Ridley, Matt: Červená královna

Ridley, Matt
Červená královna

recenze přírodní vědy

Již potřetí u nás vychází kniha britského autora, která se snaží odhalit evoluční kořeny naší sexuality a přirozenosti vůbec. Skýtá úžasný pohled do fungování přírody a seznamuje čtenáře i s obecnými zákonitostmi, které umožňují evoluci jako takovou.

Evoluční pohled do našeho nitra
Matt Ridley
: Červená královna: Sexualita a vývoj lidské přirozenosti. Přel. Martin Konvička, Argo a Dokořán, 2017, 320 stran.

Matt Ridley se narodil v roce 1958 do britské aristokratické rodiny. Středoškolské vzdělání získal na prestižní škole v Etonu a jeho kroky následně vedly na Oxford, kde se pustil do studia zoologie. Doktorský titul obdržel v roce 1983 za práci, v níž se zabýval pářicími zvyklostmi bažanta obecného. U čisté vědy však nezůstal. Už krátce po dokončení univerzity začal spolupracovat s týdeníkem The Economist a později jako sloupkař i s několika dalšími periodiky. Působil rovněž coby člen a později předseda představenstva britské banky Northern Rock, jež se stala jednou z prvních obětí velké ekonomické krize, která naplno propukla v roce 2008. Ridley byl též vrcholným představitelem několika velkých společností. V roce 2013 se stal členem Sněmovny lordů za Konzervativní stranu a často se vyjadřuje k různým politickým tématům – skepticky například o globální změně klimatu, pozitivně o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.

Jednou z Ridleyho ústředních aktivit je však vědecká popularizace, s níž začal již během zmíněné spolupráce s různými novinami či časopisy, a později napsal i několik knih. Tou zcela první a nakonec patrně i nejznámější je Červená královna: Sexualita a vývoj lidské přirozenosti (The Red Queen: Sex and the Evolution of Human Nature), původně vyšla v roce 1993 a o šest let později se díky vynikajícímu překladu Martina Konvičky dostala i k českému čtenáři. V roce 2017 u nás Ridleyho dnes již světoznámá prvotina vychází potřetí.

Červená, nebo Černá?
Autor si v knize vytyčil nelehký úkol, totiž vysvětlit z pohledu evoluce různé aspekty lidské sexuality a jevy s ní související: „Tato kniha se chce ponořit do podstaty lidské přirozenosti. Její hlavní tezí je, že lidskou přirozenost nepochopíme, dokud nepochopíme evoluci; a její evoluci nepochopíme, neporozumíme-li vývoji lidské sexuality. Sexualita totiž stála v centru evoluce lidského druhu.“ Proč se určitý muž zamiluje do konkrétní ženy? Proč máme dvě pohlaví? Proč nám určitá osoba připadá krásná? Proč jsme (většinou) monogamní? Otázek se nabízí spousta.

Jak už název napovídá, ústřední roli v textu hraje tzv. princip (či také efekt nebo hypotéza) Červené královny, který svůj název získal podle postavy z příběhu Lewise Carrola Za zrcadlem a co tam Alenka našla, která musela stále běžet, aby zůstala na místě, jelikož se celý kraj pohyboval s ní. (Ponechme stranou, že v českém překladu Alenky se postava vzhledem k barvě šachových figurek jmenuje Černá královna. Téma bylo již důkladně prodiskutováno a „Červená královna“ se v tuzemské biologické literatuře úspěšně zabydlela.) Princip vyjadřuje „relativitu pokroku v biologii“, totiž, že „každý evoluční pokrok je relativní, je-li vaším protihráčem živý tvor“. Jedná se zkrátka o to, že pokud spolu dva organismy soupeří (o nějaký zdroj, život či podíl na budoucím potomstvu), jejich evoluce se vzájemně popohání: objeví-li se u jednoho evoluční novinka, díky níž získá náskok, jako protitah se u konkurenta dříve či později vyvine jiná vlastnost, která síly zase vyrovná. Je prostě potřeba se neustále vyvíjet, aby oba protivníci zůstali na místě. Typickými příklady jsou predátor a jeho kořist nebo parazit a hostitel. Avšak Červená královna se pravděpodobně uplatňuje i v pohlavním výběru a vzájemném soupeření samců a samic, jak autor průběžně odkrývá.

Ale zpátky ke knize. V prvních kapitolách Ridley začíná obecnými, přesto zcela zásadními otázkami. Tou první obyčejně bývá: K čemu je pohlavní rozmnožování? Ač to leckoho překvapí, existence sexuality a pohlavního rozmnožování je v současné době jednou z největších záhad evoluční biologie. Není třeba jasné, proč existují dvě pohlaví, jejichž zástupci se musejí složitě hledat a pářit. Vystavují se tak například riziku přenosu parazitů či nebezpečí, že budou lapeni predátorem. Ve srovnání s nepohlavně se množícím druhem se objevuje i spousta dalších nevýhod, kupříkladu polovina energie vynaložená na potomstvo se „utopí“ v samcích, kteří sami další jedince rodit nemohou (nepohlavně se množící druh by měl při vynaložení stejné energie dvakrát víc potomstva). Stejně tak se pro samici jeví nevýhodné, že potomkům předává jen polovinu své genetické informace, když nepohlavně se množící kolegyně by do další generace poslala dvojnásobek, a z evolučního pohledu by tak jasně zvítězila.

Nicméně pohlavní rozmnožování existuje, a u eukaryotických organismů dokonce naprosto převládá. Pomineme-li vysvětlení, že se jedná o evoluční past (organismy se jej z jakéhosi důvodu už nedokážou zbavit), musí být nevyhnutelně nějak evolučně výhodné. V průběhu let se vyrojilo mnoho hypotéz, které se tento oříšek snažily rozlousknout, ale žádná dosud nezískala před konkurenčními názory výrazně navrch. Ridley tyto hypotézy představuje, leč jako mnozí badatelé dospívá k tomu, že nelze vyřknout jednoznačný ortel a není ani vyloučeno, že správných může být současně hned několik vysvětlení. Příslušné kapitoly jsou nicméně zajímavé i v tom, že umožňují sledovat, jak se hypotézy a vlastně i způsob kladení otázek měnily v průběhu let spolu s tím, jak se posunoval pohled badatelů na samotnou evoluci, respektive na mechanismy, které ji pohánění, popřípadě na entity, na něž evoluce působí (celý organismus vs. pověstný sobecký gen).

Pohlavní výběr
S pohlavním rozmnožováním se často pojí také pohlavní výběr, což je ovšem problém stejně zapeklitý. Proč samci bojují o samice a proč si samice vybírá jen některé z nich? Z jakého důvodu jedinci vynakládají tolik energie na složité ozdoby, rituální námluvy, nebezpečné souboje a všelijaké další aktivity spojené s dobýváním partnera, když by bylo v mnoha ohledech nejjednodušší spustit se s prvním, kdo se namane? I zde nám různí badatelé navrhují četná vysvětlení, která autor Červené královny rozebírá s obvyklou pečlivostí, leč jako v předchozích případech se čtenář dozví, že toho vlastně zase tolik nevíme.

Jedním z nejnápadnějších projevů pohlavního výběru jsou různé pestré kresby na tělech (většinou) samců a víme, že samice často preferují právě ty samce, kteří mají určitou kresbu „hezčí“ – lépe vybarvenou, symetričtější apod. Nabízí se otázka, proč by se měli samicím líbit právě ti hezčí samci? Vědce lze podle autora ve snaze osvětlit tento problém rozdělit na dvě skupiny: jedni tvrdí, že samice upřednostňují krásné samice, aby se jim narodili krásní synové, kteří budou opět úspěšní u ostatních samic (hypotéza sexy synů). Druzí si naopak myslí, že ona „krása“ může o svém nositeli odhalovat něco víc, například zdravotní stav či kvalitní genetickou výbavu, tedy že krásu si mohou dovolit opravdu jen ti nejkvalitnější (hypotéza dobrých genů). Nutno dodat, že celý fenomén je trochu složitější, a není proto divu, že další vědci se nepřiklánějí ani k jedné skupině a preferují jiné vysvětlení nebo jsou přesvědčeni, že pravdu mají svým způsobem všichni. Každopádně je příjemné, že Ridley se zpravidla nespokojí se suchým výčtem hypotéz a každé tvrzení ilustruje konkrétními příklady z živočišné říše. Díky tomu má čtenář možnost spatřit za hromadou biologických termínů skutečné živé bytosti. Takový postup bezpochyby napomáhá i lepe porozumět probíraným úvahám.

Polygamisté a cizoložnice
Ačkoli svazek slibuje objasnit lidskou přirozenost, v první polovině na člověka narazíme jen zřídka. Teprve když se čtenář důkladně obeznámí s obecným evolučně-biologickým pohledem na pohlavní rozmnožování, lze postoupit dál. V následujících kapitolách si Ridley pokládá spoustu zajímavých otázek, jejichž řešení hledá na základě homologických (znaky zděděné od společného předka) a analogických (vlastnosti objevující se u různých druhů nezávisle) příkladů, jež nám skýtají všelijací živočichové, zejména pak ptáci a savci. Ač jsou nám savci evolučně bližší, autor se domnívá, že v mnoha ohledech, například pokud jde o vytváření dlouhodobých monogamních svazků, se naše sexuální chování podobá spíš ptákům. Přestože dnes převažující část lidstva žije v monogamních svazcích, Ridley na základě podrobné analýzy dochází k jistě ne příliš překvapivému zjištění, že „pro lidského samce je přirozené, že využívá každé příležitosti k polygamnímu páření, která se mu naskytne, a že bohatství, moc a násilí chápe jako prostředky, které nasazuje proti ostatním mužům v soutěži o více sexu“. Jedním dechem však dodává, že toto tvrzení je pouhopouhým popisem, nikoli návodem k bezhlavému oddávání se svým pudům!

S příslušnicemi něžného pohlaví, ať už jde o křepelku, lemura nebo člověka, je to trošičku jiné. Budou-li se pářit s každým samcem, kterého potkají, nic moc tím nezískají, neboť potenciální množství narozených potomků se nezvýší. Přesto se samice mnoha živočichů, z těch nám nejbližších třeba šimpanzů, dopouštějí promiskuitního chování. Vysvětlení v daném případě spočívá patrně v tom, že samice šimpanze kopuluje s mnoha samci, aby zamlžila, kdo je skutečným otcem, a zabránila tak infanticidě (zabíjení mláďat). U člověka však dle autora takové vysvětlení už vzhledem k našemu společenskému uspořádání neobstojí. Na druhou stranu se u lidí, stejně jako u mnoha jiných zvířat, setkáváme v docela nezanedbatelné míře s cizoložstvím. Vysvětlení, proč by pro samice, včetně těch lidských, mělo být cizoložství přínosem, je opět celá řada. Podle jednoho z nich, autorem nazývaného „strategie paní Bovaryové“, je pro samici výhodné, aby o její mláďata pečoval samec, který je starostlivým tatínkem (a s nímž samice žije v trvalém svazku), ale biologickým otcem byl samec s nejlepší možnou genetickou výbavou. Některé důkazy naznačují, že u lidí by takové vysvětlení mohlo být relevantní, avšak jako v předešlých případech je potenciálně vyhovujících hypotéz daleko víc.

Enormní mozek
V podobném duchu se linou i následující kapitoly, v nichž se autor mimo jiné ptá, jak je to u člověka s vrozenou a získanou složkou chování (příroda vs. výchova), co pro nás znamená krása (může vyjadřovat kvality svého „nositele“?), proč se mužům líbí ženy s poměrem měr 90-60-90 či jak je to s příčinami mužské homosexuality. V poslední kapitole se potom Ridley snaží přijít na kloub jedné z přelomových událostí v evoluci člověka: rapidnímu nárůstu velikosti mozku během relativně krátké doby, zatímco u našich příbuzných (šimpanzů, goril, orangutanů) se velikost mozkovny téměř neměnila. Větší mozek byl bezesporu klíčem, který nás v průběhu milionů let dovedl k nebývalému evolučnímu úspěchu, ale co tento růst zažehlo, zůstává záhadou. Ridley představuje několik tradičních teorií, jež se tento jev snaží vysvětlit.

Podle jedné za to může učení, které člověka vyprostilo z nadvlády zafixovaných instinktů a zajistilo flexibilitu jeho chování, jež mu dovolila dobýt i prostředí, jimž nebyl evolučně přizpůsobený. Jelikož si schopnost učit se žádala velkokapacitního mozku, odráží „velikost lidského mozku […] náš posun od instinktů k učení“. Podle jiných je na vině používání nástrojů, které lidem zajistilo výhodu před těmi, kdo je nepoužívali. Evoluce následně tlačila na schopnost dokonalejší výroby nástrojů, která zase vyžadovala větší inteligenci, a celý systém měl za následek provázaný vývoj objemu mozkovny a zdokonalování lidské industrie. Další skupina vědců se zase domnívá, že růst mozku zapříčinila přítomnost jiných lidí, respektive provázanější sociální interakce s jinými členy společnosti. Ty vyžadovaly inteligenci, a lidé se proto v tomto aspektu začali předhánět, což následně tlačilo na zvětšování mozku (mimochodem jde o hezký příklad efektu Červené královny). Ridley se však neztotožňuje ani s jednou z popsaných představ. Naopak se přiklání k poslední, dosud zatím jen málo rozvinuté hypotéze, kterou předestřel americký evoluční psycholog Geoffrey Miller. Ten tvrdí, že o překotný růst mozku se největší měrou zasloužil pohlavní výběr. Miller je přesvědčen, že „tak jako pávici plně uspokojí pouze neodolatelně fascinující krása pavího peří, tak samce a samice hominidů uspokojí jen psychologicky fascinující, vtipná, výmluvná a zábavná společnost“. A to se zkrátka neobejde bez velkého mozku. Ridley se k této hypotéze nijak neupíná, dokonce ji považuje za „nejspekulativnější a nejkřehčí ze všech teorií, jimiž jsme se v knize zabývali “, přesto se zdá, že s mnoha zjištěnými fakty si docela rozumí.

S Ridleyho závěry samozřejmě můžeme i nemusíme souhlasit. Rozhodně je ale sympatické, že se nesnaží podsouvat „ten správný“ pohled, nýbrž představuje ve všech probíraných otázkách úplnou paletu názorů, včetně jejich pro i proti, a nechává na čtenáři, co si vybere a odnese – i kdyby to bylo snad jen uvědomění si naší zvířecí podstaty či skutečnosti, že „lidskou přirozenost neodhalíme bez poznání ostatních zvířat“, bylo by to dostačující. Autor víceméně neponechává příliš prostoru kritice, neboť každé kontroverznější tvrzení uvedené v textu vzápětí zjemňuje výčtem pochybností, které lze vůči němu oprávněně namítnout. Na jednu stranu to může působit, že si pouze vytváří alibi, na tu druhou je však zřejmé, že se se čtenářem snaží hrát na rovinu a ukazuje mu, že vše, co je v knize řečeno, jsou jen hypotézy a teorie, které mohou být za pár let nahrazeny myšlenkami docela jinými. Ridleymu každopádně nelze upřít, že se látky chopil s opravdu neskutečnou pečlivostí a knihu vyplnil nevídaným množstvím informací o evoluci i pohlavním rozmnožování, jež dokreslil desítkami, ba možná stovkami různých příkladů z živočišné říše, jež samy o sobě skýtají neotřelé nahlédnutí do samotného fungování přírody.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, kniha vstupuje na český trh již potřetí a text v zásadě vychází ve stejné podobě jako dvakrát předtím. Je pravda, že pořizovat nový překlad by bylo spíš kontraproduktivní, jelikož ten původní je z hlediska jazykového velmi zdařilý a díky biologickému vzdělání překladatele se vyznačuje neobyčejnou kvalitou i po odborné stránce. Na druhou stranu od prvního českého vydání uplynulo již 18 let a od napsání knihy bezmála čtvrtstoletí. Vzhledem k rychlému vývoji v některých oblastech biologie by proto nebylo od věci, kdyby text pročetl odborný editor, jenž by jej (kupříkladu) opatřil poznámkami na některých již očividně zastaralých místech: Ridley třeba píše „Každý člověk má […] 75 tisíc genů“, což byla představa odpovídající znalostem v devadesátých letech, ale dnes již víme, že počet našich genů zřejmě není ani třetinový, a čtenáře tak podobné věci zbytečně matou. I tak nezbývá než nakladatelům za nové vydání poděkovat, protože Červená královna je jednou z těch knih, které mají stále co nabídnout a v rámci žánru se staly už povinnou klasikou.

 

Na podobné téma:
Alena Balážová, Filip Kolář, Jan Fíla, Michael Mikát
a Vojtech Baláž: Rozmnožování z pohledu evoluce
Christopher Ryan, Cacilda Jethá: Na počátku byl sex
Jennifer L. Verdolinová: Divocí příbuzní
David M. Buss: Evoluce touhy
Evžen Kůs: Dá mi? Nedá mi?

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 3026x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce