Hjorth, Vigdis: Arv og miljø

Hjorth, Vigdis
Arv og miljø

recenze beletrie zahraniční

Může spisovatel použít jako východisko příběhu své vlastní zážitky, aniž by to přiznal? Jsme k tvůrčí volnosti stejně tolerantní, i když se jedná o zneužívání malých dětí? Poslední román norské autorky Vigdis Hjortové vyvolal zajímavou diskusi, v níž se skandinávská literární veřejnost pře o to, kde končí svoboda spisovatelského povolání.

Malý norský skandál
Vigdis Hjorth
: Arv og miljø. Cappelen Damm, Oslo, 2016, 342 s.

Norské literární kruhy rozvířil malý skandál, který se rozhodně nedá v ničem srovnávat s bouřlivými reakcemi na šestidílný opus Karla Ove Knausgårda, přesto ale stojí za pozornost. Debata kritiků a nakladatelů nad dílem Vigdis Hjorthové Arv og miljø (Dědictví a prostředí, 2016) představuje dnes, v době bulvárních médií a sociálních sítí, možná nečekaně vyostřenou kauzu s puritánskými prvky na téma, co je a není fikce a kolik skutečností si autor může vypůjčit z vlastního života, aby román ještě zůstal literaturou.

Vigdis Hjorthová (nar. 1949) má za sebou bezmála pětatřicetiletou spisovatelskou kariéru a stejně jako v českých překladech známé autorky Herbjørg Wassmo či Bjørg Vik se zabývá především otázkou postavení žen ve společnosti. Ve svém zatím posledním románu vypráví příběh Bergljot, matky dvou již dospělých dětí, která se dodnes velmi těžce a za vydatné pomoci alkoholu vyrovnává s dětstvím. V období mezi pěti a sedmi lety byla vystavena opakujícímu se sexuálnímu násilí ze strany otce. Traumatické zážitky dlouho zůstaly zasuté v podvědomí, z něhož vyšly na povrch až po náročné psychoanalýze, kterou Bergljot absolvovala jako dospělá. Ještě větší bolest než samotné uvědomění si zneužívání jí způsobila reakce okolí. Matka obvinění kategoricky odmítla, otec nazval dceru bláznem, zády se k ní obrátily i dvě mladší sestry. Bergljot přerušila s rodinou veškeré kontakty, jež obnovuje po více než dvaceti letech kvůli dědickému sporu po smrti otce.

Hjorthová předkládá čtenáři už klasické a mírně ohrané skandinávské rodinné drama, v němž postupně vychází najevo řada hrůzných okolností, u kterých všichni doufali, že se o nich bude navždy mlčet. Netřeba připomínat již legendární film Rodinná oslava (Festen, 1998) Thomase Vinterberga, na literárním poli tuto látku ztvárnila například zmíněná Herbjørg Wassmo (Dům se skleněnou verandou, česky 2006) nebo Bjarte Breiteig v nedávno přeloženém románu Pět let tátou (česky 2016). Hjorthová rozehrává svou verzi okolo hádky sourozenců o to, kdo z nich by měl zdědit chatu u moře. Hlavní postava do konfliktu zabředává nechtěně (o majetek jí nejde), ale o to hlouběji. Snaží se situaci využít k znovuotevření černé skříňky a doufá ve změnu postojů rodiny. Hjorthová mísí současnost se vzpomínkami na minulost a vykresluje sugestivní, emotivně vyhrocený a chvílemi opravdu nervy drásající obraz nevyrovnané ženy, která se ani po letech není schopna vymanit z tíživého kruhu vzpomínek a normálně žít.

Pravda, nebo fikce?
Nyní ale k aféře samotné. Norsko je malý rybník, a tak novinářům netrvalo dlouho, než vypátrali, že mnohé momenty vyprávění odpovídají realitě. Například postavy sourozenců až nápadně připomínají autorčiny vlastní. Zlatým hřebem bylo odhalení, že okolnosti pohřbu románového a Hjorthové reálného otce se téměř shodují, ať už jde o datum a průběh obřadu, nebo o podobu smutečního oznámení. Vigdis Hjorthová se tak, dle některých kritiků, ocitla za hranicí umění, protože příběh založila na prokazatelně autobiografických skutečnostech a nepřímo obvinila člověka, jenž se již nemůže bránit. V následné výměně názorů se objevily jak odsuzující hlasy, tak ty, které tvrdí, že dělicí čára mezi fikcí a pravdou je v literatuře nedefinovatelná a nemá smysl se ji pokoušet stanovit. Někteří recenzenti zase vyjádřili rozhořčení nad tím, že nemohou dílo hodnotit, když není jasné, zda jde o smyšlenku, či fakt, a to navíc v okamžiku, kdy máme možná před sebou trestný čin. Karl Ove Knausgård postavil svou zpověď na přiznané autobiografičnosti, nebylo mu tedy v tomto směru co vyčítat. V případě díla Arv og miljø však média vyzývají ke konfrontaci, byť není zcela zřejmé koho s kým. Autorky se čtenáři, autorky s textem, autorky s rodinou? Ve vzduchu visí ještě jeden otazník, a to zda by próza vzbudila takový ohlas, kdyby se netýkala zneužívání dětí.

Nemuset se zpovídat
K provokativnosti textu přispívá i styl narace, jenž se opírá z velké části o rekapitulaci korespondence sourozenců, jejichž vyhrocené vztahy jim nedovolují spolu mluvit přímo, proto volí e-maily nebo dopisy. Díky nim působí román neobvykle plasticky, ihned vtáhne do děje a navozuje voyeurský pocit, že nakukujeme do skrytých třináctých komnat lidí, kteří před námi obnažují své nejhlubší rány. To je čtení natolik návykové, že hltáme přibývající stránky, na nichž se toho vlastně příliš nestane. Názory postav se nemění, argumenty se opakují, konverzace se zacykluje, jak to známe z běžného života. Málokdo dokáže po letech vystoupit z ulity a naslouchat. Právě způsob, jakým Hjorthová vystihla neschopnost si porozumět, nazírat na svět očima druhého, je psychologicky nejzdařilejším momentem vyprávění. Snad i díky němu si vysloužila nominaci na letošní cenu Severské rady za literaturu.

Knize samozřejmě tato vlna zájmu přinesla tisíce čtenářů. Na veřejných vystoupeních však Hjorthová, na rozdíl od Knausgårda, opakovaně trvala na tom, že se jedná o román. Na osobní otázky novinářů pouze suše konstatovala, že inspiraci z vlastního života se nevyhne žádný umělec. Dotaz, zda byla zneužívána otcem, odmítla komentovat. Mlčí i její rodina, nakladatel všechny pouze ujistil, že byla o vydání s předstihem informována. O spisovatelské profesi mluví autorka jako o jednom z mála posledních zaměstnání, v němž se člověk nemusí nikomu zpovídat, což může být dle jejích slov pro mnohé těžko pochopitelné. Hjorthová evidentně nechce poskytnout jakékoli rozhřešení nebo klíč k interpretaci, ať už z principu, nebo proto, že jde o součást hry.

Skandálnost knihy není do českého prostředí přenositelná, její překlad by nám však přiblížil další kvalitně vystavěné a odvyprávěné vztahové drama, jež by si sugestivností podání své publikum rozhodně našlo. Evidentně jsou země, kde tenká hranice mezi fantazií a realitou vzrušuje a dodává v dnešní postfaktické době literatuře nový, znovunalezený rozměr. Ten inspiruje autory, dráždí kritiky a přitahuje čtenáře. Uvidíme, zda tato módní vlna zasáhne i naše kraje.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1864x

katalogy

Inzerce
Inzerce