„Ptactvo je taková skupina živočišstva, že nad ni líbeznější nemáme na povrchu zemském, a ten, kdo se jednou počal, nejen rozumem, ale i srdcem zabývati jejich duševní stránkou, sotva kdy věnuje tolik lásky skupinám jiným.“ To praví o ptácích Brehmův život zvířat. Člověkem, který se jimi u nás zabývá skutečně do hloubky a soustavně, je nepochybně Karel Hudec (nar. 1927). Brněnský zoolog a ekolog jim věnoval téměř padesát knižních titulů, přičemž ten nejnovější, Ptáci v českém životě a kultuře, je pojat nejvelkoryseji.

My ptakopravci i závistivci
Na téměř pěti stech stranách autor sleduje stopy svých oblíbených tvorů napříč různými sférami lidského života a historickými epochami: od nejstarších archeologických nálezů po současnou situaci, kdy asi dvě třetiny u nás sídlících ptačích druhů jsou schopny se adaptovat na život v blízkosti lidských obydlí. (Samostatnou kapitolu by představovalo pojednání o tom, jak se takovému životu přizpůsobují akusticky: někteří se prý totiž učí melodie vyzvánějících mobilních telefonů, troubení aut, motorových pil a dalších civilizačních zvuků.) Kniha zahrnuje nemalé množství témat: od ptačích jmen přes ptáky v lidových obyčejích, ve slovní kultuře (kokot – koketa), v hudbě, ve výtvarném umění včetně užitého až po českou kuchyni, chovatelství, zemědělství, myslivost a léčitelství.

Karel Hudec shrnuje, že ptáci, lehce se přemisťující z místa na místo (člověku většinou nedostupná) a vznášející se ve výškách, byli po staletí pro člověka obrazem svobody a volnosti a byli vnímáni také jako prostředníci mezi lidmi a nadpozemským světem, z jejichž letu je možné věštit budoucnost či vůli bohů. Mnozí z nich byli v mnoha kulturách uctíváni, jako holubice (holub), jíž se dostalo té cti, že na křesťanských obrazech symbolizuje Ducha svatého. Další byli spojováni s významy spíše ambivalentními, jako moudrá i zlověstná sova, případně sýček. Na fascinaci, s níž na ně pohlíželi už naši dávní předci, poukazuje snad i to, že některé velmi archaické tance u přírodních národů prý napodobovaly právě pohyby a chování ptáků.

Opeřené strojky a sabotáže
Jak uvádí Stanislav Komárek, na něhož Hudec odkazuje, v porovnání se savci jsou ptáci decentnější: fyzičnost (pot, moč, sliny, krev při porodu) a vášně zmítající lidským a obecně savčím světem jsou u nich přítomny jen v náznaku. V tomto smyslu jsou údajně éteričtější, méně zemití. Současně ale v sobě mají až cosi strojového: tokající sameček rajky dle Komárka připomíná spíše vrčící technickou hračku než živého tvora.

Možná i proto se někteří lidé se ptáků bojí (viz slavní Ptáci Alfreda Hitchcocka) a pohlížejí na ně nepřátelsky, jelikož je ráno ruší zpěvem a nenechávají je spát, likvidují úrodu, znečišťují sochy a přenášejí choroby. Někteří jsou prý vnímáni konstantně negativně, třebaže se deklarované příčiny postoje proměňují: havrani prý byli dříve pronásledováni kvůli vytahování klíčících obilek, dnes je na vině kálení na náhrobky.

Autor se z hlediska biologa pokouší objasnit kupříkladu pověry o čápech přinášejících děti (jejich přílet se shodoval s dobou nejčastějších porodů) nebo určit, které druhy ptáků se vyskytují na obrazech Karla Purkyně. Někdy je Hudcovo pečlivé pátrání až příliš „ornitologocentrické“, například když se ptá, zdali u lidských nositelů jména Čermák „byl míněn“ rehek domácí, nebo červenka (označováni tak byli oba). Lingvistická literatura ovšem ukazuje, že slovo pochází ze staročeštiny, kde čermný = červený. Předkové Čermáků tedy sice mohli nějak souviset s ptačí říší, ale spíše byli prostě nápadní svou zarudlostí či zrzavostí, případně mohlo jít o sedláka, jenž hospodařil na polích s červenou půdou atd.

Křídla ďáblova
Zvláště kapitoly o kultuře jsou bohužel přehlceny statistikami, například o tom, že v pohádkách Boženy Němcové je 12,2 procent ptačích motivů. Málokdy se pak už autor dostane k hlubší interpretaci těchto čísel. Nebo třeba k tomu, aby vysvětlil, jakou roli konkrétní pták v daném příběhu zastává, případně v opozici s kterými živočichy vystupuje. V knize se dále vyskytují zbytečně obsáhlé a kuriózní citace ze strojového překladu anglické Wikipedie i některé věcné chyby. Například nesprávně je v ní uvedeno jméno autora Povídek malostranských a těžko také můžeme souhlasit s tvrzením, že lidový čert je obdařen křídly, ta jsou totiž připisována ďáblovi, což není totéž. Fakt, že Karel Hudec si těchto rizik byl vědom a čtenáře dopředu varoval před nesprávnými interpretacemi z hlediska všech dalších disciplín mimo ornitologie, je jen slabou útěchou.

Kniha Ptáci v českém životě a kultuře má nicméně svůj význam; kvalita jednotlivých kapitol kolísá, některé jsou však velmi dobré. A souhlasit jistě můžeme s jiným recenzentem, který napsal, že díky seznamu literatury a bohatým odkazům knihu můžeme použít jako šikovný a užitečný rozcestník. Jak totiž v souvislosti s ornitologií napsal filozof Karel Thein, jen „málokteré pole vědění je tak hustě obydleno profesionální vědou, činností vzdělaných amatérů (tedy milovníků) i básnivostí, kterou lze sledovat od počátků psané literatury“.