Isakstuen, Monica: Vær snill med dyrene

Isakstuen, Monica
Vær snill med dyrene

recenze beletrie zahraniční

Střídavá péče o dítě – spravedlivé uspořádání, nutný kompromis, nebo krok vedle? Román současné norské autorky Monicy Isakstuen ukazuje složitost tohoto stylu výchovy z perspektivy matky, která se není schopná vyrovnat s tím, že nevidí svou dceru denně vyrůstat.

Být a nebýt matkou
Monica Isakstuen
: Vær snill med dyrene. Tiden, Oslo, 2016, 242 s.

Vítězkou jedné z nejprestižnějších norských literárních cen Brageprisen se v minulém roce stala jednačtyřicetiletá autorka Monica Isakstuen s útlým románem Vær snill med dyrene (Buď hodný na zvířata, 2016). Porota ocenila spisovatelčin přesný jazyk v kombinaci s aktuálním tématem – střídavou péčí, fenoménem, který se stal ve Skandinávii již zcela běžným řešením, k němuž přistupuje většina rozcházejících se rodičů. Norsko je v řadě otázek, jako je emancipace, finanční odměňování žen, kvóty určující počet žen ve vedení firem nebo rovnoprávný přístup k výchově, vlajkovou lodí Evropy, příkladem, ke kterému se mnohé státy snaží přiblížit.

Tamní společnost všechny výše jmenované skutečnosti zcela absorbovala, nikdo je ve veřejném prostoru nezpochybňuje a právní předpisy tuto cestu formálně potvrzují. V protikladu k zdánlivě růžovému obrazu moderní, po všech stranách vyspělé země sociálního blahobytu však stojí literární výpovědi současných spisovatelů, v nichž nejisté, osamělé postavy čelí řadě pochybností, osobních proher a ztrátě identity vyplývajících právě ze změn v uspořádání rodin či posunu genderových rolí. To je i případ Karen, která se musí dělit o výchovu tříleté dcery s bývalým mužem, jehož z vlastní vůle opustila. Karen je přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí směrem k partnerovi, rozdělení péče o dceru ji však od začátku naplňuje pochybami, úzkostmi a chvílemi i čirým zoufalstvím. Ani po několika měsících není schopná najít způsob, jak týden po týdnu být a nebýt matkou, jak se loučit, vítat a jak prožívat mezidobí v přítomnosti prázdného dětského pokojíčku. Přepadají ji všemožné negativní pocity, od pochybností o vlastních rodičovských schopnostech a touhy porazit v péči bývalého muže po nápad unést dceru do lesů.

Monica Isakstuen v rozhovorech přiznává, že chtěla poukázat na to, že žít v rozdělené domácnosti je složité, což jí po vydání knihy potvrdila i nečekaně živá reakce čtenářů. Autorka také otevřeně mluví o tom, že podobnou zkušenost má i sama jako matka. Epizodičnost románu, v němž není kapitola delší než jedna a půl strany (některé tvoří jen jedna věta), dodává výpovědi na naléhavosti. Preciznost vyjádření jde ruku v ruce s málomluvností textu, který se soustředí na Karenino prožívání, zatímco mnohé dějové skutečnosti, jako jsou například samotné důvody rozchodu, nechává zcela stranou. Isakstuen tematizuje i úřední stránku věci, řeč sociálních pracovnic, které mají na všechny fáze rozpadu rodiny přiléhavé termíny a umějí přesně určit, kdy je správný čas vstoupit do jeho další etapy. Politicky korektní pojmenování vyvolávají v Karen hrůzu, neosobnost situace, v níž je o dítěti rozhodováno, jí nedává důvěru v to, že se ubírá správným směrem. Vrcholem náročné pouti je partnery sepsaná dohoda o předávání a sdílení potomka, která myslí na všechny oficiální svátky, narozeniny příbuzných i prázdniny. Jízdní řád je daný, odchylky nejsou možné. První Vánoce navíc podle plánu nepatří Karen.

Měnící se model rodiny, stále markantnější odklon od jejího klasického uspořádání je klíčové téma procházející norskou literaturou již od devadesátých let. Literární historik Per Thomas Andersen tento proud tvorby nazývá přiléhavým termínem „neklid v hnízdě“, který vystihuje vykořeněnost postav, hledání vzájemné sounáležitosti a místa ve složité síti vztahů, což platí jak pro dospělé, tak děti. Jedním z ikonických děl devadesátých let se stal román Láska (1997, česky 2002) autorky Hanne Ørstavik, v němž tápající matka zapomene nejen na synovy narozeniny, ale i na něj samotného, což má v chladné severské zimě tragické důsledky. Monica Isakstuen přináší do této debaty osobní pohled na způsob výchovy, ve kterém dnes vyrůstá stále více dětí a jehož důsledky ukáže až čas. Zprostředkovává pocity psychicky vyčerpané ženy, která nemá jinou možnost než se přizpůsobit společenskému úzu a o dceru se dělit s otcem, který na ni má stejná práva a pečuje o ni se stejnou láskou.

Příběh Monicy Isakstuen rozhodně zaujme, nastolí mnoho otázek o tom, zda a jak je možné se dělit o malého člověka, který ještě neumí vyjádřit svůj názor nebo pocity. K tomu, aby vyprávění čtenáře strhlo, mu však ještě kus schází. Úsečný styl nám nedovolí identifikovat se s pocity Karen, kterou jako bychom pozorovali celou dobu zpoza skla, což podtrhuje i postava dítěte, které vším prochází jako bezejmenná loutka či němé zvíře z titulu knihy. Autorčin snad až příliš promyšlený záměr o krok předběhl samotné vyjádření, jak to občas u literatury s aktuálním společenským obsahem bývá. Protože ale i Česká republika jde v řešení porozvodových situací podobným směrem, román by si u nás své publikum jistě našel.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1200x

katalogy

Inzerce
Inzerce