Kováč, Ladislav: Konec lidské evoluce

Kováč, Ladislav
Konec lidské evoluce

recenze přírodní vědy

Kam směřuje lidská evoluce a jaká je budoucnost člověka? Odpověď hledá ve své nevšední knize slovenský biochemik a bývalý politik Ladislav Kováč. Jeho rezultát ovšem příliš povzbudivý není.

Homo sapiens na konci cesty
Ladislav Kováč
: Konec lidské evoluce: Život v závěrečném věku. Přel. Anton Markoš, Nakladatelství Pavel Mervart, 2017, 224 s.

Ladislav Kováč (nar. 1932) vystudoval biochemii na Karlově univerzitě v Praze a začátky své vědecké kariéry spojil s Univerzitou Komenského v Bratislavě, odkud ale musel po roce 1968 odejít. Následně pracoval v psychiatrické léčebně, později též v ústavu pro fyziologii hospodářských zvířat. Po pádu režimu se angažoval v politice, například jako ministr školství a vědy Slovenské republiky. V roce 1993 se vrátil na Univerzitu Komenského, kde na katedře biochemie působí dodnes a zabývá se zejména kognitivní biologií. Na kontě má krom mnoha vědeckých publikací i několik esejistických titulů, například Prírodopis komunizmu (Kalligram, 2007). Jeho poslední spis, Konec lidské evoluce: Život v závěrečném věku, který u nás vychází v roce 2017 pod záštitou Nakladatelství Pavel Mervart, je překladem autorovy původně anglicky vydané knihy Closing Human Evolution: Life in the Ultimate Age (Springer, 2015).

Chemické základy
Jak už název napovídá, námětem knihy je evoluce člověka. Text je rozdělen do pěti částí – preludia, tří vět a finále –, což má imitovat kompozici hudebního díla. V úvodu první ze tří stěžejních částí (vět), nazvané Život jako kosmický imperativ, Kováč prohlašuje, že „odvěké otázky filosofie […] mohou být vyjádřeny také jazykem přírodovědy“ a jedním z nejzákladnějších principů celého vesmírů je druhý termodynamický zákon, s nímž souvisí dobře známý, leč často nesprávně chápaný pojem entropie. Autor spolu s některými vědci tvrdí, že entropie nejenže roste, ale že zároveň vzrůstá maximální možnou rychlostí. Nato dochází ke vzniku struktur jak neživých, tak živých, které dokážou disipovat (rozptylovat) energetické gradienty přítomné ve vesmíru. Některé struktury to zvládají účinněji než jiné. Pouze ty živé tak ale činí kvůli sebezáchově. Druhý zákon není podle Kováče pouze základem veškerého života, ale souvisí rovněž s jednou z jeho nejvýznačnějších charakteristik, evolucí: „Biologická, a v případě lidí i kulturní evoluce, jsou projevem druhého termodynamického zákona.“ V této souvislosti Kováč dále upozorňuje, že v případě člověka již není podstatná (pouze) darwinovská zdatnost (tedy zjednodušeně počet potomků narozených v následující generaci), nýbrž i tzv. zdatnost hédonická, která souvisí s poměrnou sumou pozitivních emocí.

V zajetí emocí
Druhá věta (Evoluční jedinečnost člověka) začíná otázkou, čím se člověk liší (a neliší) od zvířat. Odpověď autor hledá prostřednictvím lidské evoluce. Přelomovou událostí byl patrně vznik dokonalejší ruky, která našim předkům dovolila vytvářet nástroje, lépe využívat zdroje prostředí, a nakonec i uživit stále se zvětšující mozek. Vytváření artefaktů bylo de facto počátkem kulturní evoluce, přičemž artefakty se postupně začaly objevovat i v rovině symbolické. Rozvoj mozku byl nepochybně velmi důležitý v tom, že si člověka začal uvědomovat sám sebe, potažmo i další lidi. Vymanil se z života ve věčné přítomnosti – „člověk žije v čase“ – a začal chápat důsledky svého jednání, uvědomoval si ale také existenci smrti. V souvislosti se vznikem vědomí Kováč prohlašuje, že „život je chemickým systémem překypujícím emergentními jevy a vědomí je jen jednou z řady emergencí“. Postupující symbolická evoluce umožnila prohlubování sociálních svazků mezi lidmi, které už se nemusely týkat jen příbuzných jedinců, ale i těch, již jsou spojeni symbolicky (náboženstvím, jazykem, apod.).

Stěžejní význam v evoluci člověka hrály podle Kováče emoce, které sloužily jako užitečný prostředek k rychlému zhodnocení různých situací. Člověk ale začal stále častěji vyhledávat příjemné pocity a emocionální evoluce se postupně osamostatňovala. Její vývoj se navíc neustále zrychloval a začal významně ovlivňovat i evoluci kulturní. Chování lidí bylo postupně stále méně odvislé od jejich genů a docházelo k odklonu od darwinovské zdatnosti směrem ke zdatnosti hédonické. Středobodem lidského jednání se stalo vyhledávání příjemnosti, což se plnou měrou a se stále vyšší intenzitou promítá i do našeho současného jednání.

Problém spočívá v tom, že stejně jako dochází k akomodaci u různých smyslových receptorů (například oka), existuje i akomodace hédonická – opakované rozkoše musejí být nabízeny ve stále větších dávkách. Kováč podotýká, že tyto tendence se promítají též do evoluce ekonomiky, a její poslední fáze bude podle něj zaměřena na minimalizaci utrpení a maximalizaci příjemnosti, neboť „příjemnost = štěstí“. Hon na příjemnost pak stojí za neustálým zrychlováním ekonomiky, stále rychlejšími inovacemi, které mají cestu za vyšší hédonickou zdatností usnadnit. V další fázi evolučního vývoje člověka bude podle Kováče následovat hédonismus umělý v podobě přímé stimulace příslušných mozkových center a virtuální reality. Vývoj bezproblémové zábavy a honba za okamžitým uspokojením nakonec vyústí v zatemnění intelektu a zrušení „života v čase“ – dojde k dehumanizaci člověka. Virtuální realita bude nabývat na významu a stane se alternativou k bytí v reálném světě. Člověk nakonec skončí „ponořen v dokonalé rozkoši [a] lidský druh se přestane rozmnožovat“.

Konec člověka
Ve třetí části (Ultimátí optimismus: Finitika) kniha popisuje překotný, stále se zrychlující vývoj vědy (úprk vědy) a zabývá se otázkou, kam až může tento proces dospět. Využívá k tomu představ různých autorů, kteří se pokoušejí anticipovat budoucnost lidstva. Tyto zvěstovatele rozděluje na technoptimisty a hlasatele zkázy. První věří, že rychlý pokrok vědy lidem umožní ovlivňovat či řídit vlastní budoucnost a vymanit se z područí genů (například prostřednictvím genetických modifikací, dokonalejších léčebných metod apod.). Druzí naopak předpokládají, že konec lidstva je neodvratný a příliš nezáleží, zda tou závěrečnou příčinou budou jaderné zbraně, rychlé změny prostředí nebo něco jiného. O tom, se kterou skupinou Kováč sympatizuje, dostatečně svědčí název jedné z podkapitolek: Blud technooptimismu.

Autor připouští, že předpovídání budoucnosti je vždy ošemetné a jeho kniha má být jen pouhým [vědeckým] popisem. Nicméně jejím předpokladem je, že žijeme v době, kdy se lidská evoluce přiblížila svému vrcholu. Příčin může být hned několik, například environmentální změny, které jsou natolik rychlé, že se jim člověk nedokáže přizpůsobit, selhávání ekonomických teorií, a postupně snad i samotného kapitalismu. Následkem probíhajících změn dochází kvůli stupňujícímu se „individualismu, hédonismu a konzumerismu“ k erozi sociálních vazeb, potažmo k rozpadu základů společnosti. „Co bude následovat? Závěrečný akt krátkého trvání v podobě působivého ohňostroje s intermezzem virtuálního světa, a poté už jen zánik druhu Homo sapiens.“ (Narážka na Händlovu Hudbu ke královskému ohňostroji.) Je zde samozřejmě spousta nejistot, avšak Kováč patrně souhlasí s některými autory, že konec lidstva je otázkou několika málo desetiletí, dodává ale, že vyvanutí, které bude probíhat v zajetí virtuálního blaha, vlastně není nic tak strašlivého.

V samém závěru se pak autor ještě věnuje otázce, proč vesmír mlčí, přestože život je v důsledku druhého termodynamického zákona kosmickým imperativem. Společně s dalšími autory předpokládá, že technologicky vyspělé civilizace mají příliš krátké trvání, než aby spolu stihly navázat komunikaci. Což koneckonců podporuje jeho pohled na blížící se konec lidstva.

Nutný doslov?
Svazek doplňuje doslov napsaný překladatelem knihy Antonem Markošem z pražské Karlovy Univerzity. Nabízí se ovšem otázka, zda je skutečně na místě k takto závažné knize vůbec nějaký doslov připojovat, neboť nutně ovlivní čtenářovo vnímání díla i myšlenek v něm představených, a domnívám se, že v tomto případě to platí dvojnásob. Kováčova kniha je totiž svým tématem i pojetím poměrně specifická a ve čtenáři bezpochyby vyvolá řadu otázek bez ohledu na to, zda s jejími východisky souhlasí či nikoli. Nicméně závažný námět, který Kováč představuje, Markošův doslov do jisté míry zjemňuje, ubírá mu na síle, přesvědčivosti. Čtenář pak možná kvůli němu rezignuje na hlubší promýšlení nadnesených otázek a utváření vlastního názoru, poněvadž Markoš coby autorita vyřkne (a legitimizuje) mnohé pochybnosti, jež během čtení vyvstanou, a nenechá tak čtenáře, aby se s knihou popral nejprve sám. Na druhou stranu je třeba doznat, že překladatelův dodatek je velmi podnětný a podařilo se mu v něm vypíchnout spoustu důležitých informací, leč jak Anton Markoš do jisté míry přiznává, sám si v něm přihřál také vlastní polívčičku.

Kováčova kniha je celkově poměrně hutná a tematicky velmi rozmanitá – pohybuje se od termodynamiky přes biologii až k ekonomii. Přestože by žertovná obálka mohla vzbudit zdání, že se jedná o snadno přístupnou populárně naučnou literaturu, od první stránky je patrné, že jde spíše o odbornou studii. Autor k látce přistupuje s vědeckou precizností a zásadní či netriviální tvrzení dokládá citací další literatury, čímž ukazuje nevšední rozhled daleko za obzory svého původního oboru. Přece však může v tomto vědeckém přístupu, nebo dokonce prostém popisu, jak autor několikrát upozorňuje, spočívat určité nebezpečí, jelikož čtenář snadno přehlédne hranice mezi tím, co jsou ještě vědecká fakta, a kde již začínají předpoklady sloužící k dalšímu rozvíjení řešených otázek. A při tak náročném úkolu, jako je představení evolučního konce lidstva, se autor bez předpokladů zkrátka neobejde, není ovšem nijak zaručeno, že zvolil skutečně ty správné.

Poselství, které kniha překládá, tedy poměrně brzký konec veškerého lidstva, bude patrně pro většinu čtenářů obtížně přijatelné a autor recenze není výjimkou. Přesto to neznamená, že by Konec lidské evoluce neměl co nabídnout, a nesoulad s finální myšlenkou může být koneckonců i výhodou. Jedná se o dílo velmi podnětné, nabité neuvěřitelným kvantem zajímavých informací, a zároveň o neobyčejný literárně-vědecký počin, jenž v rámci jednoho celku představuje neotřelý pohled na člověka, evoluci i život jako takový.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.