Black, Benjamin: Zkrotit vlka (in HN)

Black, Benjamin
Zkrotit vlka (in HN)

recenze historický román

Výprava Johna Banvillea alias Benjamina Blacka do rudolfínské Prahy vzbuzuje rozporuplné pocity. Autor sice zůstává podmanivým vypravěčem, ale dopouští se historických nepřesností a detektivní zápletka postrádá peripetie.

John Banville a rudolfínská Praha
Benjamin Black (John Banville)
: Zkrotit vlka. Přel. Jana Jašová, MOBA, Brno, 2017, 288 s.

Irský spisovatel John Banville (nar. 1945) je v posledním desetiletí dosti neobvykle rozdvojený. Původně autor promyšlených, spíše introvertních a elegantním stylem psaných próz, mezi nimiž vyniká román Moře, za který dostal v roce 2005 Man Booker Prize, se totiž v roce 2006 pod pseudonymem Benjamin Black pustil do psaní noirových detektivek. Začalo to románem Kdo je bez viny a následovalo dalších zatím šest knih, které se odehrávají v Irsku v padesátých a šedesátých letech. Jejich úroveň je trochu kolísavá, nejlepší je nepřekvapivě hned ta první. Autorovi se nicméně psaní žánrové literatury zjevně zalíbilo, takže zatímco pod vlastním jménem za posledních deset let publikoval pouze čtyři knihy (a jednu non-fiction), jako Benjamin Black jich napsal hned devět.

Poslední z nich se jmenuje Zkrotit vlka, jde o historickou detektivku, odehrává se v Praze v době vlády Rudolfa II., a i proto ji české nakladatelství MOBA, které práva na „blackovky“ vlastní, vydalo dokonce dříve, než vyšel originál. Banville měl knihu uvést i na pražském veletrhu, nakonec z toho ale pro autorovu nemoc sešlo. Autorova slabost pro Prahu je dobře známá, pobýval tu už v 80. letech a v roce 2003 přispěl do série knižních črt Writer and the City právě esejem o Praze. Nicméně román Zkrotit vlka příliš nepozdvihne ani autorovo renomé, ani věhlas Prahy.

Ne že by to bylo dílo vyloženě špatné, na to je Banville příliš dobrý a rutinovaný autor, jen je tak nějak průměrné, a to i v rámci svých žánrů. Na detektivku má málo propracovanou zápletku (byť zkušeně proplétá dva nesouvisející zločiny), jako historický román obstojí také jen s obtížemi, protože velmi volně nakládá s historickými fakty, na což zčásti upozorňuje v doslovu sám Banville; další nepřesnosti uvádí o stránku dále překladatelka Jana Jašová.

Co se Banvillovi daří, je atmosféra. Aniž by si přitom pomáhal alchymisty, mágy a dalšími spíše pokleslými rekvizitami, dokáže hned na začátku děje vytvořit dojem stísněnosti a neustálého ohrožení. Hlavní hrdina, čerstvý absolvent přírodních věd na univerzitě ve Würzburgu (v knize je město důsledně uváděno jako Vircpurk), do Prahy přijíždí jakožto do města nakloněného vědám a bádání, do kulturní i společenské metropole Evropy. Ale hned první noc narazí na tělo zavražděné mladé dívky a jako první podezřelý skončí ve vězení. Díky náhodám i jménu (Christian Stern lze přeložit jako křesťanská hvězda a císař Rudolf měl o příchodu někoho takového věštecký sen) se z něj nakonec nejenže dostane ven, ale pronikne přímo na císařský dvůr, kde si rychle vybuduje pozici oblíbence. S ní souvisí i úkol vypátrat vraha oné dívky, která byla ke všemu císařovou milenkou.

A právě proces pátrání je tou nejslabší složkou děje. Christian není žádný detektiv, trochu se sice vyptává, ale nic moc nezjistí, není ani nijak zvlášť bystrý, aby prokoukl lži a nastražil léčky. Spíše proplouvá, trochu si buduje pozici a vyčkává. V závěru se ukáže, že až příliš mnoho lidí z jeho okolí moc dobře vědělo, co a jak se odehrálo. Christian mezitím absolvuje vzdělávací turné po slavných anglických osobnostech (John Dee je jen zmíněn, s Edwardem Kelleym se přímo setká v jeho vězení v Mostě, stejně tak s jeho nevlastní dcerou, pozdější významnou básnířkou Elizabeth Westonovou), což spolu se špionážní zápletkou mířící do Londýna působí hlavně jako vějička na angloamerické čtenáře, které by bez anglické stopy dění ve střední Evropě asi nezajímalo.

Banville stále píše dosti sugestivně, takže knihu dočteme do konce navzdory tomu, že napětí se stupňuje jen v samotném závěru. Pozdně renesanční Praha je v jeho podání městem mrazivým, nebezpečným, plným svévolných intrik. Škoda, že k tomu nepřidal také vynalézavější příběh.

 

© Pavel Mandys
publikováno v Hospodářských novinách 9. 6. 2017
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce HN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 901x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce