Wernisch, Ivan: Tiché město

Wernisch, Ivan
Tiché město

recenze beletrie česká

Ivan Wernisch ve své nové sbírce Tiché město předkládá čtenáři několik desítek formálně různorodých textů: od minimalistických básní až po básně v próze. Obsahovým průsečíkem sbírky je pak pro autora typické využití různých stylizačních masek, čerpajících z bohaté škály expresionistických, avantgardních či pohádkových tradic, a snaha zachytit neuchopitelný tok času.

Nelze věřit člověku, který nelže
Ivan Wernisch
: Tiché město. Druhé město, Brno, 2016, 81 s.

Básník Ivan Wernisch vydal svou první sbírku Kam letí nebe v 60. letech minulého století a již od té doby patří k našim nejuznávanějším autorům poezie. Jeho současná tvorba tíhne k existenciálním tématům, ve kterých stále můžeme dohledat silné stopy absurdity, humoru a paradoxů, obecně je ale více prodchnutá snovými motivy. To platí i pro jeho novou sbírku Tiché město, složenou z několika desítek formálně různorodých textů: od minimalistických básní až po básně v próze. V této sbírce je patrná také snaha zachytit neuchopitelný tok času, který je skrze Wernischovu poetiku viděn jak z hlediska dějinného, tak i z pohledu jedince.

V úvodních polosnových básních, které ústí do pesimisticky groteskních výjevů, čas melancholicky ulpívá a zase se vytrácí. To, co jsme si pamatovali, už dávno neplatí nebo ztrouchnivělo pod nánosy vzpomínek navátých nesmlouvavým během času. A i když náhodou dojde k toužebnému rozpomínání se, vše je zhaceno marným povzdechem nebo vzlykem, které evokují citovou labilitu básníkových postav: „Uvědomil si, že Marča je cítit plísní a uhelným mourem, ach ano, plísní, mourem a stářím, a city jej přemohly. Vzlyk se mu vydral z hrdla.“ Dávná láska se tak ve Wernischově imaginárním světě náhle mění v ohyzdnou mrtvolu, města se stávají vyprahlou pustinou a i samotný pozorovatel těchto fantaskních výjevů je jaksi emocionálně ochromený, neschopný tuto vnější prázdnotu vnitřně vyplnit. Jediné, co tedy zbývá, je pocit tíživé životní dezorientace: „Už je to dávno, co jsem se tady zničehožnic, zčistajasna a kdoví – / proč objevil. Pokolikáté již? / Kdybych tak věděl, co tu pohledávám. / Přivolal mne sem někdo omylem?“

Lyrický subjekt ustavičně bloudí v zákrutech beztvaré minulosti: „Ručičky hodin neukážou na nic jiného než na to, nač ukázaly již tolikrát. Pořád dokola, pořád to samé. Člověk zapomene, že by měl v noci ulehnout a spát.“ Znovu poznává dříve zapomenuté a opětovně zapomíná dříve poznané: „Zřítím se ze skály, / utopím v rybníku? / To už se stalo? / Takový bude můj konec?“ Lyrické já tak kvůli své nezabydlenosti vlaje v existenciální touze poznat okolní svět. Ten se ale ve své uzavřenosti vůči lidskému poznání vzpouzí jakékoli prvoplánové rozklíčovatelnosti. Proto se básně stávají spletitým bludištěm slovního opakování a tematických variací (ve sbírce se kupříkladu nesčetněkrát objevuje hostinec U Treitnerů, kolem něhož je vystavěno hned několik básnických příběhů), ve kterém se básnické ego rozmělňuje do pouhopouhého přízraku, jehož existence je i nadále zpochybňována: „Kdysi, když jsem byl člověkem, / Chodil jsem těmito místy, / Do těchto dveří jsem vcházel, / Tady jsem sedal, / Tady uléhal / A čekal na tebe, má lásko, / Čekal a trápil se, / Když jsem byl ještě člověkem.“

Wernischova básnická absurdita, inklinující mnohdy až k dadaismu, zastává i v této sbírce ústřední místo, na rozdíl od předchozích sbírek v ní však nepřevažuje příznačná dětská hravost. V Tichém městě je absurdita zaobalena do rezignovaně viděné skutečnosti: „Škoda, velká škoda. Já však nic nezměním, nikomu nepomohu. / Jsem unavený, chci spát.“ Z té ale mnohdy naskakuje husí kůže: „Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů. / Čas… / Času mám dost. Už ho mám až po krk.“ Absurditu posiluje přítomnost bizarně hrůzných postav: tajemného trpaslíka, ženy nesoucí v kufru rozřezaného muže nebo opilce, jenž si rozbíjí pěst tím, že tluče do zdi, ve které vidí svůj vlastní stín. V těchto schválně přehnaných stylizacích autor tíhne k hororově excentrickým motivům, v jejichž jádru je však zakódovaný hyperbolický výsměch iracionalitě bytí: „A co jsem tam uzřel! Anatomickou záhadu, monstrózní útvar, trapný pekelný stroj, příšerné táhlo lesknoucí se olejem, kufr plný umělých vousů, tralala tralala, nezvratné vysvětlení několika bestiálních vražd, z nichž jedna, vražda staré cibulářky, byla obzvlášť děsivá.“

Wernisch i ve své nové sbírce dokazuje, že ho můžeme stále považovat za postmoderního autora. V rámci svého díla si velice chytře hraje s intertextualitou: jedna z básní tak například volně navazuje na jeho předešlý text Šel pro krev, jiná nese jméno Wernischovy první sbírky Kam letí nebe z roku 1961. Autor těmito aluzivními prostředky dociluje nových kontextových souvislostí, umožňuje neustálé přemísťovaní textů v rámci své tvorby a otevírá je různým interpretačním výkladům. Vnímání jednotlivých básní ovlivňuje také časté využití paratextů, jež reprezentují česká, latinská, ruská či německá motta. Zmíněná postmodernita je zároveň stvrzena v druhém oddílu sbírky, nazvaném Vzducholoď, ve kterém Wernisch propůjčuje básnický hlas Václavu Rozehnalovi, svému autorskému alter egu.

Wernisch má bezesporu na tuzemské poměry velice osobitý a nezaměnitelný básnický styl, rozpoznatelný takřka na každé stránce knihy. Jedná se o nespoutanou dadaistickou hravost smíšenou s naivitou, ze které díky Wernischovu sarkasmu až mrazí a která je navíc podepřená neuvěřitelným citem pro silně kondenzované lyrické obrazy: „Domy už obrůstá břečťan, hřbitovní slunce slabě hřeje. Na obličeji se mi zachytilo šimravé pavoučí vlákno. Je to příjemné…“; nebo: „Na vodě červánek se čeří, hle, u jezírka sličný altán z bílých kostí, v něm ten lovec nyní sedí s puškou mezi koleny a protahuje hlaveň dlouhým vytěrákem.“

Ačkoli se tento příměr může zdát trochu přehnaný, zdá se, jako by se Wernischova poetika skrze účelné fabulační a mystifikační úsilí stále více přikláněla k prozaické tvorbě spisovatelů magického realismu. Jistým tvůrčím spojovníkem je zde silná víra v existenci příběhu, jehož základ ale musí být nutně smyšlený, aby posléze nabyl ještě větší autentičnosti: „Nelze věřit člověku, který nelže,“ píše v jedné z básní Wernisch a má naprostou pravdu. Toto obracení skutečnosti naruby činí ze sbírky plně soběstačný svět, který může být leckdy daleko pravdivější než naše realita. Poezie v autorově imaginativním světě nenapodobuje skutečnost, ale skutečnost napodobuje poezii. I z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že pokud Wernisch vydá v budoucnu další sbírku, bude se v rámci současné české poezie jednat stejně jako v případě Tichého města o jednu z prvořadých událostí.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1511x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce