Munro, Alice: Veřejná tajemství

Munro, Alice
Veřejná tajemství

recenze beletrie zahraniční

Sbírka povídek Veřejná tajemství Nobelovou cenou ověnčené Alice Munroové konečně vychází v českém překladu a čtenáři v ní naleznou vše, na co jsou u nejznámější kanadské autorky zvyklí – nevšední vypravěčský styl, autentické líčení místního koloritu a příběhy obyčejných lidí, jejichž neobyčejná tajemství autorka postupně odhaluje.

Osm povídek o věčně drsném životě na břehu Huronského jezera
Alice Munroová
: Veřejná tajemství. Přel. Zuzana Mayerová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2017, 280 s.

Nepochybně nejznámější kanadskou autorku Alice Munroovou (*1931), která za své rozsáhlé povídkové dílo získala v roce 2013 Nobelovu cenu za literaturu, není třeba dlouze představovat. Munroová sice nenapsala jediný román, jak měla původně v úmyslu, za svou spisovatelskou dráhu publikovala však čtrnáct povídkových sbírek a kromě Nobelovy ceny za ně obdržela i další významná ocenění, například Man Booker International Prize, Governor General’s Award nebo Commonwealth Writers Prize. Autorka dosáhla fenomenálního úspěchu ve světě i u nás, přičemž do češtiny bylo přeloženo osm jejích sbírek, poslední v letošním roce, kdy nakladatelství Paseka vydalo v překladu Zuzany Mayerové soubor Veřejná tajemství (Open Secrets) z roku 1994.

Při udělování Nobelovy ceny byla Munroová označena za „mistryni současné povídky“, a že si titul zaslouží, dokazuje i ve své osmé povídkové sbírce Veřejná tajemství. Autorka se jako obvykle zaměřuje na venkovské prostředí, tentokrát na městečko Carstairs a jeho okolí. Carstairs leží nedaleko Huronského jezera, tedy v kraji, kde Munroová vyrůstala v rodině majitele liščí farmy a učitelky. Celou povídkovou sbírku prostupují i další autobiografické rysy, například postavy knihovnic, knihkupkyň, učitelek, učitelů, farmářů a zálesáků nebo popisy vztahových problémů a rozvodů. Munroová, jako spisovatelka řazená mezi regionální autory inspirované americkou prózou 2. poloviny 19. století a jižanskou gotikou 20. století, se zaměřuje na znázornění místního koloritu, sociální problémy oblasti, její historii a zvláštnosti. Nabízí také srovnání mezi minulou a současnou podobou regionu, jehož dřívější drsná divočina byla přeměněna v úhlednou civilizaci, avšak charakter místních lidí zůstal stejný. Podobně jako v jiných povídkových sbírkách se Munroová zaměřuje na neobyčejné příběhy obyčejných lidí, popisuje jejich každodenní životy, ale i důležité, někdy až fantaskní životní zvraty, jako například když je mladá civilizovaná Britka zajata horalským kmenem v Albánii a po odmítnutí nuceného sňatku se stává celoživotní pannou a vyděděncem společnosti, nebo když se mladá dívka ztratí a dostane se do spárů mimozemských bytostí.

Sbírka Veřejná tajemství není jen ledabylé seskupení povídek napsaných ve stejném období, ale jak Munroová sděluje v rozhovoru pro rozhlasovou stanici CBC, dala si záležet na tom, aby povídky mezi sebou „komunikovaly“. Hlavním pojítkem osmi textů je městečko Carstairs a jeho okolí, Munroová píše o místních lidech a klade zvláštní důraz na místní knihovnu a Doudovu továrnu na piana, která vystupuje nejen v úvodní povídce Mimo sebe, ale i v pozdějších povídkách, kde se objevují zástupci další generace továrníkovy rodiny. Munroová se snaží postihnout sociální historii daného místa a není neobvyklé, že se se stejnou postavou, jejími potomky nebo předky setkáváme ve sbírce opakovaně. Autorka skáče v čase, například povídka Hotel Jack Randa je zasazena do současnosti a částečně se odehrává v Austrálii, povídka Místo v divočině zase popisuje osidlování drsného území, na kterém bylo později založeno městečko Carstairs. Munroová nenásilnou cestou líčí měnící se fyziognomii místní krajiny, protože jak píše ve výše zmíněné povídce, „čas nelze zastavit“, což je ústřední téma všech povídek sbírky.

Dalšími styčným bodem mezi jednotlivými povídkami jsou zápletky, v nichž hraje nějakou roli násilí a které připomenou dílo Flannery O’Connorové. V ústřední povídce Mimo sebe například autorka popisuje nehodu v Doudově továrně na piana, při které pila oddělí mladému dělníkovi hlavu od těla, a v povídce Místo v divočině je mladý dřevorubec úmyslně či náhodou zabit svým bratrem. Munroová, podobně jako O’Connorová a ostatní autoři spojeni s jižanskou gotikou, brutálnosti využívá ke zdůraznění drsnosti krajiny, ve které postavy žijí a která se zrcadlí v jejich charakteru. Zvláštnosti jednotlivých postav, jejich tajemství a násilnické nebo nonkonformní chování, jež je staví do pozice outsiderů, poukazují na sociální problémy a morální úpadek dané komunity.

Dalším tématem, které prostupuje nejen povídkami této sbírky, ale můžeme ho ve větší nebo menší míře najít ve všech autorčiných povídkách, jsou ženské otázky a vztahové problémy. Munroová je často označována za feministickou autorku, což můžeme přisoudit mimo jiné jejímu zájmu o mladé ženy, které se vrhnou do manželství kvůli slibům budoucího manžela, jež se následně neuskuteční, nebo naopak nemají jinou možnost než sňatek. Autorka následně zkoumá postavení těchto žen v partnerském vztahu. Nikdy se však u ní nejedná o prvoplánový a bojovný feminismus a sama Munroová nálepku feministické autorky odmítá, například v rozhovoru pro magazín The Atlantic: „Přirozeně, mé povídky jsou o ženách – sama jsem žena. Nevím, zda existuje nějaké označení pro muže, který píše o mužích. Nikdy přesně nevím, co je míněno označením ,feministka‘. Zpočátku jsem o sobě samozřejmě říkala, že feministka jsem, ale pokud to znamená, že se řídím nějakou feministickou teorií nebo že o tom něco vím, pak feministkou nejsem. Podle mne jsem jí jen v tom ohledu, že kladu důraz na ženskou zkušenost. Právě to je základem feminismu.“

Při odhlédnutí od témat a provázanosti jednotlivých povídek je na sbírce Veřejná tajemství patrně nejzajímavější a nejcennější autorčin styl vyprávění. Munroová čtenáři nepředkládá celistvý a přehledně vystavěný příběh, ale uchyluje se k fragmentární naraci, vyprávění ve formě dopisů, rozbourává chronologii děje, simultánně rozvíjí několik dějových linií a střídá vypravěče a úhly pohledu. To vše by samo o sobě nebylo nic výjimečného, kdyby Munroová nenechávala čtenáře tápat i po dočtení povídky z toho důvodu, že mu nabízí několik možných verzí interpretace příběhu. V povídce Místo v divočině například nalezneme různá líčení jedné události, ale nabízí se nám i interpretace, že se jedná pouze o vymyšlený blud jedné postavy. Autorka tímto způsobem ve většině povídek poukazuje na nemožnost vyjádřit jakousi absolutní pravdu a na fakt, že každé sdělení i jeho interpretace jsou velmi subjektivní. Její povídky nepředstavují hotové příběhy, ale jakési otevřené možnosti toho, co se mohlo stát. Většina příběhů totiž zůstává tajemstvími, jak naznačuje název sbírky.

Ačkoli sbírka Veřejná tajemství nesklidila takový úspěch jako některé předcházející a následující sbírky, můžeme v ní nalézt vše, za co je povídkářka dlouhodobě uznávána – regionální charakter její prózy a autentický popis venkovského prostředí, obyčejné postavy, ke kterým sice člověk lehce přilne, ale které se vyznačují drobnými podivnostmi nebo si v sobě nesou tajemství, jež čtenář postupně odkrývá, ženské otázky a mistrné ovládnutí narativní techniky, kterou autorka využívá k tomu, aby zapojila čtenáře do procesu vytváření příběhu. Doufejme, že nakladatelství Paseka postupně vydá i další dosud nepřeložené sbírky Alice Munroové, která krátce po převzetí ontarijské literární ceny Trillium Book Award v roce 2013 v rozhovoru pro kanadský National Post prohlásila, že už pravděpodobně nenapíše nic dalšího, protože spisovatel tráví spoustu času o samotě a to už ona ve svém věku nemá zapotřebí.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.