14. kongres ugrofinských spisovatelů

14. kongres ugrofinských spisovatelů, srpen 2017, Tartu, Estonsko

Národy mluvící ugrofinskými, respektive uralskými jazyky disponují převážně od rozpadu Sovětského svazu několika fóry, na nichž mohou účastníci diskutovat o politických a kulturních strategiích vedoucích v první i poslední řadě ke zmírnění spontánní i řízené asimilace zmíněných etnik. Původní dvě hlavní události uralského světa, a to Mezinárodní kongres ugrofinistů s pětiletou periodicitou od roku 1960 a každoroční Mezinárodní konference studentů ugrofinistiky s tradicí od roku 1982 byly doplněny o všeobecné quadrienale Světový kongres uralských národů s účastí politiků, vědců, podnikatelů a umělců a specifické bienále Kongres ugrofinských spisovatelů. Letošní Kongres ugrofinských spisovatelů, organizovaný Asociací ugrofinských literatur, byl v pořadí čtrnáctý a odehrál se v předposledním týdnu měsíce srpna v prostorách Estonského etnografického muzea v Tartu. Tematické zaměření kongresu bylo „Dějiny ugrofinských národů v literatuře“.

Na kongres se sjeli spisovatelé a překladatelé většiny dotyčných národů. Chyběli jen Něnci, Enci, Selkupové, Voťáci, Ižorové, Meänkielijci a Kvenové. Nejpočetnější byly skupiny z Udmurtska a Karélie a samozřejmě z nezávislých uralských titulárních států, tedy z Finska, Estonska a Maďarska. Malým počtem, ovšem výrazným způsobem, byli zastoupeni spisovatelé livonští, setuští, laponští a nganasanští. Kromě samotných Uralců se kongresu zúčastnili neuralští překladatelé a literární vědci z jiných zemí světa – z Francie, Německa a Česka.

Ze spisovatelů, kteří vystoupili v rámci plenárních zasedání, uveďme ty, jejichž dílo si lze v češtině přečíst: estonští spisovatelé Meelis Friedenthal (román Včely), Tiit Aleksejev (česky právě vychází jeho román Cesta do svaté země), Kristiina Ehin (česky několik básní) a Arvo Valton, livonský spisovatel Valts Ernštreits (některé jeho básně vyšly v českém překladu Vladimíra Macury) nebo finská spisovatelka Katja Kettu.

Hlavní dění a diskuse nicméně probíhaly v kuloárech. Nejvíce se mluvilo o přítomném chantyjském spisovateli Jeremeji Ajpinovi a jeho slavném románu Madona na krvavém sněhu. Příběh románu se odehrává v průběhu kazymského povstání v raných 30. letech 20. století, kdy se Chantové a Něnci vzbouřili proti rudému teroru a rusifikaci. Román překládá do slovenštiny čerstvý absolvent bratislavské rusistiky a brněnské baltistiky Andrej Števko. (V roce 1977 vyšla v češtině krátká Ajpinova povídka Pavouk v deníku Mladá fronta.)

Důležitým tématem byl historismus a mytické bezčasí v kalevalských eposech uralských národů. Zatímco některé eposy se vracejí vědomě či nevědomky k původní ossianovské inspiraci zpěvy o bojích mezi Kaledonci, Iry a Skandinávci a popisují dávné i nedávné boje proti Rusům, případně Tatarům (jazykově, národnostně, kulturně a nábožensky indiferentní Tataři však bývali převážně spojenci uralských národů), jiné se drží více lönnrotovské mytické linky bez určení národního nepřítele v jeho přesnější, historicky podložitelné míře. Hlavní zájem byl na kongresu věnován setuskému eposu Peko, jenž stojí uprostřed mezi oběma proudy. Zájem o Peko vycházel ze dvou skutečností. Setuové jsou baltofinské etnikum obývající oblast jižního estonsko-ruského pohraničí a tato oblast se nachází v blízkosti města Tartu. Kromě toho János Pusztay, maďarský spisovatel, překladatel a profesor srovnávací jazykovědy na nitranské univerzitě, na kongresu představil svůj nový maďarský překlad setuských epických zpěvů Anny Vabarny, hlavně právě jejího eposu Peko, a k nim připojené rozsáhlé komentáře, slovník a setuskou mluvnici (Szetu nyelvtan, Szetu-magyar (Vabarna) szótár, Pekó, A leány haláldala – A nagy nász, Budapest, Nap Kiadó 2017). Peko je sice přeložen do finštiny a angličtiny, teprve János Pusztay však vypracoval jeho důkladný filologický rozbor a v něm založený překlad.

Na kongresu je bohužel vidět zřetelné rozdělení Evropy na dva světy, na anglofonní Západ a rusofonní Východ. Jen málokdo ze západních spisovatelů a literárních vědců se cítí při komunikaci v ruštině natolik bezpečně, aby v ní dokázal vrstevnatě a citlivě argumentovat vlastní názory. Jednou z výjimek je profesorka Pařížské a Tartuské univerzity a hlavní organizátorka letošního kongresu Eva Toulouze, která kromě ruštiny mluví aktivně nejméně polovinou uralských jazyků. Nemožnost nalézt jediný společný jazyk však přináší tu výhodu, že se nejdůležitější, v intimitě dvojic a malých skupin probíhající komunikace odehrává v některém z větších uralských jazyků – ve finštině, maďarštině a estonštině a také v udmurtštině či komijštině –, a přispívá tak k tlaku na vzájemné studium uralských jazyků a četbě textů v nich psaných.

© Michal Kovář