Reitzer, Angelika

Reitzer, Angelika

rozhovor beletrie zahraniční

Loňská držitelka rakouské státní ceny za literaturu Angelika Reitzer ve svém úspěšném románu Wir Erben (2014, My dědicové) zavádí čtenáře do světů dvou zdánlivě odlišných postav. Když se pak obě ženy z různých prostředí setkají, zjišťují, že si navzájem nejsou takovými cizinkami, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spojují je jejich touhy, zklamání a odhodlání nevzdat se.

„Pro knihu je snazší, když je protagonistou muž.“

Spisovatelka Angelika Reitzer, loňská držitelka rakouské státní ceny za literaturu (Outstanding Artist Award für Literatur), přijela letos v květnu na pozvání Rakouského kulturního fóra na knižní veletrh a literární festival Svět knihy. V rámci programu Das Buch, věnovaného současné německy psané literatuře, zde představila svůj úspěšný román Wir Erben (2014, My dědicové). Kniha zavádí čtenáře do světů dvou zdánlivě odlišných postav. Zahradnice Marianne zdědila po babičce lesní školku ve vesnici nedaleko Vídně, její život je především tvrdá práce podmíněná střídáním ročních dob a sdílení radostí a starostí členů její široce rozvětvené rodiny, kterým je oporou. Druhá část knihy pak líčí dospívání o něco mladší Siri. Její příběh začíná v srpnu 1989. Těsně před pádem zdi utíká s rodinou z východního Berlína přes Prahu, Maďarsko a Rakousko do západního Německa a po brzkém návratu do svobodného Berlína komplikovaně hledá své povolání a místo v životě. Když se dvě ženy z různých prostředí setkají, zjišťují, že si navzájem nejsou takovými cizinkami, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spojují je jejich touhy, zklamání a odhodlání nevzdat se.

iLiteratura: V prvním z příběhů románu Wir Erben hlavní hrdinka Marianne vysvětluje své neteři postup při roubování ovocných stromů. Při něm se používá štěpařský vosk, kterým se zacelí rána naříznutých rostlin. Jak byste charakterizovala vosk, kterým na sebe navzájem roubujete příběhy o Marianne a Siri?
Angelika Reitzer: (usmívá se) V případě mého románu jde o vosk, který není na první pohled vidět. Prvním příběhem z těch dvou, který jsem napsala, byl příběh o Siri, o útěku z NDR, o odchodu a návratu, a relativně dlouho jsem přemýšlela, jak ho vyprávět. Pak jsem přišla na to, že k tomu musím přistoupit přes úplně jiný příběh. Tak vznikl příběh o Marianne, která se dávno usadila, nikam necestuje a všechno řeší tak, jak to k ní přijde. To, co příběhy drží pohromadě, jsou inverzní zrcadla.

iLiteratura: Marianne vlastní lesní školku, kterou zdědila po babičce. Její tvrdou práci líčíte s takovým smyslem pro detail, jako byste sama v této školce nebo nějakém zahradnictví nějakou dobu pracovala. Jak jste se k těmto zkušenostem dostala?
Angelika Reitzer: Mí rodiče skutečně měli zahradnictví. Teď už jsou v důchodu a zahradnictví převzal můj mladší bratr. V Rakousku by se spíš řeklo, že mí rodiče byli zelináři. Pěstovali salát, okurky, rajčata. Už jako dítě jsem jim vypomáhala, ale nebyla to taková ta jemná práce jako v lesní školce. Sice šlo o rodinný podnik, ale byla to hrubší, masová záležitost, bylo třeba například sklidit celé velké pole hlávkového salátu. To mě jako dítě opravdu příliš nevábilo. Ale když jsem začala knihu psát, tak jsem si od svých dvou bratrů, kteří jsou vystudovaní zahradníci, půjčovala učebnice. Mám jednu zvláštní vzpomínku na dětství: když mi bylo šest nebo sedm let, káceli rodiče ovocné stromy a jeden ořešák, aby získali nové pole na pěstování další zeleniny. Na první čtení z mého románu přišla i moje rodina, a když jsme tam o tom pak diskutovali, říkala jsem bratrovi, že román je mimo jiné moje opožděná pomsta otci za pokácení těch několika krásných stromů. Měla jsem v paměti, že jich bylo deset nebo patnáct. A tu mi můj bratr řekl, že jich bylo asi šedesát. Obrovský ovocný sad! V každém případě jsem to už jako dítě otci nemohla odpustit. Přišlo mi to tak kruté!

iLiteratura: Dá se říci, že svou knihou tedy také účtujete se svým vlastním dědictvím jako vaše hrdinky?
Angelika Reitzer: Nepřímo asi ano. Zajímá mě ale hlavně – a v tom nejsem zdaleka jediná – téma rozpadání rodin. Vždycky jsou tady ti silnější, kteří rodinu drží pohromadě, a pak jsou ti druzí, kteří na to nemají síly nebo to prostě neumějí a mezi nimiž jsou různé animozity, ublížení, bolesti. Nedokážou se neohlížet do minulosti a hledět zpříma do budoucnosti. Pro ty budovat rodinu vůbec nebývá lehké.

iLiteratura: Siri z druhé části románu na rozdíl od Marianne není ani trochu usazená, je stále v pohybu a hledá své místo ve světě. Bavil mě ten ironický tón, kterým líčíte střet očekávání člověka z bývalého východního bloku a reality béčkové umělecké vysoké školy kdesi v zapadlém městečku uprostřed amerického Ohia. Je to podle vás obecnější problém mladých, kteří musí odjet na druhý konec světa, aby zjistili, že dál už to nejde, a uvědomili si, kým vlastně jsou? Nebo šlo o fenomén specifický pro devadesátá léta, kdy mladí lidé ze zemí bývalého východního bloku byli zmatenější z nastalých možností?
Angelika Reitzer: Myslím, že se změnila jedna věc, a sice to, jak všichni zacházíme s tím, co je cizí, a jak moc je nám toto cizí k dispozici. Nedávno jsem ve vlaku slyšela nějaké mladé lidi, jak se s naprostou samozřejmostí bavili o své cestě do nějakých odlehlých částí Vietnamu. Bere se to jako úplná samozřejmost, že se dnes můžeme podívat kamkoliv. Současně ale automaticky očekáváme pohostinnost, která se projevuje třeba tak, že ti majitel hostelu kromě obligátního ubytování nabídne navíc privátní výlet, protože jsi mu sympatická. To samozřejmě nenastává každý den. Můžeme se dostat úplně všude, ale stejně přijíždíme s vlastními batohy, se svým očekáváním. Své dojmy porovnáváme s původními představami a tím, co jsme o daném místě předem slyšeli. Jak to v tom místě skutečně vypadá, se ale nedá zodpovědět během tak krátké doby. To, co se opravdu změnilo, je tedy asi intenzita, s jakou můžeme s tím, co je cizí, přijít do styku. V jakém časoprostoru, to úplně nedokážu říct. Když ale člověk vyrůstal v NDR, tak pro něj televize s nějakým západním kanálem byla výsekem z jiného světa a jeho očekávání zkrátka vždycky předčila realitu.

iLiteratura: Dá se říct, že necháváte na čtenáři, který z životních stylů je mu bližší?
Angelika Reitzer: Samozřejmě by bylo domýšlivé chtít prosazovat jen jeden koncept. To už bych nebyla spisovatelka, ale vychovatelka. Každý způsob má své pozadí, své příčiny a důsledky, dobré i méně dobré.

iLiteratura: V románu se nachází epizoda o tom, jak Siri v důsledku dopravní nehody dočasně ztratí čich. Pracovala jste s touto epizodou záměrně jako s figurou ztráty schopnosti orientace?
Angelika Reitzer: Záměrně ne. Někdy člověk vypráví prostě pro to vyprávění samotné. O tom, co to s člověkem udělá, když ztratí nějaký smysl. Samozřejmě to funguje jako metafora ztráty schopnosti orientace. Šlo mi ale spíše o vyjádření pocitu, kdy člověk není kompletní. Čich nelze kompenzovat tak jako například zrak nebo jiné tělesné nedokonalosti. U zraku navíc platí, že se můžeme podívat jinam, ale cítit nosem „jinam“, to zkrátka nejde. Nos si můžeme zacpat, ale jen na chvíli. Při nehodách se to stává kupodivu mnoha lidem. Dokonce psychický stres může údajně způsobit, že člověk ztratí čich. Že bych ale osobně potkala někoho, kdo by tím prošel třeba v důsledku syndromu vyhoření, to tedy ne.

iLiteratura: Ve všech vašich knihách jsou hlavními postavami ženy. Konkrétně v románu Wir Erben jsou muži ti klidnější, smířenější, neproblematičtí, jejich životy neprocházejí takovými zákruty jako životy vašich ženských hrdinek. Jsou ženy bohatší materiál na román než muži?
Angelika Reitzer: Ano, vnímám, že existuje nesmírně mnoho zcela úžasných, obdivuhodných žen a jejich příběhů, a mám pocit, že v literatuře jsou skutečně stále reprezentovány nedostatečně. Psát o ženách je pro mě na jednu stranu něco naprosto samozřejmého, na druhou stranu, když vymýšlím postavy, tak jen velmi zřídka pracuji tak, že bych postavy konstruovala stylem – vezmu jednoho muže ve věku třiceti let z města a příště zase staršího muže z venkova. Přichází to intuitivně. V německojazyčné literatuře nicméně stále ještě platí, že pro knihu je snazší, když je protagonistou muž. Často je nápadné teprve to, když je protagonistkou žena, ale když je to muž, tak se to speciálně nezmiňuje.

iLiteratura: Navážu ještě na název vašeho románu – vy sama vyučujete na vídeňské Univerzitě užitého umění povídkovou tvorbu. Jakým způsobem se svými studenty navazujete na dědictví rakouské literatury? Berete ho vůbec v potaz?
Angelika Reitzer: Samozřejmě, občas přijde řeč především na autory řekněme mladší, jako jsou například Friedrich Achleitner nebo Elfriede Gerstl, kteří tvořili v rakouské tradici a patřili k Wiener Gruppe, ale jejichž tvorba se bohatě rozvrstvovala dál během sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let. Na jejich textech se toho dá ukázat hrozně moc, jsou opravdu skvělé. Když se ale hovoří o povídkách, není možné vynechat některé klasické autory žánru short story jako Alice Munroe. Nejsem třeba úplně na jedné vlně s Hemingwayem, je mi bližší právě Munroe, která je i současnější.

iLiteratura: Recenzent Karl-Markus Gauß o vašem románu v Neue Zürcher Zeitung napsal, že „vyprávíte tak trpělivě, jako by se nic nedělo – a přitom lidé přesto stárli, vychutnávali si život nebo jím mrhali, umírali. Je to, jako kdyby Adalbert Stifter nalezl svou prapravnučku.“ Co ve vás tato slova vyvolávají?
Angelika Reitzer: (se smíchem ukazuje na román Wir Erben) Ale je toto snad Stifter?

iLiteratura: Když porovnám váš text s plošším líčením postav a sklonem k idylizaci, které se Stifterovi někdy všeobecně vyčítají, pak rozhodně ne…
Angelika Reitzer: Tedy rozhodně mě to velmi potěšilo, když jsem to četla, to nepopírám (směje se), Stifter byl přece jen významný. Nevím, jestli se od něj dá něco naučit, ale …

iLiteratura: Zmíněný kritik to myslel každopádně spíše tak, že vás srovnával se Stifterem coby skvělým pozorovatelem se smyslem pro detail.
Angelika Reitzer: To si také myslím. Je to samozřejmě čest, být přirovnáván k takovým kanonickým autorům. Pokud by to bylo založeno na epigonství, bylo by to ovšem strašné. Musela jsem se vlastně hrozně smát, protože těsně před tím, než jsem knihu začala psát, jsem dost intenzivně četla Heimita von Doderera.

iLiteratura: I toho kritici v souvislosti s vaším románem ostatně zmiňovali – na základě vaší podobné zálibě ve vršení velkého zástupu postav bez bližšího určení.
Angelika Reitzer: Opravdu? Ale ano, vlastně si vzpomínám. Nakonec je to tak, že každý vidí to, co chce vidět. Koneckonců jsem přece jen rakouská autorka. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila, ale u třetí nebo čtvrté knihy jsem si to plně uvědomila.

iLiteratura: V polovině devadesátých let jste ale studovala také v Berlíně, a mohla jste tak sledovat zřejmě dost fascinující přerod této metropole krátce po pádu zdi. Jak dnes, s odstupem dvaceti let, hodnotíte impulsy, které vám Berlín dal? Ovlivnil nějak vaši tvorbu?
Angelika Reitzer: Byl to ten pocit a vlastně i skutečnost, že máme spoustu možností. Když měl někdo v ruce text a řekl si: to bych chtěl zinscenovat!, nebyl problém to taky uskutečnit. Všichni chtěli společně na něčem pracovat, všichni tam byli umělci nebo měli umělecké ambice, a tvořili. Nikdo to nevnímal jako práci. Celkem snadno tak vznikla dejme tomu inscenace textů Herty Müller. Mohli jsme ke společnému tvoření využívat spoustu neobydlených domů, prostředí tam ještě nebylo tak komerční jako dnes. Člověk prostě mohl tvořit. Nevím, jestli to souvisí přímo s mým psaním, ale myslím, že čerpám z té zkušenosti, že je všechno možné. V určitou chvíli tam člověk ovšem začal přemýšlet také nad tím, s jakými lidmi se setkává – mnoho lidí o těch možnostech totiž jenom hovořilo. Ale nakonec i rádobyumělci tam mohli vést docela dobrý život. Dnes už je to v Berlíně, ale i v jiných městech jinak. Je legrační, že když jsem se tam v roce 1995 stěhovala, lidé mi říkali, že ta vzrušující éra už je pryč – ale jak jsem brzy zjistila, u konce s dechem ještě rozhodně nebyla.

 

© Jana Dušek Pražáková
foto © Reinhard Winkler

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1712x

Inzerce
Inzerce