Stuart, Keith: Kluk z kostek

Stuart, Keith
Kluk z kostek

recenze dětská

Psaní i čtení může být terapií. Příběh o autistickém klukovi a jeho tátovi, kteří k sobě díky společnému hraní jedné počítačové hry zázračně najdou cestu, může být terapií nejen pro táty v podobné situaci, ale zřejmě tak fungoval i pro tátu-autora, který něco podobného zažil na vlastní kůži.

Nenápadně o seberozvoji
Keith Stuart
: Kluk z kostek. Přel. Johana Eliášová, Plus, Praha, 2017, 351 s.

Po deseti společných letech navrhla Alexovi manželka Jody „pauzu“, která mu má pomoci při řešení jeho životní krize. Alex se tedy stěhuje nejen od své ženy, ale i od osmiletého syna Sama trpícího autismem. Čtenářům se přitom přímočaře zpovídá ze svých ambivalentních pocitů vůči synovi: chvíli na něj má vztek, chvíli ho lituje; hlavně ho však nechápe, což klade za vinu nejen autismu, ale především sobě samému. Brzy tak začne být zřejmé, že synův autismus je v Alexově životě jen pomyslnou špičkou ledovce, jeho problémem je i neuspokojivá práce, nulový kontakt s odměřenou matkou a bohémskou sestrou, chybějící otec, neustálé hádky s vyčerpanou manželkou a především jedno silné trauma z dětství. Naštěstí pro čtenáře tu platí, že čím větší krize, tím více vypravěčské břitkosti („za své hříchy pykám tím, že jsem hypoteční poradce“, „asi teď nejsem zrovna v tom správném rozpoložení, abych konečně rozkoukal Perníkového tátu“).

Smutný konec prvního víkendového výletu otce se synem, který má hrůzu ze psů, nás vrhne přímo do víru kruté reality: v Samově (a tak i Alexově) světě asi nemůže být nikdy nic normální. Dokud otěže příběhu drží v rukou autismus, zdá se být vše bezvýchodné. Brzy do něj však jako deus ex machina zasáhne počítačová hra, kterou začne hrát Sam spolu s Alexem. Díky Minecraftu se postupně začíná prohlubovat (ne-li teprve utvářet) jejich vzájemný vztah. A právě díky tomu Alex konečně získá i trochu sebedůvěry, kterou tolik potřebuje k řešení všech dalších problémů.

Keithu Stuartovi, novináři píšícímu hlavně o herním a digitálním průmyslu, se podařilo do svého prvního románu úspěšně vměstnat až neuvěřitelnou spoustu palčivosti, a příběh přesto zůstává uvěřitelný. Staví totiž na plasticky vykreslených postavách, které zasazuje do čtenářům dobře známého prostředí, autenticky působí i vypravěč Alex, když komentuje současný svět – když vzpomíná na Jodyin těhotenský test („Byli jsme děti – teda, mně bylo sedmadvacet, ale máme jednadvacáté století, takže jsem byl v podstatě adolescent“), když popisuje mladšího kolegu („Někde v počítači má tabulku, do níž si zapisuje své prodejní cíle na příštích třicet let. Když uzavře smlouvu, zatroubí na debilní houkačku na kolo. Je až žalostné, že se narodil v devadesátých letech, a ne na sklonku šedesátých. Měl to být mladý thatcherista. Zasloužil by si naducaný kožený zápisník a Golf GTI. Místo toho má chytrý telefon a Corsu“), když popisuje své vlastní, trochu upjaté rodičovství („Nejsem takový ten táta. Víte, co myslím – ti tátové v konverskách a tričkách s Batmanem, kteří se zjevně zoufale snaží dokázat, že je s nimi sranda a že uvnitř jsou pořád dětmi a že jsou pro své potomky super kámoši“). Příběh je tedy, jakoby mimochodem, prudce aktuální sonda do dnešního západního světa. Jako kontrast ke všem jeho neduhům pevně stojí malý Sam, který se snaží tento sobecký svět pochopit a potřebuje k tomu hlavně lásku a čas.

Závěrem na čtenáře čeká i několik nadbytečných klišé o výchově, autismu či vlastní odvaze. Odpusťme autoru tuto prvoplánovost, protože si možná neuvědomil, že vše se mu podařilo skrytě vyjádřit už mnohem dřív. Dočkáme se mírně kýčovitého vyústění, ale třeba si Keith Stuart, sám otec autistického synka Zaca, přál pohádkový závěr, tak si ho prostě napsal.

Kluk z kostek, s podtitulem Život není vždycky jen hra, ale hry nám pomáhají žít, je hlavně čtivá kniha o zajímavém procesu: jak se z jednoho nejistého mladého táty, nemajícího dle vlastních slov „jiskru života“, stal rozhodný muž, o kterého se mohou všichni včetně syna bez obav opřít. Na začátku byl Alex politováníhodný, na konci je následováníhodný. Co není v explicitních motivačních knihách či přednáškách o seberozvoji, je nenápadně ukryto v Klukovi z kostek. Inspirovat se může každý. O autismus ani Minecraft tu totiž zas až tolik nejde.

 

© Marie Mokrá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1413x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce