Paulsen, Roland: Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství

Paulsen, Roland
Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství

recenze sociologie

Způsob, jakým lidé své nicnedělání během pracovní doby prožívají, se značně liší: může jít o druh trpného přežívání, o osobní potěšení, ale i o typ uvědomělé sabotáže. Žádnou z koncepcí autor nevnucuje a zůstává otevřený různorodým vysvětlením. Proto polemizuje s vědci, kteří prosazují jednostranné pohledy na současnou západní společnost.

Jak předstírat výkon
Roland Paulsen
: Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství. Přel. Lucie Nováková, Dauphin, Praha, 2017, 348 s.

Hodina a půl až tři hodiny denně. Tolik času prý průměrný zaměstnanec věnuje každý pracovní den aktivitám, které s oficiální pracovní náplní vůbec nesouvisejí. Jak je to možné? Proč se lidé zadaným úkolům vyhýbají? Dělají to z ideologických důvodů, nebo z lenosti? Je „vina“ na straně zaměstnavatelů, či spíš pracovníků? I na tyto otázky odpovídá kniha Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství (Empty Labor: Idleness and Workplace Resistance, 2014), která vychází z materiálu získaného rozhovory i rozsáhlým empirickým výzkumem. Její autor Roland Paulsen (nar. 1981) je výzkumný pracovník katedry obchodní administrativy na univerzitě v Lundu. Jeho prvotina Arbetssamhället: Hur Arbetet Överlevde Teknologin (Společnost práce: Jak práce přežila technologii, 2010) údajně rozvířila ve Švédsku celonárodní debatu o smyslu práce. Titul, který nyní vyšel česky, se také dočkal řady recenzních ohlasů, kupříkladu American Journal of Sociology napsal, že je to text fascinující a provokativní, hlavně v naznačení toho, co se během pracovní doby skutečně odehrává na pracovištích.

Spí i kopilot
V tomto směru kniha skutečně není skoupá na překvapivé a pro někoho i zneklidňující údaje. Například že 43 procent pilotů oproti své vůli již někdy usnulo během letu a „třetina z nich navíc po probuzení zjistila, že spí i kopilot“. Některé kapitoly obsahují výmluvné osobní příběhy. Například o jistém německém úředníkovi, jenž pracoval v kanceláři zemské geodetické správy. Od roku 1998 do odchodu do penze roku 2012 prý v kanceláři neměl nic na práci, protože úřad vytvořil překryv i paralelní struktury, a dokonce zaměstnal ještě jednoho inženýra, který vykonával tutéž práci. Za své nicnedělání si prý úředník vydělal celkem 745 tisíc eur. Jiná z respondentek líčí, jak těžko hledala nějakou činnost v obchodě, kam chodilo jen minimum zákazníků. Kdykoli někdo vstoupil, snažila se prý vypadat zaměstnaně, s plným vědomím faktu, že „existuje limit“, kolikrát můžete za den zalít květinu. Její přítomnost na místě tedy byla především „estetickou záležitostí“; skutečnou práci od ní nikdo nepožadoval.

Autor ve snaze obrátit perspektivu zmiňuje také případ Švédské civilní letecké správy, která propustila sedm lidí poté, co se ukázalo, že někteří z nich navštěvovali pornografické stránky v 75 procentech své pracovní doby. Zatímco se všeobecné pozdvižení zaobíralo tím, o jaké weby šlo, nikdo se podle autora „příliš nezamýšlel nad tím, jak mohli vzdělaní profesionálové trávit 75 procent své pracovní doby (velmi) soukromými aktivitami, aniž si toho někdo kromě automatického monitorovacího systému všiml“.

Práce, peníze a nepřímá úměrnost
Až zábavně v knize působí přehled kariéry jistého úspěšného muže, který nejprve působil v malé společnosti, kde měl těžkou práci a „peníze nic moc“, v další společnosti už byl ředitelem divize, pročež měl méně práce, zato více peněz. Tento nepoměr se pak dále stupňoval, až k poslední, velmi veliké společnosti, jíž dělal ředitele, kde téměř bez práce (s výjimkou psaní knihy) pobíral peněz nejvíc.

Na jistých pracovištích a zvláště tam, kde je práce měřená časem, dnes tolik nezáleží na tom, co daný člověk dělá, ale jaké zdání při tom vzbuzuje. Autor upozorňuje, že velký význam má rovněž „pasivní doba výskytu“. Kdo je v kanceláři často viděn, je spolupracovníky a managementem považován za „spolehlivého“ a „oddaného“, i když to se skutečnou produktivitou jeho práce nemusí nijak souviset.

Užitečné rady: nenechat se přistihnout, případně hrát hloupého
Roland Paulsen na několika stranách radí, jak „poflakování“ kamuflovat, aby to nadřízeného ani zákazníky nedráždilo. Ze všeho nejdůležitější je samozřejmě nenechat se chytit při činu. „Žalovat“ přitom může i klient. „Pokud stojíte u pokladny a zabýváte se něčím, co nemá s prací zjevně nic společného, provokujete klienty,“ vypráví pokladní ve velkoobchodu s nábytkem. Proto když brouzdá po internetu, po očku sleduje, kde se pohybují zákazníci, neměli by jí vidět na obrazovku. Nejeden zkušený pracovník ostatně zdůrazňuje, že v otevřených prostorách je důležité mít obrazovku otočenou ke zdi.

Dále autor zmiňuje, že je vždy dobré mít krycí projekt pro případ, že by se někdo zajímal, co jste celou tu dobu před obrazovkou dělali. „Inventura“, „práce v síti“, „péče o zákazníky“, „běžná kontrola“, „výzkum“, „administrativní práce“, „analýza“, „vyhodnocování“, to vše jsou slova, která podle Paulsena můžete dle okolností použít jako vhodnou vytáčku. „A máte-li v úmyslu si v kanceláři trochu zdřímnout, stačí prý položit propisku a několik sponek na papíry na podlahu, lehnout si nohama ke dveřím, a pokud se vám to podaří, strčit hlavu pod stůl. Když bude někdo chtít vstoupit, probudí vás a vy se můžete tvářit, že sbíráte věci, které vám upadly na podlahu.“ (Existují i další, sofistikovanější finty, které však autor nechce prozrazovat.)

Pokud je někdo přistižen, nabízí kniha také několik strategií. Kupříkladu hrát hloupého. Přesně to Paulsenovi doporučovala jedna telefonní operátorka. „Když někdo řekl, že pokud se mi to stalo poprvé, tak to nevadí, ale podruhé ať si dávám pozor, odpověděla jsem: ‚Aha, takže jsem neslyšela kvůli tlačítku pro vypnutí zvuku?‘ Když se to stalo, měla jsem vlasy odbarvené na blond. Bylo snadné dělat hloupou.“ Autor ale varovně dodává, že když se někdo snaží vybudovat si pověst odpovědného pracovníka a vyhnout se v budoucnu přílišnému dohledu nad svou osobou, „není zrovna předstírání stupidity tou nejlepší volbou“.

Simulantstvím ke zvýšení produktivity?
Paulsen samozřejmě přiznává, že u povolání, jako jsou lékaři, může mít neplnění povinností fatální následky a hraničí s porušováním základních pravidel etiky. Připomíná také, že probírané praktiky „nikdy nesmí vést k přesunování pracovní zátěže na kolegy“. Ke svému tématu uvádí různé teorie (jejichž potvrzení ale ještě vyžaduje více dat), například že popisované jevy jsou pouze mentální pojistky chránící moc před vážnějšími, skutečně nebezpečnými formami opozice. Nebo že povolení pracovního simulantství ze strany vedení – či jeho tolerování – může v jistých případech paradoxně přispívat k celkovému zvýšení produktivity. V jednom výzkumu respondenti vyjádřili názor, že když mají zaměstnanci možnost podívat se na Facebook, Twitter nebo si občas udělat během pracovního dne krátkou pauzu, „budou výkonnější, než pokud by na ně byly uvaleny restrikce“. Jindy může trochu uvolněnosti ocenit i zákazník. Jistá prodavačka vypověděla, že když si s kolegyní v butiku jen tak sedly, povídaly si o všem možném a zjevně se nevěnovaly své práci, dočkaly se poznámek jako: „Týjo, vy tu máte pohodu. Je to tu super, je vidět, že si to tady užíváte.“ (Pak si ale také uvědomila, že „možná se to jiným lidem nelíbilo, odešli a byli naštvaní a my jsme si toho nevšimly“.)

V tomto smyslu je nutné zdůraznit, že sociologa Paulsena více než strategie, jak nejlépe podvádět zaměstnavatele, zajímá, co pracovní simulantství vypovídá o společnosti, jejích institucích a velkých firmách obecně. Badatel předkládá i jeho svébytnou typologii: „Přetrpět znamená nedobrovolnou formu pracovního simulantství, zatímco práce velmi pomalým tempem je vědomým rozhodnutím pro ‚omezení výstupu‘.Krátkodobé relaxování můžeme nazvat ‚rekreační činností‘ v silném významu slova. Od práce pomalým tempem se liší záměrem pracovníka, protože cílem krátkodobé relaxace je udržet si vysoký pracovní výkon. Flákání je šťastným sňatkem mezi slabým odhodláním pracovat a nízkým potenciálním výstupem. Zaměstnanec je ve chvílích, kdy se své práci nevěnuje, převážně šťastný, nepronásledují jej pocity viny jako v případě přetrpění.“

Pluralita nicnedělání
I způsoby, jimiž pracovníci své nicnedělání během pracovní doby prožívají, se značně liší: může jít o přežívání, o osobní potěšení, ale i o typ uvědomělé sabotáže; někdo je může vnímat jako jistou kompenzaci, prémii či dokonce neoficiální „součást mzdy“, jiný jako druh odporu. (V knize se dokonce mihne jméno Josefa Švejka, po něm pojmenované přestupky autor definuje jako „jemné formy podvratné činnosti, jež jsou vždy ‚neviditelné‘ pro nadřízeného“.) Paulsen žádnou z uvedených koncepcí sám nevnucuje a rozumně zůstává otevřený různorodým vysvětlením. Proto polemizuje s vědci, kteří prosazují jednostranné pohledy na současnou západní společnost. Jemu leží na srdci především smysl lidské práce. Od hlubšího pochopení smyslu práce si totiž slibuje, že by pak mohlo být „snazší nesmyslnou práci legitimně odmítnout“.

Kniha pojednává o velmi širokém tématu, vždyť kolik profesí, tolik druhů pracovního simulantství, navíc jednotliví zaměstnanci v tomto směru dokážou být velmi tvořiví. Data, z nichž autor vycházel, pocházejí hlavně z Finska a Švédska, a je otázka, zda by se ta česká výrazněji lišila. I tak je škála uváděných motivací pestrá. Publikace obsahuje také náročné teoretické pasáže, které autor sebeironicky odlehčuje (třeba když poznamenává, že nechce přispívat „k nekonečnému zacyklení cynického cynismu o cynismu“). V úvodu čtenáře nabádá, které kapitoly má přeskočit, hledá-li jen praktický návod.

Ne každý se může stát ředitelem, který nemusí nic dělat a místo toho píše knihy, nebo být v práci jen pro okrasu. Každý si však o těchto lidech může přečíst tuto vtipnou a zarážející, místy cynickou, ba pobuřující knihu (autor by vybídl: nejlépe v pracovní době). Je nasnadě, že pro mnohé pracující, kteří si na chléb stále vydělávají „v potu tváře“, je to jen slabá útěcha, nebo dokonce důvod k zlosti…

 

Na podobné téma:
Carl Honoré
: Chvála pomalosti

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 1642x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce