klasické historiografie, válečné prózy, filozofické a teologické úvahy a rovněž aforismu, neboť mu v žádném případě, a to ani u tak vážného tématu, nechybí osvobozující nadsázka, ironie a paradox. Čím je autorův přístup k největší české válečné odbojové akci výjimečný?

Milosrdnost
Práce Jiřího Padevěta jsou od začátku jeho psaní charakteristické civilností až minimalismem. Dává v nich promlouvat dobovým dokumentům, které jako historik podrobuje kritickému zkoumání. Ověřuje jejich pravost, vznik a různé souvislosti. Radí se s odbornými kolegy a naslouchá pamětníkům i těm, kteří o historii uvažují spíš laicky a intuitivně. Nevadí mu ani vést diskusi s lidmi na sociálních sítích, jejichž postoje k velkým dějinným příhodám bývají naprosto odlišné. Leitmotivem dosavadní Padevětovy literární práce je potřeba a snad i nutnost zůstat v pozadí a nedopouštět se, jak jsme toho svědky u tendenčních výkladů dějin, mravního rozhořčování nad viníky ani ideologických frází nad obětmi i hrdiny, kteří pro někoho nebyli dostatečně hrdinní a úspěšní.

Autor pojmenovává dobové reálie a lidské činy, jak se staly a co způsobily. Ve válečných a poválečných událostech nestojí ani na jedné ze stran. Je si vědom jedinečnosti okamžiků, které člověka přivedou na rozcestí, i okolností, jež nakonec z jednoho udělají hrdinu a z druhého, viděno z bezpečného závětří a klidu, padoucha a odpadlíka. Co na tom, že už lidé z odboje i zahraničních armád měli pro ty, kteří zradili a mluvili, určité pochopení, a místo trestu smrti se přikláněli spíš k doživotnímu vězení. Sami totiž poznali tíhu neodvratitelných okamžiků a tlak, jemuž uprostřed nacistického běsnění čelili, někdy docela opuštění a bez možnosti návratu, na ostří nože mezi tím, co musejí udělat, a lákavou nabídkou zachránit si život spoluprací s gestapem. To všechno přítomná kniha zaznamenává. Padevět je tváří v tvář obětem, stejně jako na místech spojených s odbojem, v hloubce toho slova milosrdný. Ví, že ani on, ani mnozí čtenáři nebyli dosud pozváni, aby se postavili tam, kde poněkud více fouká a jde o život. I proto se na ty, jejichž příběhy učinil součástí své nové knihy, dívá očima člověka, jenž si zakazuje soudit a mravně hodnotit.

Scenáristické oči
Dotek Anthropoidu představuje události, milníky a osoby spojené s odstraněním druhého muže třetí říše, Reinharda Heydricha. Osnova každého příběhu, který zabírá jednu či dvě tiskové strany, ať už se týká parašutistů, odbojářů, či těch, kteří je podporovali, stojí na doložených a známých faktech operace Anthropoid. Hlavní prvek Padevětovy autorské originality spočívá v doplnění a rozvětvení konkrétní situace, kterou si promítá před očima jako film, lépe řečeno – jako jeden z jeho možných scénářů. Nejde mu o fabulaci, spíš o propojení na první pohled nepropojitelného, o spojení osudů těch, kteří stojí na opačných stranách a kteří se dosud ještě neznají. Jeden člověk se na okraji města připravuje na provedení rozsudku nad jedním ze strůjců konečného řešení a katana českého národa, zatímco někdo úplně jiný na druhém konci metropole ještě ani netuší, že se za pár hodin stane třebas jedním z vyšetřovatelů případu. Autor je sám pečlivý čtenář, kterého v pramenech zajímají i spodní vrstvy textu a jemné předivo mezilidských vztahů, psychologie a motivy lidského konání v každodenních i hraničních situacích.

V textu na první pohled upoutá zaměření na detail. Doslova a do písmene tu vidíte barvy, cítíte vůně a pachy a dotýkáte se prostoru, jako byste byli v dokonale známém prostředí. Když autor zasadí svůj příběh do noci, jste spolu s protagonisty pod jejím příkrovem. Prší-li do dnů stanného práva a déšť smývá krev z ulic, máte pocit, že stojíte opodál. Máte strach, prosíte o naději a právem se dojímáte nad statečností mnoha známých i bezejmenných lidí. Tohle je v jistém ohledu skutečný scénář, nalevo text, napravo popis scény a všeho, co s ní souvisí. Políčko za políčkem vás spaluje horko, v místnosti je vydýchaný vzduch. Bolí vás to tupé, prázdné ticho chvíli před tím, než se něco stane.

Některé příběhy pokrývají časový rozsah hodin i dnů, jiné pracují s minutami a vteřinami. Když autor píše o Jozefu Gabčíkovi, Antonínu Bořkovi-Dohalském či Janu Zelenkovi-Hajském, vytváří drama někdy jen stěží snesitelného napětí, to však za předpokladu, že vás tato část české evropské a vlastně i světové historie zajímá nebo patříte mezi ty, jejichž rodiny se kdysi účastnily protinacistického odporu. Je-li období protektorátu vaším osobním tématem (anebo traumatem), jste na správném místě. Dotek Anthropoidu, tedy životní osudy lidí, kteří by se za jiných okolností asi nikdy nepotkali, by měl literární hodnotu i jako fikce zasazená do válečných časů. Jenže tohle není fikce. Je to realita, z níž, hejdánkovsky řečeno, vyrostl i náš čas přicházející z budoucnosti. Je to skutečnost, která spoluformovala část 20. století, naše životy, tuto zemi a ty, kteří v ní pár let po válce byli zase nesvobodní, i ty, kteří se rozhodli vést boj proti dalšímu z totalitních režimů.

Ticho
Knihu umocňují dobové výstřižky z novin, které se už tehdy snažily čtenáře přesvědčit, že se v protektorátu vlastně neděje nic zvláštního… Vše běží ve starých kolejích a panuje dobrá nálada. Válka jako by nebyla. Vaří se, zavařuje, kupuje a prodává, rodí se děti, umírá se. Jeden z titulků hlásá: „Zužitkujte mladé lístky ředkviček!“ Jen o pár stran předtím ale čteme vyhlášku: „Židé nesmějí prodlévati v sobotu a v neděli na určitých místech.“ Následuje seznam nejkrásnějších míst Prahy. Vedle nařízení „Pražské pozemky nesmějí ležet ladem“ se odehrává tragédie pravoslavného kněze Vladimíra Petřeka a biskupa Gorazda, kteří poskytli parašutistům v chrámu svatých Cyrila a Metoděje poslední azyl. Knihu uzavírá jako jedinečný kontrapunkt přepis dobového inzerátu Česko-moravského svazu ovocnicko-zelinářského na „odběr marmelád“. Právě teď skončil život vojáků v kryptě kostela a následně i tisíců statečných a nevinných, kteří se postavili ideologii, jež si kladla za cíl dříve nebo později vyhubit značnou část nejen evropských obyvatel. Zavřete knihu a chcete být sami, protože jedině v tichu lze přemýšlet o tom, co se stalo možná kousek od místa, kde bydlíte.

Padevětův styl mi připomíná londýnské hovory Jana Masaryka, který se ani v nejtěžších chvílích války nezříkal ironie, nadsázky a vtipu, jimiž mohlo být v té strašné době řečeno ještě něco podstatného. Autor Doteku přiměje čtenáře na velmi malém prostoru k přemýšlení, které se nevyhne, protože nemůže, ani vážným filozofickým, teologickým a etickým tématům. Padevětovi podle mého mínění nejde o to, aby se každý díval na historii jeho očima. Moc dobře ví, jak rozdílně lidé chápou běžné i krajní životní situace a jak se v nich chovají. Nemoralizuje, nevyučuje, nekáže. Nevede zuřivou akademickou ani časopiseckou polemiku. Je na pozadí všech těch smutných události tichý. Jeho kniha je vlastně pieta za padlé a je to také modlitba a výzva, abychom nezapomněli, kam až člověk může v zoufalství dojít. Z Jiřího Padevěta se stal velký autor, jehož práce udávají tón. Není u nás zvykem, aby se spisovatel odvolával na práci svých kolegů. Padevět to dělá a je jim za jejich badatelskou činnost vděčný. Není v silách jednoho člověka obejít desítky archivů a navštívit všechna místa spojená s druhou světovou válkou. Je však možné, a zde se to potvrzuje, že jeden člověk může změnit náš pohled na výseč dějin, o níž se někdy (a nejenom před rokem 1989) psalo a hovořilo poněkud černobíle.

Tahle kniha je pokračujícím rozhovorem i vyjevením nového smyslu. Nenapadá mě nic, čím bych se jako čtenář cítil ošizen. I když vlastně ano: scenáristický rozměr Padevětova dokumentu/románu mně souzní s filmem, televizním dokumentem a divadlem. Psychologie jednotlivých postav a charakterů je zde tak silná, že by mohla oslovit i milovníky jiných uměleckých forem. Zhostí se toho někdo? Za většinu jeho literárních medailonů by velcí světoví režiséři dali první poslední. Anebo se mýlím?

 

Na podobné téma:
Petr Koura
: Swingaři a potápky v protektorátní noci
Michael Geyer; Sheila Fitzpatrick (eds.): Za obzor totalitarismu

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 1786x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce