Sorokin, Vladimir: Manaraga

Sorokin, Vladimir
Manaraga

ukázka beletrie zahraniční

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plameni z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.

Manaraga
Vladimir Sorokin
: Manaraga. Přel. Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2017, 168 s.

Můj osud je spletitý. Narodil jsem se před třiatřiceti lety v Budapešti, v rodině běloruského Žida a polské Tatarky. Oba moji rodiče byli uprchlíci – otec před pravoslavnými fundamentalisty, matka před islámskými. Ti i oni tmáři s plnovousy vyžadovali od obyvatelstva lásku a pochopení, proto je nemilosrdně bombardovali, podřezávali a stříleli. Mí rodiče se potkali v maďarském uprchlickém táboře a pak se usadili v Budapešti, tenkrát naštěstí okupované Američany. Budapešť se pro mé rodiče vůbec stala synonymem štěstí: byla to pro ně spása před fundamentalisty, potkala je tu láska, na svět přišlo prvorozené dítě a město se pro ně změnilo v ostrov spokojeného života, v Sziget festival, kde v objetí tančili. Právě proto mi zřejmě dali maďarské jméno Géza. Matka to vysvětlovala jeho libozvučností, kdežto otec to nedokázal vysvětlit nijak.

Příjmení mého otce Jasnodvorskij rozhodně nesouviselo s nějakými ruskými či polskými šlechtickými rody, ale se zapadlým litevsko-běloruským hnízdem, kde žili naši židovští příbuzní. Dvakrát odtamtud utekli – poprvé v roce 1906 po pogromech na Židy a podruhé roku 1941, když se zachraňovali před esesáckým Einsatzkommandem. Do svého milého Jasného Dvora se ale vždy vraceli, protože, jak říkal pradědeček, „jabloňový sady a přeplněný žumpy tu na jaře voněj tak, že by se z toho člověk fakt zbláznil“.

Můj otec byl známý antropolog, který udělal doslova bleskovou kariéru, a to na staroslovanské látce. Kdyby býval byl tvárnější, tak před „těma vousatýma mizerama“ nikam utíkat nemusel a naopak mohl svou akademickou káru v poklidu táhnout dál, protože těm mizerům bylo jeho téma ideologicky blízké. Jeho vystoupení na pařížské antropologické konferenci O gótských kořenech Bělorusů však odbornou veřejnost ohromilo a na minském pravoslavném KGB vyvolalo řadu otázek. Tak si tam s otcem srdečně promluvili a požádali ho, aby na příští podobné konferenci v Lübecku vlastní teoretické závěry odvolal. To „z důvodů čistě vědeckých“ udělat nemohl. Nu a protože byl tenkrát svobodný, do Lübecku nedojel, cestou z vlaku vystoupil a dostal se až na maďarskou hranici. Proč ale nezůstal v Prusku? Tohle mi srozumitelně nikdy vysvětlit nedokázal a odbýval mě žertem: Přece abych se seznámil s tvou matkou. Ve skutečnosti ho ale dobře znal a měl rád rektor budapešťské univerzity a tamní katedra antropologie mu okamžitě nabídla profesuru. Přednášel anglicky. Doma spolu rodiče mluvili výhradně polsky. Ruštinu a běloruštinu otec používal, jenom když sprostě nadával. Maďarsky uměl pár slov – jak se říká „nem tudom jako hrom“. Po narození jsem žil v bilingvním prostředí. Do maďarské školy jsem ale nakonec chodil jen čtyři roky: Američani po smutně proslulém Transylvánském míru Maďarsko vyklidili a celou východní Evropu včetně naší země zachvátila druhá vlna druhé islámské revoluce. Prchali jsme, tentokrát do Bavorska, které uprchlíky z východní Evropy přijímalo. Nejdřív jsme se protloukali, jak se dalo, a pak otec přece jen získal nejisté místečko univerzitního docentíka v Pasově. Maminka si na univerzitě našla práci v profesorské jídelně. Je třeba říct, že vařila skvěle, takže své kulinární zkušenosti jsem zdědil po ní. Otec byl schopen jen dvou jídel – míchaných vajíček a brambor na loupačku…

Během tří let v Pasově jsem se naučil mluvit německy a bavorsky, hrát basket, zvládl jsem Blub, Red Lizard i Didel, naučil se řídit tank, klást miny a naopak terén odminovávat, střílet z pistole, pušky, samopalu i kulometu. Pěkný dárek jsme s maminkou od otce dostali k mým čtrnáctinám: zamiloval se do své o osm let starší kolegyně a společně s ní odplul do poklidné a zámožné Austrálie. Matku to opravdu zlomilo, a přestože dřív ji alkohol příliš nezajímal, dala se na pití. Byla ve víře dosti chladná muslimka z rodiny krymskotatarských vzdělanců, která se počátkem století, když Krym obsadili Rusové, společně s rodinou usadila v Krakově; nějaký zákaz pití alkoholu se jí tedy rozhodně netýkal. Nejvíc ji deptalo, že otec si vybral „tu starou kantorskou herku“.

„Kdyby utekl s mladou, tak to pochopím a ještě mu odpustím,“ říkávala. „Ale tahle?!“ Maminka se naučila pít příšernou směs, která z ní do půlroku udělala alkoholičku: pomerančový džus s bavorskou ovocnou kořalou Himbeergeist, což ve volném překladu znělo poněkud nepřístojně – Duch malin. Tento duch pak provoněl celou mou pubertu. Propadnout chlastu v jejím případě věru bylo proč: vždyť byla činoherní umělkyně, nucená stát se kuchařkou, již v cizině a s výrostkem na krku opustil manžel. Ve Varšavě hrávala vedlejší role a hvězdou se nikdy nestala: v Budapešti však musela pro neznalost jazyka na svou profesi zapomenout a v Bavorsku měla už vůbec docela jiné starosti – i když tady si jednou zahrála alespoň sebe samu, tedy východoevropskou běženku v jednom propagandistickém šotu. Po otcově útěku neměla štěstí ani na muže, i když to byla venkoncem pohledná a sympatická ženská. Bavoři se jí ale neznámo proč stranili. Nakonec na ní svým jediným okem spočinul předčasně zešedivělý srbský veterán z univerzitní ochranky; začali se scházet, ale ukázalo se, že je ženatý. Maminku to nijak nerozhodilo, ale pití nenechala. Když se po půlnoci vracela od svého Srba, dopřávala si holografickou sprchu: navlékla si blankytný župánek a se sklenicí svého „duchovního“ nápoje se jako do lázně nořila do hologramů. Koupelnu jsme ostatně v Pasově neměli… Mou utkvělou dětskou vzpomínkou, které se už nikdy nezbavím, je její stále opilejší tvář v zářící míchanici celebrit, palácových interiérů a tropických exteriérů. Velice mi chyběla otcova pevná ruka, a tak jsem se k ní jako výrostek choval pichlavě a věčně jsem jí odporoval. Když na mě začala křičet, doporučoval jsem jí: „Víc nahlas, mami!“. Když vyhrožovala, že mě vyhodí na ulici, demonstrativně jsem si začínal balit khaki ruksak. Když mě zamykala do spíže, abych tam „popřemýšlel o svém chování“, po takových pěti minutách jsem se vždy ozval: „Mami, já tu v tý tmě vymyslel věci – nemám ti to říct?“ A když mi za mé hříchy zabavovala měkkého chytrolína, jako se kdysi dávno dětem braly sladkosti, chopil jsem se kousku plastelíny, posadil se naproti ní a usilovně tu hmotu hnětl, abych tak napodobil svou oblíbenou hru Red Lizard. Jednou u oběda mi do tváře vmetla, že jsem darmožrout. Strčil jsem si tedy hluboko do krku dva prsty – a příště už si to rozmyslela. Někdy jsem ji vyloženě trápil, čehož dnes upřímně lituju. Přes všechny tyhle mé kousky však na mě jedinkrát nezvedla ruku.

„Z tebe bude idiot, Gézo,“ říkávala mi.

„A po kom, mami, po tobě nebo po tátovi?“

S dárkem k mým patnáctinám už přišla sama: v úzké uličce vedle univerzity se připletla do cesty vojenskému džípu. Opilá mimochodem nebyla ona, ale řidič toho auta. V nemocnici přežila sotva týden – tím spíš, že na běžencích bavorští lékaři dost šetřili; nových jater pro účely transplantace se každopádně nedočkala. Když jsem u ní seděl na jipce, žádné zvláštní pocity jsem nezakoušel. To, co se jí stalo, se mi jevilo jako přirozená součást našeho hloupého, nesmyslného a šíleného života, na který už jsem si stačil zvyknout. Na pohřbu jsem neuronil ani slzičku. Rozplakala se jen mamčina kolegyně z kuchyně, velice tlustá Bavorka. Její jednooký srbský milenec tu stál jako solný sloup. Otec na pohřeb z té své Austrálie přirozeně nepřiletěl a vše odbyl menší finanční částkou. Maminku jsme pochovali na úpravném pasovském hřbitůvku. Rozplakal jsem se zcela nečekaně až doma – když jsem vstoupil do jejího starého předválečného chytrolína, připomínajícího koláček a celého zapatlaného mamčiným oblíbeným koktejlem. Zvolený hologram mě okamžitě vnořil do jejího duchovního hájemství. Byl to jeden polský seriál, natočený hned po válce a jmenoval se Nová rodina. Chytrolín hned hlásil, že matka ho viděla pětašedesátkrát! V tom seriálu se doslova koupala. Šlo o příběh dvou. On byl Francouz polského původu, major, který v „bukurešťském kotli“ přišel o obě nohy, jenže manželka tohoto milovníka žen, playboye, opilce, výtržníka a vášnivého hráče kulečníku opustila; ta žena byla zase francouzská Íránka, krasavice, která při britském náletu v jediném okamžiku ztratila půl tváře a celou svou rodinu, našla si práci v masážním salonu, chodila v masce, žila výhradně minulostí a marně se snažila dát dohromady peníze na nový obličej. Oba zkrátka byli takové ohryzky poválečného světa, které se od kolotoče života kutálely stále dál a níž: on se neúspěšně pokusil vyloupit sklepení s hracími automaty a pak odtud prchal, přesněji řečeno namoženě kličkoval na invalidním vozíku (protože peníze neměl ani na protézy, natožpak na nové nohy), křižoval po celé zemi, nakonec zbrázdil Languedoc a stal se strážcem včelína; ona zase zmrzačila opilého klienta, jinak poručíka, který se ji snažil znásilnit, také musí prchnout a nakonec se uchytí v prádelně chytrých prostěradel někde u Brna. On přes den střeží úly před arabskými sirotky, ona pere chytrá prostěradla, ale po nocích mají oba plno času, a tak si na síti najdou hru NOWA RODZINA-4 a začínají ji hrát – během hry se setkají, uzavřou manželství a vytvoří rodinu. Její tvář je bez masky vskutku působivá: jedna polovina obličeje je nádherná, druhá příšerná, protože střepina chytré bomby jí urvala i lícní kost. Ve hře přirozeně figurují přesně takoví, jací ve skutečnosti jsou – on bez nohou, ona bez poloviny tváře. Hra jim má pomoci, aby si každý z nich vydělal na to, co potřebuje. Proto spolu „hospodaří“ a vedou rodinný život, v němž se dostávají do stále vyšších herních úrovní. Přes den ovšem dál plyne jejich krušný život: ona věší chytrá prostěradla na šňůry a zpívá si smutné písně ve své mateřštině, on chmurně projíždí na vozíku se samopalem na prsou mezi modrými úly. Jeho hraje špičkový herec. Ona, mimochodem s něžným jménem Lejla, je velmi ženská, dojemná a bezbranná. Přichází i skvělá scéna, kdy během noci do včelína vtrhnou tři mladí arabští bezprizorní, které ovšem postřehne, chytí a zavře ve svém hlídačském domku. Výrostci se přiznávají, že chtěli med jen ochutnat. Samozřejmě lžou, protože ve skutečnosti hodlali vytahat z úlů celé plástve s medem a ty pak střelit na trhu. On chápe, že lžou, ale nakonec je ve svém domku zamkne, ve světle úplňku otevírá jeden úl, vyjímá plástev se spícími včelami, ty opatrně smetá husím křídlem, vrací se do domku, řeže plástev na tři stejné kusy, nalévá tři sklenice mléka, ukrajuje tři krajíce provensálského chleba a to vše zlodějíčkům podává se slovy:

„Vaši tatíci mi ustřelili obě nohy, ale já vás stejně nakrmím. Žerte, vy rošťáci!“

Chlapci ukusují z pláství a pijí mléko, kdežto on pokuřuje lacinou cigaretu a dívá se na ně. Dojemná scéna…

Po nějakém čase musí jejich nová rodina přesně podle pravidel hry projít poslední zkouškou, která je přivede do finále, a oni se dočkají každý své odměny: mají spolu udělat dítě, vychovat ho a odevzdat do internátu Nová rodina. Nejdřív tedy dochází k postelové scéně. Dialog je přímo špičkový. Ona na něj usedá ve své masce:

„Dělá se to takhle, André?“

„Ano, někdy ano, Lejlo.“

Dítě je počato. Po devíti dnech těhotenství přichází porod, u nějž asistuje major: vyjímá dítě z dělohy, přeřezává pupeční šňůru, odstraňuje placentu a novorozence oplachuje. Během dalších deseti vypjatých dnů chlapce vychovávají do věku deseti let, učí ho číst a psát, používat chytrolín, hrát šachy a taky střílet z pistole i ze samopalu. Všechno se jim báječně vede a kluk získává nejvyšší bodové ohodnocení. Takže ti dva šťastlivci postupují do finále. A čeká je poslední úkol: dostat se, teď už zcela reálně, na římskou kliniku a to nejpozději do čtyřiadvaceti hodin – v přesně stanoveném termínu, výhradně po svých nebo individuálním dopravním prostředkem. On si půjčuje prastaré invalidní vozítko, ona ještě starší skútr. On se šťastně dostane až k cíli, kdežto ona havaruje a skončí na klinice pro běžence, kde jí nohu s trojnásobnou frakturou bez dlouhých cirátů amputují, aby se s tím nemuseli párat – tak se to dnes dělá. Jemu naopak přioperují nové nohy, na něž si během hry vydělal. Za měsíc vyjde na těch nových nohou z nemocnice ven a pokuřuje doutník. Ke své jednotce se vrací jako hrdina, ale už nazítří se do němoty opije a zmlátí svého dlouholetého kamaráda. S velkým popraskem a tentokrát už navždy ho z armády vyhánějí, takže znovu pije, spí s děvkami a vyvádí po pajzlech a kulečníkových klubech. Když jednou vystřízliví, zničehonic si vzpomene na ni. Co s ní je, nemá potuchy. Ví jen tolik, že žádné zpoždění neměla, ale že se na kliniku vůbec nedostavila. Začne o ní přemýšlet, vzpomínat na ni a bere ho to všechno tak, že se rozhodne ji najít. Pak se konečně doví, co se jí přihodilo. Stejně jako předtím má jen půlku obličeje, teď jí ještě ke všemu chybí noha a pracuje už jen v obyčejné prádelně. On tu prádelnu najde a ve skrytu čeká, až jí práce skončí. Lejla ze dveří vyjíždí na vozíku, na obličeji má stále stejnou masku a levá noha jí chybí. Jede uličkou pryč a on ji sleduje. Lejla si koupí něco k jídlu a jede domů; rád by ji oslovil, ale něco mu brání. Doprovodí ji do ubohé čtvrti, až k chatrči, kde živoří. Stále se ale ještě nemůže odhodlat oslovit ji. Jde do hospody a tam pije. Soudě podle výrazu jeho tváři mu v duši cosi kvasí. V noci pronikne do jejího nuzného obydlí, uspí ji chloroformem, hodí si ji na rameno, usedá i s ní na skútr a odváží ji na elitní kliniku. Tam lékařům navrhuje obchod – výměnu své levé nohy za její novou tvář, zatímco za pravou nohu požádá o levou nohu pro ni. Nohy má od firmy Vulcanus, a ta se cení. Klinika tedy na tuto výměnu přistoupí: jemu drahé nohy amputují, jí dělají plastiku obličeje a přišívají novou nohu: Když se Lejla probudí z narkózy, André k ní vjíždí na vozíku s kyticí tulipánů v klíně. Ona se z toho nemůže vzpamatovat a nedostane ze sebe slovo. André jí klade tulipány na postel. Lejla si po dlouhé narkóze myslí, že jsou stále ještě v té špičkové nemocnici, kde jim po vítězném finále měli všechny operativní zásahy udělat. Dotýká se své nové tváře a dívá se na něj:

„Co to má znamenat, André…? Copak… tobě ty nohy ještě nepřišili?“

„O nohy přece nejde, Lejlo, v těch není to praví štěstí,“ odpovídá jí.

No a právě po téhle pitomé větě jsem se najednou křečovitě a opravdově rozeštkal, slzy se v potocích řinuly na mamčin chytrolín, provoněný duchem malin, a tekly a tekly…

Oné noci ze mě ty slzy dětství odplavily nadobro.

Ráno jsem si sbalil svůj khaki batoh, klíče od pokoje jsem odevzdal a vydal se směrem k nádraží. Když jsem přecházel přes most, maminčin chytrolín jsem hodil do Dunaje.

Takhle začínal můj kočovný život. A trvá dodnes. S panem otcem jsem se nesetkal ani jednou, i když v Austrálii jsem četl hned několikrát.

Sklopil jsem opěradlo křesla co nejvíc a propadl se do spánku, který mi zajistila něžná péče červené blechy. Objednal jsem si u ní jednoduché příjemné sny. Pokud možno bez nostalgie. A bez ducha a vůně malin. Dobře se vyspat v letadle je taky součást naší profese.

 

překlad © Libor Dvořák
kniha vyjde v září v nakladatelství Pistorius & Olšanská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1407x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce