Smrt jako nouzový východ
Moresco, Antonio: Světýlko

Smrt jako nouzový východ

Jako malá perla v moři současné literatury nabízí Morescův kontemplativní text možnost úniku těm, kteří v záplavě severských detektivek či ženské erotiky nechtějí utonout. Lze ho vidět i jako světlo na konci tunelu pro ty, kdo utíkají pryč, kamkoli, daleko od světa, v němž vládnou chytrá elektronická zařízení a káva s mlékem v kelímku.

Po desetiletí přehlížený a odmítaný spisovatel Antonio Moresco (nar. 1947 v Mantově) je dnes nejen v Itálii považován za jednoho z nejdůležitějších žijících italských autorů. Ačkoli psal již v sedmdesátých letech, první díla mu začala vycházet u různých nakladatelů až v průběhu let devadesátých. Šlo například o sbírku povídek Clandestinità (Ilegalita, 1993), romány La cipolla (Cibule, 1995) nebo Gli esordi (Počátky, 1998) a Canti del caos (Zpěvy chaosu, 2001), první dva svazky velkolepé trilogie LʾIncreato (Nestvořený svět), kterou autor završil v roce 2003. Moresco se románové tvorbě věnuje nadále, což dokazují nedávno vydané knihy Gli Increati (Nestvoření, 2015) nebo Lʼaddio (Sbohem, 2016). Jeho bibliografie zahrnuje i esejistické texty, mezi nimi Lettere a nessuno (Dopisy nikomu, 1997) či Scritti di viaggio, di combattimento e di sogno (Zápisky z cest, z boje a ze sna, 2005), dále rovněž divadelní hru Merda e Luce (Hovno a světlo, 2007) nebo kratší prózy jako Fiaba dʼamore (Pohádka o lásce, 2014) či La lucina (Světýlko, 2013), tedy text, který péčí nakladatelství dybbuk a v překladu Alice Flemrové dostáváme do rukou i my. Antonia Moresca bude možno vidět v hlavní roli stejnojmenného filmu natočeného podle jeho knihy. V současnosti ho dokončuje společnost BaCo Productions Fabia BalodataJonnyho Costantina.

Moresco se ve svém díle se čtenářem dělí o vlastní zážitky, o svou vlastní zkušenost se světem: využívá k tomu vytříbený, přesný, ale i poetický jazyk. Otevřeně hovoří o všech tématech lidského bytí i nebytí (hranice mezi životem a smrtí je pro něj velmi nezřetelná). Jeho psaní nabourává obvyklé historicko-filozofické a náboženské koncepty, usvědčuje čtenáře z prodlévání v narativních i životních stereotypech.

Světýlko vznikalo jako „siamské dvojče“ výše zmíněného Nestvořeného světa až do chvíle, kdy autor text „musel oddělit od toho druhého, většího těla, na němž se zpočátku uhnízdil“ (z dopisu, který Antonio Moresco adresoval svému nakladateli). „Světýlko“ můžeme spatřit, teprve když je temnota kolem nás hustší než kdy dřív: teprve pak si všimneme malého blikajícího bodu, jenž volá z protějšího horského úbočí.

Místo, kam je zaveden čtenář Světýlka, se nachází kdekoli „mimo tento svět“, po kterém volá duše Charlese Baudelaira v básni ze svazku Umělé ráje nazvané Anywhere out of this world – N’importe où hors du monde. Na tomto místě již nikdo a nic nemá vlastní jméno; ani místo samotné, ani postavy, ani vypravěč. Ocitáme se uprostřed opuštěné horské krajiny, ve vesnici, kterou dříve obývali lidé, ti odtud však z neznámého důvodu odešli. Protagonista sem přichází, aby zmizel. Všude je ticho a tma, tíživou atmosféru dokreslují častá a jaksi samozřejmá zemětřesení, podobně jako zatuchlý a odpudivý krámek plný koček, kam si vypravěč jezdí nakupovat autem, jež jinak mívá zaparkované v bývalé stáji. Ponurost tohoto místa však každý večer ve stejný čas narušuje malé světýlko.

Kdo ho rozsvěcí? A proč? Jsou za tím mimozemšťané? Je to snad pouliční lampa? Nebo domek? Vypravěč se v touze po odpovědi jednoho dne k tomu tajemnému blikajícímu bodu vydá. Vydá se na cestu, z níž se nemůže vrátit živý. Co když musíme zemřít, abychom mohli zachránit ty, které milujeme?

Moresco vládne dokonale věcným, významově průzračným jazykem a zároveň i lyrickými metaforami, které však nejsou těžkopádné ani vtíravé. Krajina, kterou díky jeho sugestivnímu popisu opravdu téměř vidíme, připomíná kraj, kde prší Žlutý déšť Julia Llamazarese. V Llamazaresově opuštěné vesnici Ainielle sice žlutý déšť smývá vzpomínky, je však jen jednou etapou neměnného ročního cyklu. Kdežto na tomto místě „mimo svět“ je již minulost zapomenuta. S protagonistou stojíme před jeho obydlím a hledíme do tmy. Společně s ním se prodíráme lesním podrostem, který dusí život vyšších rostlin. Společně s ním úzkostně odhalujeme tajemství, jež tato krajina, tyto hory, tento les skrývají. A společně s ním se podivujeme bezúčelné nádheře krátkého života malých světlušek.

Nikdy s ním ale neprodléváme v minulosti, jeho oči i jeho vědomí se upírají ke světýlku na druhém břehu, světýlku, které je opředeno tajemným kouzlem a které mu nakonec umožní uskutečnit to, kvůli čemu na toto místo přišel: umožní mu zmizet.

V českém překladu dostáváme tuto drobnou prózu do rukou jako první ukázku autorovy tvorby. Lze se jen domýšlet, proč se nakladatel rozhodl Moresca představit českému publiku právě tímto dílem: jako vysvětlení se nabízí poměrně laciná analogie malý nakladatel – drobná próza. Vybraný titul má nicméně něco do sebe, jako vhodně zvolený předkrm navíc může probudit čtenářské chutě na další chod.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alice Flemrová, dybbuk, Praha, 2016, 184 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

m p,

Titul vybírala překladatelka, výběr vysvětluje v rozhovoru http://www.h7o.cz/zavet-neni-okrajovy-produkt-byti/