Ráno 23. září 2009 jsem po několikadenním pobytu ve Švédsku mířil autobusem na nízkonákladové letiště Skavsta, ležící zhruba 100 kilometrů od Stockholmu. Dodnes si pamatuji, jak v rádiu, které měl řidič autobusu zapnuté, moderátor zpravodajské relace shrnoval nejnovější zprávy. Slova jako „spektakulární“, „stovky milionů korun“ a „pachatelé uprchli vrtulníkem“ mne probrala z polospánku a já přemítal, zda se jedná o popis skutečného zločinu, či zda moderátor posluchače seznamuje s dějem nějakého nejnovějšího filmu. Brzy se ukázalo, že pravdivá byla první varianta a že šlo o zločin, jehož „věhlas“ rychle přesáhl švédské hranice a referovala o něm i česká média. Vrtulníková loupež se stala v dějinách švédské kriminalistiky pojmem.

Pokud slova jako „spektakulární“, „stovky milionů korun“ a „pachatelé uprchli vrtulníkem“ proberou z polospánku některého cestujícího v těchto týdnech, je naopak téměř jisté, že se jedná o zprávy z kulturní rubriky a moderátor posluchače právě seznamuje s nejnovější knihou spisovatele Jonase Bonniera (nar. 1963) s jednoduchým názvem Helikopterrånet (Vrtulníková loupež). Čeští čtenáři sice dosud nemají možnost se s Jonasem Bonnierem ve své mateřštině seznámit, autorovo příjmení však přesto bude řadě zájemců o švédskou literaturu připadat povědomé – jméno Bonnier nese jedno z největších švédských nakladatelství a vedle mnoha jiných knih zde vyšla právě i Helikopterrånet. Vedle práce v „rodinném“ podniku se Jonas Bonnier věnuje i psaní románů, první z nich vydal v roce 1988. Mezi jednotlivými romány bychom v jeho tvorbě nalezli několikaleté mezery, a tak je Helikopterrånet navzdory téměř třicetileté spisovatelské kariéře autorův teprve osmý román.

Název již předem prozrazuje obsah knihy. Více než samotnému průběhu jedné z největších loupeží v severských dějinách, již popsaném v několika reportážních knihách, však autor věnuje pozornost událostem, které loupeži po dobu několika měsíců předcházejí. Čtenář se dozvídá o motivech jednotlivých pachatelů, přičemž patrně nejočekávanější motiv, totiž snaha zajistit si po zbytek života možnost užívat si luxusu a neřešit existenční starosti, vlastně pro většinu účastníků nehraje až takovou roli. Někteří se do akce zapojí spíše z loajality a starým závazkům z kriminální minulosti, pro další se jedná jen o běžnou jednorázovou zakázku, při které je lepší se na nic neptat, ale najdou se i tací, jako nevyučený muslimský kuchař a otec dvou dětí, kteří v účasti na této akci paradoxně vidí možnost, jak se definitivně oprostit od své zločinecké minulosti. Autor dokonce čtenáři předkládá k zamyšlení několik scén, kdy si osud v podobě investičních podvodníků a kartelových dohod s pozdějšími lupiči krutě zahraje, až postavy nakonec nevidí jiné východisko než se dostat k penězům násilím.

Podobně autor přibližuje i řadu praktických a organizačních otázek, které pachatelé musí před samotnou akcí vyřešit. Samozřejmě se jedná o přípravu zločinu, a tedy z hlediska morálky i práva zavrženíhodnou aktivitu, čtenář se ale neubrání určitým sympatiím k vynalézavosti a prozíravosti při plánování (v podobném částečně sympatizujícím duchu ostatně o loupeži kdysi referovala i média). V řadě ohledů tak kniha připomíná český film Prachy dělaj člověka.

Přípravám zločinu jde notně vstříc i systém fungování švédské společnosti. Díky důrazu na volný přístup k informacím získají lupiči cenné vědomosti, bez nichž by svůj plán jen stěží provedli (nikomu nepřijde divné, když si v archivu vyžádají podrobný plán budovy, kde bezpečnostní agentura uschovává stovky milionů korun v hotovosti), a komplikované byrokratické předpisy jim pak pomohou z místa činu uprchnout před zraky desítek policistů a novinářů. Policejní helikoptéry, o jejichž vyřazení z provozu se včas postarali další komplicové, totiž není možné nahradit helikoptérami vojenskými, protože armáda má zákonem zakázáno podílet se na jakémkoliv policejním zásahu.

Průběh osudné noci z 22. na 23. září 2009 autor zachytil na několika desítkách stran, rozdělených do mnoha krátkých, nejvýše jednu a půl stránky dlouhých kapitol. V nich se úhel pohledu střídá dle jednotlivých postav, a celek tak působí velmi dynamickým dojmem. Tomu napomáhá i náhlý přechod vyprávěcího času z préterita do prézentu. Měla-li předchozí část spíše volné, pro někoho možná až příliš pomalé tempo, pak tuto část většina čtenářů přečte jedním dechem.

Hlavní roli v celé knize hrají pachatelé, policejní aparát působí značně pasivním dojmem. Nutno ovšem podotknout, že tento dojem je do značné míry dán i kompozicí románu, jehož děj končí právě v okamžiku, kdy policie začíná pátrání po pachatelích. Dokud není žádný zločin spáchán, je celkem logické, že policie těžko může vyvinout nějakou zásadní aktivitu.

Navzdory kriminální zápletce tak Helikopterrånet není detektivka v klasickém slova smyslu, ale spíše napínavý thriller. A ačkoliv autor vycházel ze skutečných událostí a hovory s přímými účastníky tehdejších událostí strávil řadu hodin, jedná se o románové zpracování obohacené řadou motivů z dílny autorovy fantazie, takže překvapení se dočkají i čtenáři s hlubšími znalostmi této ojedinělé kapitoly z dějin nejen severské kriminalistiky.