Stará, Ester; Starý, Milan: Každý bulí nad cibulí

Stará, Ester; Starý, Milan
Každý bulí nad cibulí

recenze dětská

Říkanky Ester Staré s kresbami Milana Starého jsou příležitostí uvědomit si bohatost jazyka a zvukomalebnost řeči. Autorka myslí také na děti, které mají některou z řečových vad. Četba vtipných veršů, dovyprávěných laskavými kresbami, může malého čtenáře inspirovat k vymýšlení vlastních rýmovaček.

Verše, které těší i pomáhají
Ester Stará; Milan Starý
: Každý bulí nad cibulí. Paseka, Praha, 2017, 80 s.

Kniha říkanek Ester Staré, jež pracuje jako logopedka, a pedagoga a výtvarníka Milana Starého nazvaná Každý bulí nad cibulí je jedním ze zdařilých pokusů, jak přiblížit dětskému pokročilejšímu čtenáři bohatost mateřského jazyka, jazykové hry, a hlavně zvukomalebnost řeči. Hra se slovy v jednoduchých rýmech má co dočinění s autorčinou odbornou praxí. Její říkanky pomáhají s rozvojem řeči, a to jak u zcela zdravých dětí, tak u těch, které mají některou z řečových vad.

Říkanky si za předmět zájmu berou běžné, radostné i poněkud tragikomické situace a jevy každodenního života: lidské a příbuzenské vztahy (teta z Lomnice; strejda, co bydlí v Aši; lekavá babička), různá povolání (kominíci z Libně; učitel krotitel), povahové vlastnosti a životní nesnáze (otylá teta Otyla), přírodu (není prales jako prales; nenažraná kytka), lidské chování (u stolu; uplakaná), hobby a sport (kulinářské nápady; pohodlný atlet), zvířata (plží štěstí; o hadech), roční období (listonoš listopad), svátky (Vánoce), fantazii a pohádky (skřítčí; mořská panna; piráti) či tajemno (odhalení).

Rýmovačky mají jednu nebo i pět slok; někdy pravidelných, jindy spíš volných. Autorka nejčastěji volí sdružený (aabb) a střídavý rým (abab), v nich dobře vynikne eufonie jejích textů. Dle zvukové shody tu nalezneme skoro vše: rýmy úplné, bohaté, postačující i dobré. A tak tu souznějí například vejce/nechce, fuj/poděkuj, ale bohatěji kupříkladu houby/trouby, Káče/pláče nebo vosu/nosu. Rýmová pestrost a někdy uvolněnější práce s počtem slov a slabik při čtení neruší, spíš naopak. Občasná „nedokonalost“ je u některých říkanek, jimž nechybí ani černý humor, ku prospěchu věci. U říkanky Švihák meloun je tato rozvolněnost a zároveň humornost patrná: „Meloun/ z Loun/ šel na Beroun./ Potkal cukety,/ jely od tety/ z Tábora./ S nimi brambora.“ Tam, kde je básnička zdánlivě rýmově chudší, bývá zase velmi vtipná. A právě tady přichází ke slovu výtvarná stránka knihy, která dovypráví verše z obou pólů: ty skoro dokonalé i ty prostší. Posuďte sami.

„Kamarádka z Tábora,/ to je pěkná potvora./ Zatímco já čtu si tu,/ nabrnkla si husitu!/ Spadla klec/ i závora.“ Milan Starý doprovodil text kresbou husitského bojovníka v dobových šatech s palcátem, který jde vedle hradu a ukazatele „café“ se svou milou. Starého kresby, z nichž tu a tam některé mají komiksovou podobu postaviček s dialogy umístěnými v bublinách, jsou charakteristické tenkou černou linkou. Někdy jsou černobílé na bílém či barevném pozadí, jindy jim autor trochu barev přidá. U postav lidí a zvířat občas nalezneme zjednodušené a komické prvky kresby, která zčásti připomíná karikaturu. Akcentuje totiž některý z povahových rysů, tu kterou tělesnou vlastnost nebo emoce: radost, údiv, vášeň či zděšení. Kresby jsou zasazeny do moderního prostředí, v němž dětský čtenář vyrůstá a je mu blízké. Humorné říkanky souznějí s celkovým pojetím výtvarné části knihy. Holky, kluci, dospělí, starší, a dokonce i některá zvířátka se smějí, je-li občas nějaký příběh přece jen dramatičtější, například ten o vosách, nebojte, nakonec i v něm všechno dobře dopadne. Malý kluk utíká před rojem vos, skáče přes potok i do rybníka. Dostane sice pár žihadel, ale jeho anabáze má pozitivní vyústění: hoch se stane šampionem v trojboji.

Kniha Ester a Milana Starých může sloužit jako speciální učební pomůcka i jako sbírka říkanek, kterou rodiče či prarodiče dají svému dítěti či vnoučeti jen tak pro radost nebo z přesvědčení, že četba je pro malé děti důležitá. Hravé verše volají po čtení nahlas a díky své rytmice i po tom, aby je děti doprovodily například tleskáním nebo hrou na paličky či bubínek. Jinak řečeno: aby cítily energii slova a pokusily se ji přetavit do pohybu a hry. Mohou si číst samy, s kamarády, nebo si třeba na podkladě některé z básní připravit i malou divadelní scénku. Je totiž pravděpodobné, že některý z příběhů, o němž kniha pojednává, samy prožily, třebaže v trochu jiných kulisách.

Poetika kreseb Milana Starého vytváří pocit bezpečí, domáckosti a krásy. Tu výtvarník spatřuje i v malých věcech a vztazích všedního života, které – není-li ovšem úplně nejhůř – lze brát s humorem, a když se dítěti něco nepodaří, není si třeba zoufat, zkoušejme to dál. Autorčina logopedická praxe a vztah k jazyku jsou benefitem celé knihy. Jde o to, snažit se, nepolevovat a pokusit se překonat hendikep, který v dětství mělo mnoho z nás. Půjde-li to u řečové vady, proč by to nemohlo jít i jindy?

 

Na podobné téma:
Ladislav Havránek; Ferdinand Krch
: Rýmovačky naší Kačky
Petr Šmalec: Šmalcova abeceda
Radek Malý: Kam až smí smích
Rudolf Lukeš; Pavel Žiška: Já mám kolo, ty máš kolo
Jaroslav Provazník: Současná poezie pro děti

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 3019x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce