
14. kongres ugrofinských spisovatelů
aktualita beletrie zahraniční14. kongres ugrofinských spisovatelů, srpen 2017, Tartu, Estonsko
Národy mluvící ugrofinskými, respektive uralskými jazyky disponují převážně od rozpadu Sovětského svazu několika fóry, na nichž mohou účastníci diskutovat o politických a kulturních strategiích vedoucích v první i poslední řadě ke zmírnění spontánní i řízené asimilace zmíněných etnik. Původní dvě hlavní události uralského světa, a to Mezinárodní kongres ugrofinistů s pětiletou periodicitou od roku 1960 a každoroční Mezinárodní konference studentů ugrofinistiky s tradicí od roku 1982 byly doplněny o všeobecné quadrienale Světový kongres uralských národů s účastí politiků, vědců, podnikatelů a umělců a specifické bienále Kongres ugrofinských spisovatelů. Letošní Kongres ugrofinských spisovatelů, organizovaný Asociací ugrofinských literatur, byl v pořadí čtrnáctý a odehrál se v předposledním týdnu měsíce srpna v prostorách Estonského etnografického muzea v Tartu. Tematické zaměření kongresu bylo „Dějiny ugrofinských národů v literatuře“.
Na kongres se sjeli spisovatelé a překladatelé většiny dotyčných národů. Chyběli jen Něnci, Enci, Selkupové, Voťáci, Ižorové, Meänkielijci a Kvenové. Nejpočetnější byly skupiny z Udmurtska a Karélie a samozřejmě z nezávislých uralských titulárních států, tedy z Finska, Estonska a Maďarska. Malým počtem, ovšem výrazným způsobem, byli zastoupeni spisovatelé livonští, setuští, laponští a nganasanští. Kromě samotných Uralců se kongresu zúčastnili neuralští překladatelé a literární vědci z jiných zemí světa – z Francie, Německa a Česka.
Ze spisovatelů, kteří vystoupili v rámci plenárních zasedání, uveďme ty, jejichž dílo si lze v češtině přečíst: estonští spisovatelé Meelis Friedenthal (román Včely), Tiit Aleksejev (česky právě vychází jeho román Cesta do svaté země), Kristiina Ehin (česky několik básní) a Arvo Valton, livonský spisovatel Valts Ernštreits (některé jeho básně vyšly v českém překladu Vladimíra Macury) nebo finská spisovatelka Katja Kettu.
Hlavní dění a diskuse nicméně probíhaly v kuloárech. Nejvíce se mluvilo o přítomném chantyjském spisovateli Jeremeji Ajpinovi a jeho slavném románu Madona na krvavém sněhu. Příběh románu se odehrává v průběhu kazymského povstání v raných 30. letech 20. století, kdy se Chantové a Něnci vzbouřili proti rudému teroru a rusifikaci. Román překládá do slovenštiny čerstvý absolvent bratislavské rusistiky a brněnské baltistiky Andrej Števko. (V roce 1977 vyšla v češtině krátká Ajpinova povídka Pavouk v deníku Mladá fronta.)
Důležitým tématem byl historismus a mytické bezčasí v kalevalských eposech uralských národů. Zatímco některé eposy se vracejí vědomě či nevědomky k původní ossianovské inspiraci zpěvy o bojích mezi Kaledonci, Iry a Skandinávci a popisují dávné i nedávné boje proti Rusům, případně Tatarům (jazykově, národnostně, kulturně a nábožensky indiferentní Tataři však bývali převážně spojenci uralských národů), jiné se drží více lönnrotovské mytické linky bez určení národního nepřítele v jeho přesnější, historicky podložitelné míře. Hlavní zájem byl na kongresu věnován setuskému eposu Peko, jenž stojí uprostřed mezi oběma proudy. Zájem o Peko vycházel ze dvou skutečností. Setuové jsou baltofinské etnikum obývající oblast jižního estonsko-ruského pohraničí a tato oblast se nachází v blízkosti města Tartu. Kromě toho János Pusztay, maďarský spisovatel, překladatel a profesor srovnávací jazykovědy na nitranské univerzitě, na kongresu představil svůj nový maďarský překlad setuských epických zpěvů Anny Vabarny, hlavně právě jejího eposu Peko, a k nim připojené rozsáhlé komentáře, slovník a setuskou mluvnici (Szetu nyelvtan, Szetu-magyar (Vabarna) szótár, Pekó, A leány haláldala – A nagy nász, Budapest, Nap Kiadó 2017). Peko je sice přeložen do finštiny a angličtiny, teprve János Pusztay však vypracoval jeho důkladný filologický rozbor a v něm založený překlad.
Na kongresu je bohužel vidět zřetelné rozdělení Evropy na dva světy, na anglofonní Západ a rusofonní Východ. Jen málokdo ze západních spisovatelů a literárních vědců se cítí při komunikaci v ruštině natolik bezpečně, aby v ní dokázal vrstevnatě a citlivě argumentovat vlastní názory. Jednou z výjimek je profesorka Pařížské a Tartuské univerzity a hlavní organizátorka letošního kongresu Eva Toulouze, která kromě ruštiny mluví aktivně nejméně polovinou uralských jazyků. Nemožnost nalézt jediný společný jazyk však přináší tu výhodu, že se nejdůležitější, v intimitě dvojic a malých skupin probíhající komunikace odehrává v některém z větších uralských jazyků – ve finštině, maďarštině a estonštině a také v udmurtštině či komijštině –, a přispívá tak k tlaku na vzájemné studium uralských jazyků a četbě textů v nich psaných.
© Michal Kovář