Bakkeid, Heine: Až mi zítra budeš chybět

Bakkeid, Heine
Až mi zítra budeš chybět

recenze krimi

Severská krimi se rozrostla o další jméno. Norský autor Heine Bakkeid do tohoto žánru přináší atmosféru nadpřirozena na severonorském venkově, která je sice příjemným zpestřením, avšak spolu s častými zdlouhavými popisy dosti brzdí spád děje.

Až mi zítra budeš chybět
Heine Bakkeid
: Až mi zítra budeš chybět. Přel. Daniela Krolupperová, Plus, Praha, 2017, 334 s.

Současná vlna severských detektivek láká nejen autory-debutanty (jejichž původní povolání je literatuře často na hony vzdálené), ale štěstí v tomto žánru zkoušejí i autoři, kteří se již v jiných oblastech literární tvorby dokázali prosadit, třebaže jejich věhlas jen málokdy přesáhl hranice domoviny. Jedním ze zástupců druhé jmenované skupiny je norský spisovatel Heine Bakkeid (*1974), jehož první kniha, špionážní příběh pro mládež, se na trhu objevila již v roce 2005. Na mladé čtenáře cílilo i několik jeho dalších prací, v loňském roce ale autor svým románem Až mi zítra budeš chybět zabrousil do žánru krimi. Prostřednictvím nakladatelství Plus se tak kniha v překladu Daniely Krolupperové dostává k českým čtenářům jen s vcelku nepatrným zpožděním.

Hlavním hrdinou je bývalý policejní důstojník Thorkild Aske, právě propuštěný z vězení. Nemá žádnou přesnou představu, kam by se jeho život měl dále ubírat, ví jen, že k policii se s cejchem bývalého vězně již vrátit nemůže. Nakonec – byť ne úplně s nadšením – vyslyší prosbu zoufalé ženy o pomoc. Její syn zmizel beze stopy na mořském pobřeží v severním Norsku, avšak žena si odmítá připustit, že by již nebyl naživu. Thorkild se tedy pouští do úkolu, o jehož marnosti je od samého začátku přesvědčen. Během pátrání ale zjišťuje, že mezi pobřežními ostrůvky se odehrává něco velmi podivného. Jakožto stavovskému vyvrheli, užívajícímu množství léků předepsaných psychiatrem, mu však místní policisté nevěří a posléze jsou až příliš ochotní k tomu, aby v něm neviděli svědka, ale pachatele. Thorkild se tak pouští do zoufalého boje, ve kterém stojí úplně sám proti skutečnému pachateli i proti policejnímu aparátu.

Zápletka samotná působí přitažlivě a napínavě. Zároveň se však čtenář na přebalu dozví, že kritiky kniha „upoutala především díky mistrnému zachycení tajuplné atmosféry odlehlých ostrovů“, což dává tušit, že příznivci rychlého spádu děje si tentokrát na své nepřijdou. Děj nicméně nezpomalují jen popisy nespoutané přírody a ponuré atmosféry severonorského venkova, které alespoň pomáhají plasticky vykreslit prostředí i jednotlivé postavy, s nimiž Thorkild přichází do styku. Až příliš mnoho prostoru věnuje autor Thorkildovým duševním pochodům i různým psychologickým poučkám, které některým čtenářům připomenou detektivky amerického spisovatele Jonathana Kellermana. Podrobným (či zdlouhavým, záleží na úhlu pohledu) popisům se autor věnuje i v mnoha jiných scénách; například popis zavádění klystýru dokázal roztáhnout na celé tři strany, pro popis pitvy pak potřeboval stran dokonce třináct (na rozdíl od předchozího příkladu se nicméně čtenář na těchto třinácti stranách dozví řadu zajímavých, málo známých informací). Při tomto tempu vyprávění se nelze divit, že první mrtvola je objevena až po 90 stranách textu, tedy zhruba ve čtvrtině knihy.

Výše zmíněná častá konzumace léků, jejichž názvy většině čtenářů nejspíše stejně nic neřeknou a společně s častým a samoúčelným uváděním značek různého zboží ze všeho nejvíce připomínají špatně skrytý product placement, pak Thorkilda mate natolik, že chvílemi sám neví, co je ještě skutečnost a co jen jeho halucinace. Pocit nejasného prolínání skutečného a neskutečného prohlubuje i postava údajně jasnozřivé ženy a také několik podezřelých náhod, které děj posunou kupředu, avšak pohybují se na hranici uvěřitelnosti. Jistě se najdou čtenáři, pro něž je atmosféra nadpřirozena či spíše prolínání přirozeného a nadpřirozeného řádu věcí lákavým zpestřením, avšak na většinu, která má již u specifického subžánru severské detektivky určitá očekávání, bude působit spíše nepatřičně až rušivě. Zároveň se ale jedná o jeden z mála způsobů, kterým se autor na pole detektivek teprve vstupující může výrazněji odlišit od svých kolegů.

Knihu je možné s klidným svědomím doporučit především čtenářům, kteří v rámci severských detektivek hledají nějaké ozvláštnění, případně takovým, kteří upřednostňují popis atmosféry a vnitřních pochodů postav přes samotným detektivním pátráním. Ocenit zaslouží pečlivá práci překladatelky a redaktorky, neboť ani ti nejpozornější čtenáři tentokrát nenaleznou stylistickou chybu či překlep.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

50%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 947x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce