Mikšíček, Matěj

Mikšíček, Matěj

portrét dětská

Dnes již skoro zapomenutý, ve své době však velice známý buditel, který si dopisoval s Boženou Němcovou, Karlem Havlíčkem Borovským či Vítězslavem Hálkem. Neúnavný obránce české i slovenské otázky, moravský patriot, novinář, spisovatel, dramatik, ale i rozporuplný člověk, s nímž bylo mnohdy nesnadné vyjít. Tím vším byl rodák z Dačic Matěj Mikšíček.

Matěj Mikšíček

Narodil se 3. února 1815 ve vesničce Toužín (dnes součást Dačic) do rodiny rolníka. Po ukončení dačické základní školy odešel na gymnázium do Znojma, následoval Hradec Králové, kde byl jedním z jeho profesorů Václav Kliment Klicpera. Právě tento významný dramatik a obrozenec v něm probudil národní cítění. Přání nastoupit na studia filozofie se však Mikšíčkovi nesplnilo kvůli zhoršené známce z mravů. Roku 1835 proto začal studovat chirurgii na vídeňské josefínské akademii. Za dvě léta se z Vídně vrátil a poté, co v Litomyšli dokončil gymnaziální vzdělání, nastoupil roku 1838 na univerzitu v Pešti, kde si k medicíně přibral i vysněnou filozofii. Posledním studijním místem se stalo Brno, kde také zakotvil natrvalo.

Po návratu na Moravu se začal naplno věnovat literární činnosti. Vedle tvorby pohádek a pověstí dopisoval do celé řady v té době významných periodik – do Květů, Vosy, Moravské orlice, Moravských novin a výraznou měrou přispěl k založení významného časopisu Týdeník. Vzhledem k finančním problémům pracoval nějakou dobu i jako knihkupec.

V roce 1847 se Matěj Mikšíček dostal do hledáčku rakouských úřadů za to, že prý spolu se svojí snoubenkou Veronikou Vrbíkovou přechovával, šířil a pašoval velezrádné a ilegální knihy (pro bližší představu o paranoii tehdejší rakouské policie: jedním z těchto nebezpečných titulů měl být i Komenský). O rok později se Mikšíček přirozeně zapojil do revolučních událostí, byl i jedním z účastníků Slovanského sjezdu. Nejhorlivěji se však angažoval po boku Slováků – patřil mezi blízké spolupracovníky slovenských obrozenců, jako byli Ľudovít Štúr či Jozef Miloslav Hurban, a aktivně se podílel na organizaci slovenských jednotek v boji proti Maďarům. Se Slováky přišel Mikšíček poprvé výrazněji do styku v době studií v Pešti, kdy se velkou měrou zasloužil o rozvoj slovenského dramatického umění (stál např. za založením divadelní scény ve Zvolenu). A byl to právě Mikšíček, kdo z Horních Uher „přenesl“ známou a oblíbenou píseň Hej, Slováci! do českých zemí, kde zlidověla pod názvem Hej, Slované a až do vyhlášení Československa fungovala jako neoficiální hymna Čechů a Moravanů.

Až do května 1849, kdy byl zatykač na jeho osobu zrušen, se skrýval u přátel na Dačicku. S příchodem Bachova absolutismu a několikaletého útlumu kulturního a politického života českého živlu se usadil i Mikšíček. V roce 1952 nastoupil k Severní dráze císaře Ferdinanda a zanedlouho se oženil se svojí dlouholetou snoubenkou Veronikou. Dřívější vypjatý radikál se ve stáří stal člověkem se silně defétistickými sklony – např. revoluci 1848 odsoudil jako zbytečné „rachocení“, bez kterého by český národ byl dále. Kromě toho v něm narůstal pocit zneuznání – zatímco jeho vrstevníci postupně odcházeli, mladí národovci jeho dřívější zásluhy neuznávali, což jeho trochu ješitné povaze dost vadilo. Zemřel 12. března 1892 v Brně.

Význam Mikšíčkovy tvorby publicistické (třebaže i v ní lze nalézt několik bezesporu zajímavých fragmentů) je ovšem zanedbatelný proti jeho práci folkloristické. Jako jeden z prvních se zaměřil na sběr lidové slovesnosti, především v oblastech západní a jižní Moravy, v jeho rozsáhlé práci však najdeme i materiál z Hané, opavského Slezska či Valašska. Své pohádky, kterým nechybí svérázný humor, příjemná lidovost, ale ani přílišný důraz na víru, moralizátorství a brutalita, vydával pouze ve čtyřicátých letech. Nejprve mu vyšla monumentální čtyřsvazková Sbírka pověstí moravských a slezských (1843–1845), v roce 1845 k ní přidal ještě Národní báchorky (2 svazky). O dva roky později vydal Pohádky a povídky lidu moravského. Mikšíčkovy pohádky se již za jeho života staly vítaným zdrojem inspirace dalším autorům a v průběhu dalších let se dočkaly několika vydání (např. Sedlákův mlýnek, 1961). U příležitosti dvousetletého narození svého rodáka vydalo město Dačice sbírku Mikšíčkových humorných pohádek Klipy klap (2015), v roce 2014 vyšly v brněnském nakladatelství Jota Moravské národní pohádky.

Příchod Bachova absolutismu utlumil i Mikšíčkovu literární tvorbu. Za jediné větší dílo poté, co bylo „jaro národů“ utopeno v krvi, lze považovat snad jen jeho životopis Bublinka ze života moravského z roku 1868. Dílo se vyznačuje žánrovou pestrostí – dokumentární styl, který je pro žánr životopisu typický, přesahují tendence k beletrizaci. Už skutečnost, že autor nepíše v první osobě, ale své osudy skryl za postavu Mirovíta, svědčí o tom, že čtenáře neustále nechává na vážkách, nakolik jsou osudy tohoto Mirovíta reálné, nebo fiktivní (ostatně k fabulaci měl Mikšíček silné sklony i ve svých novinových článcích). I přes moralizátorské tendence a ne zcela čtivý styl je však Mikšíčkova autobiografie cenným pramenem pro studium politického a společenského dění v posledních dvou dekádách první poloviny 19. století.

 

© Matěj Matela

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1377x

Inzerce
Inzerce
Inzerce