Kýrová, Dagmar; Žabková, Aneta: Pohozené kšandy kamaráda Standy

Kýrová, Dagmar; Žabková, Aneta
Pohozené kšandy kamaráda Standy

recenze dětská

Veselé kresby plné humoru a dialogů lidí, zvířat i skřítků prohlubují svět dětské fantazie. Ať už se člověku v životě přihodí cokoli, není od věci brát to s humorem. Jednoduché vtipné říkanky navíc pomáhají dětem procvičovat rozvíjející se jazykové schopnosti.

Čím by byl svět bez legrace a snění?
Dagmar Kýrová, Aneta Žabková
: Pohozené kšandy kamaráda Standy. 65. pole, Praha, 2017, 64 s.

Jen máloco je tak osvobozující jako schopnost udělat si legraci ze sebe sama. Příležitostí k tomu má člověk dostatek a nemusí mít nutně fabulační nadání velkých vypravěčů. Bohatě mu postačí situace všedního života. Zachytit tyto okamžiky v uměleckém díle, kresbě a říkankách je nejlepší způsob, jak dětem ukázat, že s humorem lze zvládnout i poněkud vážnější životní okamžiky.

Obrázková kniha výtvarnice Anety Žabkové a autorky veselých říkanek Dagmar Kýrové, kterou vydalo nakladatelství 65. pole, je malá encyklopedie humoru. Svět zaznamenaný Anetou Žabkovou má naději, že rozesměje malého i dospělého čtenáře. Obrázky jsou navíc dovyprávěné vtipnými rýmovačkami, které si hravě přečte už začínající školák.

Více než padesát kreseb v sytých barvách se snaží zachytit a pojmenovat některou z radostných i tragikomických událostí našeho života. Všechny postavičky, děti, dospělí, domácí mazlíčci i zvířata z volné přírody mají, aby to bylo očím a duši příjemné, oblé tvary a poněkud větší, akcentované proporce. Malé či velké nosy, pusu doslova od ucha k uchu, malé či velké zuby, jichž je někdy méně anebo ještě míň, fantastické účesy či umně zakroucené kníry, veliké kočičí či myší oči, výrazné, ale zato laskavé liščí či medvědí čumáčky anebo komické výrazy radosti či údivu. Každý z obrázků, jako např. Jízda na koloběžce nebo Křivé zuby, je vlastně takový filmový mikropříběh. I když čtenář vidí jen jedinou zachycenou vteřinu, říkanka i obrázky mu napoví, co se asi dělo před a co se asi bude dít po. Jen napoví, neprozradí. Ostatně výtvarný styl Anety Žabkové, známý již z jejích předchozích knih (Jiří Dědeček, Aneta Žabková: Šli červotoči do houslí, Limonádový Joe, 2014; Michaela Fišarová, Aneta Žabková: A–Ž půjdeš do školy. Pro holky, co se neztratí, Albatros, 2016) a časopiseckých ilustrací, odkazuje k filmovému plátnu a moderním animovaným pohádkám. I ty jsou v jejím tvůrčím repertoáru. Rozpohybovat její postavičky dokáže ve své fantazii každý čtenář. Ilustrace tu v pravém slova smyslu nevysvětlují text, nejsou jeho oživením. Je to spíš naopak, krátké básničky jednoduchých čtyřverší dovyprávějí to, co stojí za obrázkem, a zároveň napomáhají dětem cvičit se v jazyce a poznávat zákonitosti a krásu řeči.

Životní peripetie lidí a zvířátek se odehrávají ve známém domácím prostředí nebo v přírodě. Lidé i zvířata se mezi sebou baví. Dialogy nebo jednotlivá zvolání jsou tak jako v komiksu umístěny v bublinách. V přímé řeči se obvykle někdo ptá na něco moc důležitého: „Co je to za obludu? Kam se ženeš, Ťunťo? Mohl bych se do Vás zakousnout, prosím?“ V ostatních případech pronáší myšlenky hodné zapamatování: „To je poleženíčko... Jauvajs. Slibuju, že už budu hodný chlapeček... Ticho!!! Prosil bych taky podrbat kožíšek! Vstávejte, lenoši!“

Mnoho z lidských i zvířecích postaviček řeší nějaké životní trable: ve vaně se zčistajasna objevil pes, kterého by si malý kluk rád nechal. Splní se mu jeho sen? Při šťourání klacíkem v zemi kdosi poboří nádherný dům skřítků. Co oni na to? Tatínek nechce synkovi vrátit hračku letadýlka. Divíte se mu? Při domácím sledování hororu se nejvíc ze všech nebojí děti, ale táta. Znáte to? Kdo má asi v době zrání borůvek borůvky nejraději? Děti, nebo medvěd? Kde vzít hodně papíru, na nějž napíšete Ježíškovi svá vánoční přání? Nepomohla by role toaletního papíru? A bude vůbec stačit? Myslíte si, že Dracula nemůže mít radost z prvního zoubku svého drákulčátka? Jak by nemohl? A nemůžete-li kvůli rýmě ani pořádně mluvit a teče vám z nosu, podá vám někdo jen tak na ulici kapesník? To víte, že podá. U Anety Žabkové a Dagmar Kýrové věci vždycky dopadnou jako v dobré pohádce. Každou nesnáz se podaří překonat, a dokonce s úsměvem. Na světě sice číhá řada nástrah, ale je tu i dost laskavých lidí, zvířat, skřítků a duchů, kteří rádi pomohou.

Ilustrace Anety Žabkové mají jednu velkou přednost. Vedle hlavního motivu celého příběhu je stránka poseta roztomilými detaily. Najdete je všude a jakoby náhodou. Jenže všechny tyhle maličkosti násobí vtipnost dané události a někdy z ní dělají i docela pěkný blázinec. Například: jakýsi tatínek závidí dcerce její krásnou růžovou čepici. Řve na celé kolo a volá, že chce taky takovou. Jeho manželka ho mírní slovy: „Arnošte, nedělej scény!“ Holčička vše sleduje s údivem a možná si říká: „Hlavně aby mi táta tu čepici nevzal.“ Nad nimi si se zbytkem klubka hraje veverka s ptáčkem, zatímco dole s rozpaženýma rukama jako rozhodčí v ringu celou věc soudcuje jiná veverka. Anebo jinak: směje se nakažlivým smíchem a z toho, co vidí, má Vánoce. Detaily, které vás upoutají, najdete všude: na tričku, na obrázcích v pokoji, na plakátu v ordinaci. Ze všech stran se, ukryto v houští nebo tiše vsedě v koutku, zubí něco rozkošného: psík, šnek, mravenec, světluška, boty, hračky, netopýr, nepočítaně broučků, nebo dokonce jedno docela nevinné klíště.

Je to hra na pozornost, která vede k soustředění a domýšlení celého příběhu. Jak věci asi začaly a jak skončí? Vedle centrálního motivu je u jedné z ilustrací kdesi v dálce vidět kos, jak kouká do hromádky hlíny. Z ní vykukuje červík. Sezobne ho, nebo ne? Netváří se, že by si na něm chtěl pochutnat, ale víc se z obrázku nedozvíte. Je na vás, abyste si vymysleli svůj konec. Na rozdíl od podobných knih, které se hodí spíš ke společnému čtení dětí a rodičů, se mi zdají být Pohozené kšandy kamaráda Standy určené pro individuální četbu a prohlížení. Meze tu ale nejsou žádné. Ať si každý čte, jak chce, sám, nebo s kamarády. Ilustrace a povedené říkanky plné humoru a vášně pro život jsou skvělým soustem pro dětskou představivost. Být malým klukem, vezmu si tu knihu večer do postele a dám si zdát o všem možném. Tím, že svorníkem všech uvedených příběhů je radost, přátelství a hezký vztah lidí ke zvířatům, měl bych o čem snít. O dobrých kamarádech, o cestách do přírody i do říše fantazie. Měl bych to o to lehčí, že u obrázků Anety Žabkové stačí málo, aby vám ožily před očima.

Přítomná kniha je podařený příspěvek do fondu dětské literatury. Troufám si říct, že ústřední postavička celé knihy, kterou jsem z důvodů pochopitelných neprozradil, by se mohla stát emblematickou figurou celé generace dětí. Uvidíme, jakými dalšími příběhy nás kamarád Standa napříště provede. Nastavil vysokou laťku. Snad na ni nezapomene a snad ho nikdy neopustí dobrá nálada.

Na podobné téma:
Každý bulí nad cibulí
Šmalcova abeceda
Já mám kolo, ty máš kolo

 

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 1910x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce