Soukup, Martin: Cizinci mezi Papuánci

Soukup, Martin
Cizinci mezi Papuánci

recenze sociologie

Jediní lidé na světě. Za takové se prý dlouho pokládali příslušníci některých vnitrozemských kmenů obývajících Novou Guineu. Žili natolik izolovaně, že neznali ani své nepříliš vzdálené sousedy. Jak reagovali, když mezi ně začali přicházet lidé jiné barvy pleti, ovládající pro ně zcela neznámé civilizační výdobytky?

Střet kultur na Nové Guineji
Martin Soukup
: Cizinci mezi Papuánci: První kontakty na Nové Guineji. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2016, 299 s.

Kniha Cizinci mezi Papuánci: První kontakty na Nové Guineji zevrubně popisuje důsledky setkání některých novoguinejských kmenů s lidmi zvenčí. Podle jejího autora, antropologa Martina Soukupa (nar. 1977), nezřídka příchod cizinců vyvolal u Papuánců šok. Pro barvu pokožky byli příchozí považováni za vracející se zesnulé předky, jindy za nebezpečné duchy či potomky bytostí z počátku času, jejichž příchod je předzvěstí konce světa, kterému je třeba vzdorovat. Také předměty, jež cizinci přinášeli, s sebou nesly znepokojení, jelikož z hlediska domácích příliš propojovaly viditelný svět se spirituálním. Narušovaly „odvěký řád, jenž ve světě vládne od okamžiku, kdy došlo na počátku světa k jejich oddělení, čímž vznikly třídy lidí, zvířat, rostlin a věcí. Dokud zůstávají věci z konce světa na obzoru, kam patří, netřeba jim věnovat zvláštní pozornost. Ovšem v okamžiku, kdy se začnou objevovat mimo své místo, ohrožují samotnou existenci světa, který se tím pádem začíná blížit ke svému konci.“

Nahota jako zbraň
Po opadnutí prvotního šoku často docházelo k tvrdým střetům mezi cizinci a Papuánci, jejich oběti autor pečlivě sčítá. Při některých zápoleních domácí lidé místy používali i trochu nekonvenční bojové prostředky. Jednou prý místní bojovníci s sebou přivedli (s mazanými úsměvy) svoje ženy, které si pak vykasaly suknice z trávy. To měla být nejsilnější zbraň. Podle domorodců totiž pohled na ženské genitálie představuje pro muže vážné nebezpečí, nikoli vzrušující zážitek – ženy díky reprodukčním schopnostem disponují mocnou silou, která dokáže zabít muže tím, že jim zničí vnitřní orgány. Dodejme, že podobná víra v magickou moc vagíny bývala rozšířena i v Evropě. (Podle Catherine Blackledge a její knihy Vagina: Otvírání Pandořiny skříňky, Triton, 2005, ženské genitálie kdysi možná obecně představovaly mocný činitel odvracející zlý osud: žena, která dobrovolně odhalila vulvu, dokázala zamezit nějakému zlu, ať už šlo o vyhánění ďáblů, zaříkání zlých duchů, nebo zastrašování šelem, nepřátelských bojovníků či zlého božstva. Odsud kupříkladu vycházel zvyk katalánských žen, které pro štěstí odhalovaly své genitálie moři, než jejich muži-rybáři vypluli na vodu)

Málo oděné ovšem nově příchozí nechávali domorodce někdy i záměrně. Na ovládnutém území byl vydán kupříkladu zákaz nošení horního oděvu (na trupu), což bylo zdůvodňováno tím, že divoši nosí oděvy špinavé, a když se zpotí, nesvléknou si je. Tím, že museli chodit polonazí, byli ale udržováni ve stavu „primitivů“. Někteří místní časem vytvořili cosi na způsob „domorodé policie“, kterou Evropané chválili za to, že hrstka mužů dokáže udržovat pořádek mezi lidmi absolutně „postrádajícími právo“ v teritoriu dvakrát větším než Anglie.

Problém druhého
Kniha popisuje strukturu a fungování místních společností, z nichž v některých panoval kanibalismus (Soukup tedy nepatří k badatelům, kteří tvrdí, že tento zvyk je pouze výmyslem Evropanů). A zabývá se také místem původních domorodců v evropské imaginaci. Líčí i činnost misionářů usilujících o hromadné konverze celých kmenů, ale i aktivity některých úředníků, část z nich například tvrdila, že domorodci potřebují „méně Krista a více kriketu“.

Celkově však příchod bílých obyvatel domorodcům skutečně přinesl zánik jejich duchovního univerza, a přibližování se soudobému globalizovanému světu je stále rychlejší. Nic moc na tom nemění ani to, že dnešním civilizovaným západním turistům – jaksi „na objednávku“ – místní předvádějí ten obraz každodenního života, pro jaký si přijeli a jaký chtějí vidět. Kniha přináší variaci na už vícekrát zpracované téma setkání Evropanů s civilizačně méně vyspělými kulturami. Možná nejslavnějším titulem je v tomto smyslu Dobytí Ameriky: Problém druhého (Mladá Fronta, 1996) od Tzvetana Todorova (1939–2017) a jako nejvděčnější se jeví příběh smrti mořeplavce Jamese Cooka, kterého domorodci nejprve přivítali jako boha, posléze jej ale při opětovném připlutí zabili, zřejmě protože se k nim podle jejich představ vrátil „předčasně“, čímž „zkrátil“ rituálem očekávaný rok na pouhé dva dny. Obecně v tomto smyslu Soukupovo dílo nepřináší převratné poznatky ani spekulativní teorie s nárokem na univerzálnost. Naopak, autor některé potenciálně výživné či dráždivější motivy spíš jen střízlivě naznačuje. Onen osudový střet kultur ovšem pro danou lokalitu zpracovává detailně, pečlivě a erudovaně. Může se přitom opřít i o vlastní výzkumy dané oblasti, takže je pravděpodobné, že nepůjde o jeho poslední „papuánskou“ knihu.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   75%čtenáři

zhlédnuto 1030x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce