Rothmann, Ralf: Zemřít na jaře

Rothmann, Ralf
Zemřít na jaře

recenze beletrie zahraniční

„Žádná válka nikdy doopravdy nekončí,“ tvrdí německý spisovatel Ralf Rothmann. Svým románem upozorňuje na traumata, která způsobila druhá světová válka nejen jejím pamětníkům, ale i následujícím generacím.

Vojáci umírají na jaře, traumata přežívají léta
Ralf Rothmann
: Zemřít na jaře. Přel. Tomáš Dimter, Argo, Praha, 2017, 216 s.

Německý spisovatel Ralf Rothmann (nar. 1953) se titulem Zemřít na jaře (německy Im Frühling sterben, Suhrkamp 2015) představuje českým čtenářům poprvé, je však autorem řady románů, povídek i básní a také nositelem mnoha německých literárních cen (přestože klání o tu mediálně nejsledovanější, Německou knižní cenu, se v roce 2015 odmítl zúčastnit).

Rothmann se narodil v severoněmeckém Schleswigu a vyrůstal v průmyslovém Porúří, kde se také odehrává velká část z jeho autobiograficky zabarvených děl. Co se týče vzdělání, můžeme jej označit za absolventa školy života: nedokončil zednické učiliště a živil se například jako řidič, kuchař, tiskař nebo ošetřovatel.

Román Zemřít na jaře věnoval svému otci. Ten pracoval za války jako dojič na statku, ale začátkem roku 1945 byl naverbován do SS a zážitky z fronty hroutícího se Německa jej jako sotva osmnáctiletého doživotně poznamenaly. Po návratu do zpustošené země se oženil, stal se horníkem v Porúří a v jedenašedesáti letech, po odchodu do předčasného důchodu, zemřel.

Válečné trauma uzavíral celý život v sobě a synovi sice předal odpor k armádě a válčení, o svých prožitcích s ním však nikdy nemluvil. Zbylo po něm jen několik zaznamenaných názvů míst, kudy kdysi procházela východní fronta, a prázdnota, kterou dostal za úkol vyplnit Ralf jakožto spisovatel.

Pro Rothmanna zřejmě nebylo snadné se s tématem vypořádat, což napovídá už skutečnost, že román vydal teprve jako zkušený, dvaašedesátiletý autor. Příběh sestavil s využitím rešerší, a jak uvádí v rozhovoru pro Die Welt, nejzávažnější motiv si vypůjčil z vyprávění náhodného známého. Ten se mu svěřil, že byl nucen na konci války popravit za dezerci nejlepšího kamaráda. Do stejné bezvýchodné situace – střílet, nebo být sám zastřelen – staví autor hlavního hrdinu knihy Waltera Urbana.

Jeho osud, v mnohém inspirovaný tím otcovým, líčí Rothmann prostřednictvím řady volně propojených intenzivních obrazů a scén. Ty přesvědčivě vypovídají o zkáze, kterou šest let války zanechalo v krajině, ale i v duších lidí. Cyničtí, otupělí, popřípadě sadističtí důstojníci dělají peklo ze života civilnímu obyvatelstvu i svým vlastním vojákům. Zoufalství z nevyhnutelnosti blížící se porážky často nevede k vystřízlivění a sebereflexi, ale probouzí ty nejdestruktivnější sklony. Ne že bychom to neznali z jiných filmů a knih, ale Rothmann nám možná sérii nočních můr na téma brutálních válečných výjevů, na které už nikdy nedokážeme zapomenout, ještě o jednu nebo dvě rozšíří...

Líčení Walterových válečných měsíců je spíše věcné a strohé, o jeho pocitech se čtenář dozvídá jen nepřímo. Ani papír dopisů, které odesílá sestře, matce nebo své milé Liesel, neunese upřímné vyprávění o hrůzách, které ve skutečnosti prožívá. Přesto je z textu zřejmé, jak bolestně ztrácí sotva dospělý mladík jakékoli iluze o světě. Když se po válce s velkou dávkou štěstí ve zdraví vrací domů, vrací se proměněný. Válka poznamenala i jeho Liesel, jak se jasně ukazuje při shledání, zbaveném jakéhokoli sentimentu a romantiky. Druhou stranu mince představují občasné poetické pasáže, ve kterých se čtenář může spolu s protagonistou zasnít nad tím, jak by mohlo být na světě krásně, jen kdyby vládl mír.

Čím může být román o druhé světové válce aktuální dnes? Autorovi nejde o hledání nepříjemných paralel současnosti k dějinnému vývoji, který touto válkou vyvrcholil. Rozhodl se připomenout a snad i očistit německé vojáky, kteří se dostali na frontu v nedospělém věku proti své vůli a na které navzdory utrpení, jímž tam prošli, nebývá zvykem pohlížet jako na oběti. Ještě podstatnější je pro něho téma traumatu, poznamenávajícího nejen celý život postiženého, ale také děděného z generace na generaci. Symbolizuje jej biblický citát „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“, uvedený jako motto knihy. Walterův kamarád Fiete v knize přímo vysvětluje v poslední době znovu diskutovanou teorii o tom, že traumata se přenášejí mimo jiné geneticky.

Z literárního hlediska podle mě románu škodí, že se svým způsobem jedná o pomník autorovu otci, a hlavní postava tak ční až příliš vysoko nad ostatní. Román vzniklý na základě rešerší také těžko může být stejně autentický jako dílo sepsané očitým svědkem událostí. Přesto se Ralfu Rothmannovi podařilo vytvořit čtenářsky přístupné a místy opravdu působivé vyprávění o době, která tak nebo onak zanechala stopy v nás všech.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1409x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce