Krušynska, Olena: Zakarpatí: Průvodce bývalou Podkarpatskou Rusí

Krušynska, Olena
Zakarpatí: Průvodce bývalou Podkarpatskou Rusí

recenze kultura

Průvodce představuje ty největší kulturní i přírodní skvosty, které Podkarpatská Rus nabízí. Olena Krušynska nás vezme na cestu po městech i malebných horských vesničkách s úchvatnou lidovou architekturou, navštívíme s ní zříceniny hradů, technické památky, ale také místa spojená s první Československou republikou. Vysoce odbornou stránku autorka umně mísí s důrazem na atmosféru daných míst, a na jedinečnou zemi pod Karpaty a její obyvatele tak turistům překládá komplexní a zasvěcený pohled.

Toulky po krásách Podkarpatské Rusi
Olena Krušynska
: Zakarpatí: Průvodce bývalou Podkarpatskou Rusí. Přel. Rita Kindlerová, Academia, Praha, 2017, 576 s.

Oblast Podkarpatské Rusi (nebo, chceme-li, Zakarpatské Ukrajiny) je české veřejnosti stále více než blízká – svědčí o tom nejen množství aluzí ve filmu a literatuře nebo četné publikace mapující především období, kdy byla tato malebná země součástí Československé republiky, ale i fakt, že sem ročně zamíří stovky našinců. Nakladatelství Academia si je této popularity zřejmě vědomo. Rozhodlo se proto vydat průvodce, který by mimo jiné reflektoval i tamní české, resp. československé stopy (samozřejmě jen tehdy, je-li daná informace zajímavá, nikoliv nuceně). Výběr autora byl velmi šťastný, publikace vznikla v dílně dr. Oleny Krušynské, ukrajinské publicistky a významné odbornice na lidovou dřevěnou architekturu Zakarpatí, která kromě odborného přístupu tuto oblast osobně – a doslova skrz naskrz – procestovala.

V úvodu autorka předkládá stručné shrnutí historického vývoje Podkarpatské Rusi od doby kamenné do 90. let. Hlubší analýza ani není třeba, konkrétní události minulosti a dějinné souvislosti Krušynska pozorně reflektuje dále u jednotlivých turistických cílů. Každého, kdo se o problematiku tohoto regionu zajímá, však v této části (stejně jako v celém textu) zarazí autorčino ignorování pojmu „Rusín“, označujícího dnes již všeobecně uznávaný národ. Adjektivum „rusínský“ použije jen jednou, a to v souvislosti s patrně nejznámějším příslušníkem tohoto národa, umělcem Andym Warholem. O zdejších obyvatelích Krušynska hovoří výlučně jako o „zakarpatských Ukrajincích“ či „Zakarpatcích“ s tím, že jako Rusíni byli označováni jen „v dřívějších dobách“. Tato účelová mystifikace však plně koresponduje s dnešní oficiální ukrajinskou politikou – Kyjev dosud Rusíny jako samostatný národ odmítl uznat.

Z hlediska struktury se jedná o poměrně netradičního průvodce, publikace má totiž spíše encyklopedický charakter. Hesla, tj. jednotlivé body zájmu, jsou řazena nikoliv na základě geograficky vymezených regionů, jak je u tohoto žánru obvyklé, ale podle abecedy. Tento netradiční přístup má bezpochyby své výhody i nevýhody. Čtenář si sice může danou lokalitu velmi rychle najít, aniž by musel pátrat v rejstříku, komplikace však nastává v okamžiku, kdy si chce udělat bližší představu o pamětihodnostech v okolí nebo si naplánovat výlet. K tomu by dopomohla případná mapa, ovšem mnohem podrobnější a lépe zpracovanější, než ta na konci publikace.

Krušynska však tyto ne příliš důležité nedostatky vyvážila svým širokým záběrem (seznam použité literatury na konci je jasným dokladem toho, že tuto výzvu přijala skutečně zodpovědně). Mnohem více než na přírodní krásy, tedy úchvatné poloniny či panenské lesy, o nichž se lze podrobné informace dočíst na řadě českých trekingových webů, se autorka zaměřila na složku kulturní. Čtenáře tak provádí po všech významných městech (Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust, Čop, Rachov a jiné) až po ty nejmenší osady a ovčácké salaše. Na své si přijdou zejména milovníci dřevěné karpatské architektury – zdejší řeckokatolické kostely, jejichž historii a architektonické provedení Krušynska velmi erudovaně přibližuje, patří ke kulturním klenotům, které by žádný návštěvník rozhodně neměl vynechat.

Kromě toho se s titulem vydáme na hrady (Szent Miklós v Čynadijovu, mukačevský Palanok atd.), zámky, ale rovněž za mnoha technickými památkami, především k více či méně zachovalým vodním mlýnům, dále ke známé boržavské úzkokolejce nebo k tzv. valylům, kuželovitým dřevěným kádím umístěných v potoce, v nichž se pod proudem vody pralo prádlo (svému účelu slouží ještě v dnešní době).

Titul se od ostatních průvodců liší ještě jednou věcí. Velkým plusem Zakarpatí je to, že Krušynska prokládá své toulky osobními příběhy nejrůznějších lidí. Vedle běžných reálií se tak dozvíme, že z obce Bilky pocházel Ivan Fircak, svého času zřejmě nejsilnější muž planety, který své kousky ukazoval prezidentu Masarykovi i na anglickém dvoře, dále třeba proč obyvatelé Mukačeva postavili pomník dosud žijícímu kominíkovi Bertalonu Tovtovi nebo smutný osud sester Hany a Kalyny z odlehlé obce Kužbyji. Tato ozvláštnění v podobě medailonků a celkový důraz na lidský faktor a sociální fungování daných lokalit skvěle doplňují ducha knihy, neboť jsou to právě lidé, svérázní ovčáci, přadleny či lesníci, kteří ke kouzlu Podkarpatské Rusi přispívají snad nejvíce. Díky tomu, že autorka prošla kdejaký kout této země (většina fotografií také pochází od ní), mohla na vlastní kůži vnímat atmosféru popisovaných oblastí, a tedy ji plastičtěji zprostředkovat čtenářům. Průvodce proto nenabízí jen povrchní výčet faktů, ale představuje osobní vyznání člověka, který má tuto nejzápadnější výspu Ukrajiny upřímně rád.

Velmi zajímavým aspektem knihy je onen již výše zmíněný důraz na zdejší československé vlivy, s nimiž se zde turista setká na každém kroku. Vedle častých zmínek o sisyfovské práci československých turistických spolků, které tuhle zemi za první republiky objevovaly, stavěly ubytování a neúnavně značily trasy, nás Krušynska zavede např. do tzv. českých čtvrtí v Chustu či Užhorodě, jež vznikly pro české úředníky a jejich rodiny, dále se s ní podíváme na unikátní železobetonový most v Iršavě, k horským turistickým chatám a samozřejmě do legendární Koločavy, malebné obce, kterou proslavil Ivan Olbracht slavným románem Nikola Šuhaj loupežník. Proslulá vesnice však nabízí mnohem víc než jen zbojníkův hrob, Olbrachtovo muzeum či českými turisty tolik oblíbený hostinec Četnická stanice – za zhlédnutí určitě stojí i unikátní skanzen, památník ukrajinským učitelkám, tzv. Árpádovo vojenské opevnění či borovice vejmutovka, pod kterou se na Velký pátek musely postavit ty ženy, které porodily dítě za svobodna, za což je místní mohli zatahat za vlasy či jinak vyplísnit.

V samém závěru se čtenář dozví, že nemusí vycestovat na Podkarpatskou Rus, aby mohl obdivovat tamní nádherné dřevěné kostelíčky. O osudu celkem pěti chrámů, které byly za první republiky přemístěny na naše území, podává autorka zasvěcený výklad. I přes zanedbatelné výtky spíše technického rázu je Zakarpatí skvělý pomocník při objevování fascinující země, kde čas neznamená nic, kde příroda udává běh života a kde, slovy Ivana Olbrachta, „žije ještě Bůh“.

Tak ščaslivu puť!

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.