Goetsch, Daniel: Ein Niemand

Goetsch, Daniel
Ein Niemand

ukázka beletrie zahraniční

Praha je vedle Berlína, Curychu a Bukurešti jednou z klíčových lokací pátého románu švýcarského autora Daniela Goetsche. Překladatel z Berlína Tom Kulisch Prahu navštívil před lety se svou přítelkyní, nyní na svůj někdejší pobyt vzpomíná v ulicích české metropole s pocitem, že je někdo jiný. Koketuje s možností přijmout identitu rumunského vrstevníka a poznat jeho milenku Mášu.

Ein Niemand
Daniel Goetsch
: Ein Niemand. Klett-Cotta, Stuttgart 2016, 224 s.
Ukázka z románu, s. 105–114

V tu chvíli Máša ztratila zájem. Na někoho mávala, Kulischovi nad hlavou. Dřív než se stihl otočit, už se mezi něj a Mášu vmáčkly dvě holé hlavy v bundě s kapucí. Staří známí, jak mu skoupě sdělila. Kývl a napil se bílého vína, které najednou chutnalo jako zimní směs do ostřikovačů. Co ho to jen popadlo, mluvit o Julii? Jak k tomu přijde, bodat do vlastní rány?

Zdálo se, že Máša si svou mateřštinu užívá. V řeči ožila, hihňala se a čmárala rukama do vzduchu. Oba lebkouni ji rozohňovali a celou dobu viděl ruku hned kolem pasu, hned na stehnu. Pěkní staří známí, pomyslel si Kulisch a jeho pohled bloudil prostorem. Mezi okolostojícími objevil takzvaného Rusa, o kterém Lenka před nedávnem tvrdila, že je to zkrachovalý tlumočník. Zašklebil se, zamžikal a blížil se k němu. Ne, to tedy ne. Tento sobotní večer začínal být stejně nestravitelný jako objednané bílé víno. Kulisch učinil rychlé rozhodnutí a naklonil se nad rameny obou bund s kapucí.

„Je dneska na programu ještě něco jiného?“

„Dělej si, co chceš,“ opáčila Máša a otočila se zpět ke svým známým.

Takový Jan by se asi nenechal tak rychle odrazit. Oba lebkouny by odstrčil stranou, Mášu popadl za zápěstí a z víkendového cirkusu by ji odvlekl do nejbližšího hotelu. Hodil by ji na postel a vysvětlil jí, že lízat a šukat je možná ne fyziologicky, ale aspoň symbolicky to samé. V každém případě by jí vnutil svou představu povedeného sobotního večera. Takový Jan by to ale asi vůbec nikdy nenechal zajít tak daleko. Od začátku by tušil, že kdyby této ženě podlehl, rozevřel by se mezi nimi prostor, který by obsadila svým náladovým sadismem. Poznal by, že je to žena, která nedůvěřuje svým přednostem, nic si nenamlouvá o své chytrosti a kráse, a nemá tak o sobě vůbec žádné mínění. I ten nejsrdečnější kompliment odmítala s pohrdlivým úsměškem. Slova pro ni neměla žádnou váhu; svatý kraj pravdy začínal až s bolestí. Až když se prsty zaťaly v pěst, krev tekla z nosu, tělo se kroutilo bolestí, pak byla ochotna připustit, že se tu děje něco opravdového. Takový Jan by se zřejmě nepokoušel dokázat jí opak. Nepotřeboval by trávit týdny procházkami ruku v ruce po Letenských sadech, pozorně naslouchat malichernostem, které ustavičně plácala, a tulit se v posteli, aniž by jedinkrát přistoupil k aktu. Nikdy by se nedržel jejích dětinských příkazů. Takový Jan by místo slov vsadil na tělo. Ovšem Kulisch přece nebyl Jan, ne doopravdy.

Chvíli se loudal po Starém Městě, pěsti zaťaté v kapsách kalhot, snažil se nedat na sobě znát svou monumentální zkroušenost. Vyhýbal se davům sobotního večera, všem pártychtivým skupinkám, a vzal to obloukem kolem Betlémské kaple, před níž bylo přelidněno Japonci. Co si počít se sebou a tímhle večerem?

Vrátil se na Národní třídu a procházel kolem Café Louvre, kde už dávno neposnídal. Aby se nedostal do dalšího houfu turistů, zabočil do pasáže, která podle něj měla vést na Staré Město. Večera už se vzdal. Spěchal kolem italských a čínských restaurací, kolem klinicky osvětlených směnáren a muchlujících se dvojic. Po několika metrech se zarazil; musel minout odbočku. Ocitl se na parkovišti, které sousedilo se zdmi někdejšího jezuitského kláštera. Tady se líbali, ráno po oné první uslzené noci. Naproti klášteru se nacházel starý justiční palác, před jehož vstupním portálem trůnil na podstavci kolos, bojovně pózující rytíř ve zbroji, v nadživotní velikosti. Černý rytíř, který se vrací z křižáckého tažení a najde svou choť s Turkem v posteli, jak mu vykládala Máša. Tato legenda celá staletí těkala uličkami a domy a vplížila se lidem do hlavy, jako strach z podvedení, jako nedůvěra ke slovu.

Napravo od něj se někdo zastavil: „Ivane.“ Mával na něj zavalitý mužský se slamákem. Kulisch stočil pohled jinam. Další záměna. Bylo mu to líto a chtěl už se jen nejrychlejší cestou dostat domů. Jak se proplétal uličkami, zaslechl ještě několikrát hlas, který volal jakéhosi Ivana. Málem už se viděl v Anenské, když se znenadání opět ocitl na rozlehlém náměstí, mezi barokními a gotickými památkami, obklíčen skupinami turistů. Uprostřed davu zaslechl několik vět v němčině. Spatřil bělovlasý pár, zrůžovělé kulaté tváře, které neskrývaly zasloužený důchod. Juliini rodiče, projelo mu hlavou. Otec právě pomáhal matce do kočáru pro turisty. Jistě, pomyslel si, k padesátiletému výročí svatby si asi ti dva dopřáli cestu do země svých předků. Jak povznášející, ponořit se ještě jednou do časů, po nichž si tak hořce stýskali.

Prodíral se davem, aby tomu hledání domova unikl. Nejbližším průchodem opustil náměstí, spěchal ulicí, zabočil do postranní uličky, prošel jí až k nejbližší křižovatce a tam zaváhal. Už několik měsíců bylo Staré Město takřka jeho biotopem. Měl by se v něm vyznat i poslepu. Snažil se zorientovat podle světových stran. Na západ, pořád na západ. Dostal se tak na okraj Starého Města, kde se všechna ta muzeální výstavnost roztřepila, zastávka autobusu, hory pytlů na odpadky, řada jednoduchých staveb ze šedesátých let. Sázková kancelář; poznal to široké schodiště.

Bolelo to, ale nedokázal tomu puzení odolat a vyšel první schody. Viděl znovu, jak stojí s Julií v ubohém sále, u bufetových stolků osamělí jednotlivci, ženy v uniformách, které vpředu točily pivo a mumlaly čísla do mikrofonu, televize pod stropem, na nichž se mihotaly číslice. Viděl, jak se vrací s dvěma lahvemi piva k Julii, která sedí na jednom ze stolků, shrnuje si mokré vlasy z obličeje a tvrdí, že musí bezpodmínečně napsat pohled rodičům. Viděl se, jak jí s ironickým gestem připíjí, to ji jen utvrdí v její nostalgii, v té žalostné nostalgii, co mu už dlouho jde na nervy, ty nedělní večeře u jejích rodičů, kdy se horovalo o krásném dvoře u Liberce, o nádherném Ještědu a Lužické Nise, kdy se vzýval germánský ráj předků, kdy ještě všechno mělo svůj řád, muž byl mužem a dub dubem. A dobře jim tak, chudým Slovanům, když se po ekonomické stránce nehnou z místa. Slyšel se znovu, jak huláká na Julii, slabiku za slabikou jí plive do tváře, jako kdyby se vylévalo cosi, co do sebe celé roky ládoval, jak nedokáže přestat a vyšklíbá se jejím rodičům, ty jejich sebelítostné nářky o odsunu, tupé žvásty, jaký Hitler, vždyť taky jenom chtěl něco jako Evropskou unii. Viděl znovu úděs v Juliině tváři a jak ho od sebe odstrčila. Jí se přece ta sebelítost hnusí ještě víc, slyšel ji znovu říkat, ona v tom koneckonců vyrůstala, pořád s tím bojovala, chtěla se od toho oprostit, ale zjevně se jí to nepodařilo. Ztratil jsem se.

Slyšel ji znovu, tuto smrtelnou větu, právě když stál pod světelným nápisem, který hlásal The Gameworld. Za posuvnými dveřmi prostor plný blikajících automatů. Šlo vidět postavy, tu a tam tvář v odlesku konzole. Žádná sázková kancelář, stejně jako žádná Julia. Spletl se. Západ vůbec nebyl západ.

Zpět na Staroměstském náměstí, a tentokrát zvolil opačný směr. Opět procházel Starým Městem, uličkami, které se podobaly víc a víc. Snažil se zapamatovat si nároží, jména hospod, něco zvláštního, malý arkýř, podloubí. Přesto však stále narážel na tutéž křižovatku. Připadal si, jako by někdo otáčel kolem, na němž je usazeno toto město. Ze zoufalství se začal ptát chodců na cestu, jenže nerozuměli německy, a jemu najednou angličtina nešla. Bloudil tím víc, připadal si vydaný napospas, čím dál směšnější, po orientaci brzy ztrácel i naději, než se po všech těch oklikách zničehonic opět ocitl před známým barem. Odsud přinejmenším nemůže minout aspoň svůj byt. Sotva udělal pár kroků, zaznamenal za sebou klapání bot po dlažbě. Kolem břicha se mu ovinuly něčí paže. Třeba to patřilo k její zákeřné hře. Třeba mu chtěla Máša dokázat, že je to pouze ona, kdo určuje, kdy se sejdou.

„Doprovodíš mě domů?“

„Jasně,“ odpověděl Kulisch s pokřiveným úsměvem.

„Zlobíš se na mě?“

„Ne. Proč bych měl?“

Máša ho táhla za ruku k nejbližšímu stanovišti taxíků. Zatímco projížděli v navoněné limuzíně při břehu Vltavy, vysvětlovala, proč je v jejích očích zbabělec. Jednou říká jo, jednou ne, přesně jak to ona čeká. Vyhýbá se konfrontaci. Je typickým zrozencem Panny. A Panna a Štír, to k sobě vůbec nejde. Kulischovi se udělalo špatně, netušil, jestli kvůli těm astrologickým nesmyslům nebo jejímu dechu, z něhož byla cítit becherovka, anebo kvůli rychlosti, jakou se taxík řítil po dlážděné silnici.

Máša se zadívala na řeku. Pravou ruku měla bezvládně položenou na jeho stehnu. Když na něj pohlédla, zarazil se. Její tvář působila najednou staře, vrásky od nosu ke koutkům úst, povislá víčka. Zatvrzelost, s jakou se vyzbrojila proti životu. Chtěla být tvrdší než každý, kdo se jí přiblížil, pomyslel si, zatímco skrze něj nepřítomně hleděla směrem k okénku. Vtom natáhla ruku. Tam je další Jan. Zachytil pohledem bustu zasazenou do fasády klasicistní budovy. Jan Palach, napadlo ho a připadal si stejně bezvýznamný jako multimediální projektor, jehož návod k použití měl překládat v jiném životě.

Takový Jan by ji asi nenásledoval. Pomohl by jí sice z taxíku a bez okolků by zaplatil řidiči, ale její návrh, aby zašel ještě nahoru na kávu, by odmítl. Pojal by podezření. Nikdy by do tohoto domu ze sedmdesátých let v blízkosti hlavního nádraží nevstoupil. Anebo by se přinejmenším zeptal, odkud má klíče. A nevěřil by jí, když by mu řekla, že byt patří jejímu otci. Nikdy by se nedal odbýt snaživým vysvětlením, že její otec skoupil po převratu nějaké nemovitosti, aby zajistil budoucnost rodiny. Pro takového Jana by bylo okamžitě varováním, kdyby uslyšel slovo převrat místo revoluce a kdyby pak procházel místnostmi bez nábytku, které páchly lyzolem, a co teprve, když by objevil neotevřené dopisy na polici pod sluchátkem od domovních dveří, které Máša bleskově ztopila, s hrozbou: Běda, jestli si zapamatuje jméno a adresu. Něco tu nehraje, pomyslel by si takový Jan. Takže by vytáhl jiný klíč a udělal by čelem vzad. Nejpozději v okamžiku, kdy by v jednom z jinak prázdných pokojů uviděl letiště a Máša by ho požádala, aby si došel do koupelny umýt ruce. Takový Jan by nikdy na takovou hru nepřistoupil, nikdy by nepřihlížel, jak si Máša rozepíná džíny, stahuje kalhotky ke kotníkům a kleká si zády k němu před postel.

Takový Jan, kdyby se do toho přece jen dal, by vyhmátl kondom a naroloval ho na svou erekci. Jednou rukou by vmáčkl její hlavu do matrace, druhou by rozetřel trochu slin mezi její půlky, načež by do ní zanořil svůj penis. Krátce před vyvrcholením by to nejspíš přerušil, obrátil by ji na záda a celou svou vahou by jí rozevřel nohy. Než by se udělal, pokryl by její tvář polibky, protože ji přece asi taky miloval. V každém případě by takový Jan, i po té spoustě alkoholu, dostál svému úkolu. Nenechal by se iritovat vytrubováním zvenčí, nezalekl by se pohledu na klečící Mášu a její nabídnuté pozadí, které se ve svitu pouličních lamp matně lesklo, nesetrvával by bezmocně v místnosti jen proto, že se znenadání naskytla příležitost, po níž horečnatě toužil, neselhal by při šanci, že může vniknout do ženy, po které tak dychtil. Takový Jan by se nad ní nikdy neskláněl s povadlým ptákem a rukou by nezpracovával střídavě sebe a ji, zaskočen představou, že by se teď konečně mohlo vyplnit jeho nejtajnější přání. Takový Jan by pak ani neměl zapotřebí žadonit, aby už mu ho konečně vzala do pusy. Nemusel by zažít, jak se ta toužebně vzývaná žena v pološeru postavila, pomalu si natáhla kalhotky a sykla na něj, ať vypadne. Jistě by byl ušetřen chvíle, kdy ho dohonila na schodišti, s ubrečenou tváří a otázkou, proč ji pořád ponižuje.

A kdyby Jan přece jen musel tento moment strpět, jistě by zůstal nad věcí. Nedal by se rozhodit puchem domu ze sedmdesátých let, blikáním neonových světel ani křikem toužebně vzývané ženy. Pravděpodobně by jí vysvětlil, že to všechno spletla, že se spíš on cítí ponížený a ona že ostatně svádí boj, který nijak nesouvisí s ním, ale spíš s její minulostí, a mimo to by se zřejmě díky bystré předvídavosti poohlédl po vypínači. Neboť v temnotě schodiště se člověk rychle ztratí. Může zpanikařit, přepadne ho usedavý pláč nebo narazí na obličej, který ale vůbec neviděl. V temnotě může člověk udělat věci, jejichž důvody se dají jen stěží objasnit. Takový Jan by tedy jistě rozsvítil světlo a zabránil tak něčemu ještě horšímu. Takový Jan by s pravděpodobností hraničící s jistotou neztratil vládu nad sebou samým.

 

© z němčiny přeložila Jitka Nešporová
ukázka z knihy Ein Niemand
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1106x

katalogy

Inzerce
Inzerce