Rijckeghem, Jean-Claude van; Beirs, Pat van: Šlechtična

Rijckeghem, Jean-Claude van; Beirs, Pat van
Šlechtična

recenze dětská

Vlámský román z roku 2005 přibližuje mladým čtenářům historickou postavu hraběnky Markéty III. Flanderské. Představuje ji jako energickou dívku, která se vzpouzí konvencím své doby – postoj blízký dospívajícím bez ohledu na historickou epochu. Kniha získala několik literárních cen. Osloví cílovou skupinu i v českém překladu?

Tři oříšky po belgicku
Jean-Claude van Rijckeghem
, Pat van Beirs: Šlechtična. Z niz. originálu Jonkvrouw přel. Lenka Strnadová, Jana Červenková a Ruben Pellar. Triton, Praha, 2017, 224 s.

Poměrně bohatou i různorodou nabídku nizozemsky psané literatury pro děti a mládež v českém překladu nedávno rozšířil historický román Šlechtična. Autorská dvojice Jean-Claude van Rijckeghem (Gent, 1963) a Pat van Beirs (Gent, 1954) má dosud na kontě čtyři tituly pro mládež, z nichž historické romány Šlechtična (Jonkvrouw, 2005, č. 2017) a Galgenmeid (Šibeničnice, 2010) získaly několik vlámských odborných i čtenářských cen a nizozemskou Cenu They Beckmanové pro nejlepší dětskou historickou knihu (Šlechtična, 2005). Jejich spolupráce vznikla poněkud účelově, když nakladatel na základě knižního vydání van Rijckeghemova scénáře dětského filmu projevil zájem o další dětské knihy z jeho dílny. Filmový scenárista a producent van Rijckeghem se obrátil o pomoc při psaní na kolegu scenáristu a překladatele van Beirse. Ten v posledních letech začal psát i samostatně, ale úspěchu zmíněných dvou románů sólovou tvorbou dosud nedosáhl.

Píše se rok 1347. Na hradě Male, který je dnes součástí belgického města Bruggy, se flanderskému hraběti Ludvíkovi II. právě rodí s napětím očekávaný potomek. Matkou je Maria, dědička Vévodství brabantského. Ludvík II. je synovcem francouzského krále. Porod je i na naši dobu velice problematický, dítě je v příčné poloze. Přesto se díky pomoci přivolané kořenářky dítě narodí zdravé. Je tu jediný problém: je to dcera. Otec je vrcholně zklamán, matka se po dalších neúspěšných těhotenstvích zblázní a je umístěna v klášteře na druhém konci Flander, což holčička – jedináček – těžce nese.

Dívka vyrůstá pod dozorem dvorních dam, ale potlouká se také sama jak po hradě, tak po okolí. Kamarádí se s hochy z lepších rodin, kteří jsou na hradě na vychování, aby se mohli stát rytíři. Pomáhají v kuchyni, při žních, ve stájích, při obsluze na hostinách. Organizují společně bitku se syny cechovních mistrů z Brugg, v níž jim Margareta (v tajnosti se totiž učí šermovat) vydatně pomůže. S jedním z nich naváže jakýsi prepubertální milostný vztah, ale otec se postará, aby hoch z hradu odešel. Margareta je určena pro vyšší politické cíle – má se vdát za anglického vévodu Edmunda z Langeley, nejmladšího syna krále Edvarda III. Dobré vztahy s Anglií jsou v zájmu bruggských soukenických cechů, protože odtud pochází všechna vlna pro jejich dílny. Flanderská šlechta je proti, chce udržet tradiční vztahy s Francií, ale nic nezmůže: Ludvík má u některých majitelů dílen velké dluhy. Babička, sestra francouzského krále, přijede i s protikandidátem. Filip Rouvres je patnáctiletý poslední potomek burgundských vévodů. S Margaretou si velmi rozumí, obdivuje její jezdecké umění, její nekonformní povahu. Ona se však na dálku zamiluje do Edmunda, protože od něj dostává krásné dopisy a ještě krásnější perly. Když Edmund přijede na zásnuby, Margareta zjistí, že je to nehezký a nesympatický mladík a navíc že dopisy dával psát šaškovi. Odmítne si ho vzít, a když jí otec nevyhoví, vyšle posla k papeži do Avignonu s žádostí, aby prohlásil sňatek za nemožný, protože se jedná o blízké příbuzné. Posel se vrátí s papežským interdiktem včas, takže Margareta si místo Edmunda vezme věrného Filipa z Rouvres, svou pravou lásku. Posel, dobrý Margaretin přítel, se ale v jižní Francii nakazil morem a nejenže na něj umírá, ale nakazí jím i Filipa, a tak i on krátce po svatbě zemře na mor. Nešťastná Margareta prchá do kláštera v jihofrancouzských horách, otec ji tam však po nějaké době vypátrá. Chce ji odvést domů, třeba i násilím. Bojují spolu jako muž proti muži, až oba zraněni musí z boje odstoupit. Margareta pochopí, že jejím posláním není být jeptiškou, a vrací se do Flander.

Na pozadí osudů malé Margarety se čtenáři seznamují se soudobými zbraněmi, oděvy, jídly, rytířskými turnaji, vztahy mezi šlechtou a městy, bitvami mezi Francií a Anglií. Je tu také předzvěst náboženských rozkolů v rozlišném vidění světa ortodoxního kaplana a světaznalého františkána či nových ekonomických vztahů se vznikem italských bank. Většinu kapitol rámuje odkaz na roční období nebo aspoň na počasí.

Příběh vypráví Margareta v ich-formě, v historickém prézentu. O událostech, u kterých osobně nebyla, se dozvídáme prostřednictvím veřejně předčítaných dopisů nebo z vyprávění třetí osoby, kdy Margareta je v posluchačstvu. Volba tohoto typu vypravěče nese svoje úskalí, nejen jazyková (jak mluví čtrnáctiletá dívka ve středověku?), ale i obsahová. Když pětileté dítě při líčení ruchu města uvádí detaily, jako je přítomnost Rusů s rižskou solí nebo Italů pracujících v bankách, nezní to příliš věrohodně.

Jak se v románu pro dívky patří, je Margareta samostatná, tvrdohlavá a oproti svému okolí emancipovaná dívka, která si nedá jen tak poroučet. V mnohém se podobá naší filmové Popelce. Moderní dívka na historickém pozadí. Popelka je ovšem pohádka, kdežto v tomto případě se jedná o skutečné osoby ve skutečné společnosti. A tam to občas zaskřípe.

Předlohou pro hrdinku knihy je Markéta Flanderská (Margaretha van Male), která byla pokřtěna v roce 1350, čili o tři roky později, než se udává v románu. Autoři ji potřebovali mít starší, aby milostný vztah s Filipem z Rouvres – v knize je jim oběma patnáct – byl pro současné čtenáře přijatelný. Markétu skutečně za Filipa provdali, ale nevěstě bylo pouze šest let a ženichovi deset. Je velmi pravděpodobné, že se spolu ani nesetkali. Filip v patnácti letech zemřel a teprve poté vznikly plány provdat Markétu za anglického Edmunda. Proti tomu protestovali u papeže burgundští vévodové. Markéta si nakonec jednoho z nich vzala. Velká morová epidemie přicházející z jihu začala v roce 1348, kdežto mor v roce 1362, který hraje v knize roli, měl původ v Německu.

Vedle vědomé manipulace s historickými fakty jsou tu také jiné nesrovnalosti: hrdinka touží po opravdové lásce, třeba jen na jeden den, a odkazuje k postavě čarodějnice Hellawijs, kterou zná z četby knih za dlouhých zimních večerů. Jenže Hellawijs (Hellawes) se ve středověké literatuře o Lancelotovi objevuje teprve v první polovině 15. století. Když babička vzpomíná na úspěchy vlámských cechů v boji proti francouzskému králi, užije názvu „bitva zlatých ostruh“, ale tento termín se objevuje teprve v 18. století. Otec Margaretu donutí nosit korzet, ten ovšem také nepatří do 14. století – tehdy se teprve začínaly nosit šněrovačky. Chlapci mluví o kanonech z města Mechelenu jako o novém způsobu boje, ale „mechelenské kanony“ je pojem, který se také váže hlavně k 15. a 16. století, a úplně první litec kanonů je v Mechelenu zaznamenán teprve v roce 1379.

I když Flandry se svými vyspělými městy byly jistě jinak strukturované než feudální středověká společnost u nás, je pochybné, že by se tam hraběnka mohla vydat s dcerkou za ruku pěšky po městě, koukat po krámech a krámcích a pak si sednout do hostince na sklenku kořeněného vína. Jsme v polovině čtrnáctého století, na území pod francouzským vlivem, v době rozkvětu přísných norem dvorské kultury, která velice lpěla na dodržování hierarchie i uvnitř jedné společenské vrstvy, natož mezi vrstvami. V tomto románu však na hradě Male leží dvorní dámy a pradleny v jedné ložnici, někdy na jedné posteli i s hraběnkou, dvorní dáma předčítá dopisy z bojiště v kuchyni všemu služebnictvu. Celé osazenstvo hradu pomáhá při žních. Ne že by autoři neměli právo přizpůsobovat fakta potřebám krásné literatury, ale pro českého čtenáře, který si může myslet, že se zároveň s příběhem dozvěděl něco o historii Belgie a středověké společnosti vzdálených Flander, by bylo potřeba v doslovu uvést věci na pravou míru. Na rozdíl od mladých čtenářů v Belgii nemá český čtenář učitele, kteří mu mohou vysvětlit, jak „to bylo doopravdy“.

Některé z těchto nesrovnalostí vznikly překladem. Kdyby překladatelé nezvolili pro chlapce označované jako „keukenjongens“ (kuchyňští chlapci nebo hoši z kuchyně) slovo „kuchtík“, ale „páže“, případně „panoš“, bylo by jasné, že jde o hochy šlechtického původu, kteří se na hradě připravují na budoucnost. Že si kuchtíka ani překladatelé nespojují s urozeným původem, dokazuje rozdvojení postavy Willema, který se v roli kuchtíka jmenuje Jonker Willem (Jonker se zde uvádí jako vlastní jméno), kdežto jinde se „jonker Willem“ překládá jako „šlechtic Willem“. Jak překladatelsky vyřešit situaci, kdy „wasvrouw“ (pradlena) pobývá v komnatách mezi dvorními dámami, bych ale nevěděla. Nikde nenalézám informace, že by toto slovo mělo ve středověku širší význam než obyčejná pradlena, a ta se mezi šlechtu ve skutečnosti určitě dostávala obtížně.

Zmíněný Willem je opravdu šlechtic, ale překlad slov „jonker“ a „jonkvrouw“ jako „šlechtic“ a „šlechtična“, jak se v textu pravidelně objevuje, je hlavně ve spojení se jménem nevhodný. Šlechtic není ani titul, ani oslovení, a zde je tedy vhodnější „urozený pán“ a „urozená panna“, „panoš“ nebo jen „urozená“: „Šlechtična Margareta zraje a krásní jako kytice…“ (Urozená panna Margareta zraje…), „Když k němu my, šlechtičny, jdeme ke zpovědi“ (my, urozené). Také v názvu knihy by podle mého názoru daleko přitažlivěji znělo Urozená panna či jen Urozená než Šlechtična.

Že čeština překladů je jiná než čeština původních českých textů, je dokázáno vědecky. Liší se v délce vět i v bohatosti slovní zásoby, ale třeba i ve výběru spojkových spojení. V tomto překladu se však setkáváme příliš často i s „odlišnostmi“, které redaktor mohl a měl opravit: „žaludek mi klesne“ (žaludek se mi sevře), „čůrat proti stromu“ (čůrat na strom nebo u stromu), „nasadí svému koni ostruhy“ (bodne svého koně ostruhami do slabin nebo pobídne ostruhami koně), „zaobírám se hodinami hudby“ (věnuji se hudbě, trávím čas hodinami hudby…), „srdce se ve mně scvrkne“ (sevře), „šíp… ve tvaru pravoúhlého hřebíku“ (hranatého hřebíku). „Škytám a brečím, zatímco se celá třesu vztekem“ (brečím a celá se třesu) – „zatímco“ je tady i na jiných místech přímým překladem spojky „terwijl“, která však v nizozemštině nemá tak silnou kontrastivní funkci jako v češtině. Přinejmenším údiv redaktora by mělo vyvolat, proč se pořád někdo šklebí, tam kde bychom očekávali úsměv; překladatelé volí pro „grijnzen“ (zašklebit se, zazubit se, usmát se) systematicky jen jeden z možných významů. Hrdinové se také opakovaně „ptají sami sebe“ („Přeměřuje si Filipa a vypadá, jako by se ptal sám sebe, kdo by to mohl být.“ „Ptám se sama sebe, jak dlouho to vydrží.“ „Ptám se sama sebe, zda se sluší, aby se muž na mě tak tiskl“), přestože čeština má pro tento obrat celou škálu možných výrazů: říkat si, jestlipak, rád bych věděl, napadlo mě, zajímalo by mě, přemýšlet, uvažovat… Redakce měla zasáhnout i tam, kde kontext jasně ukazuje na jiný obsah věty: „Muži si jdou sednout“ (se posadí) – muži totiž neodešli ze svých míst, jenom vstali a pak se znovu posadili. „Babička […], zapne si korzet a přistoupí ke mně“ (přitáhne si korzet k tělu) – korzet si totiž napřed dýkou rozřízla, takže si ho nemůže zapínat. Když jednoho z aktérů urazí Margaretina věta „Moc jsem si tím nepomohla“, mělo by to být pro redaktora signálem, že s tou větou není něco v pořádku. A skutečně, a to nejen s ní, ale i s předcházející větou, ve které překladatelé vynechali to nejdůležitější, totiž že hrdinka svým mečem někoho kdysi pořádně praštila po hlavě. Její uštěpačná poznámka „Velkou škodu jsem tím ale nemohla způsobit“ by se už za urážku považovat dala.

Jinde jsou chyby, které redaktor neznalý nizozemštiny zaznamenat nemohl. Kvalita překladu je velmi nevyrovnaná. Jako by si překladatelé rozdělili knihu podle kapitol a nekontrolovali vzájemně svou práci. Chyby se většinou kupí na několika stránkách za sebou. Některé vznikly z nedbalého čtení, jiné ukazují na nedostatečnou znalost nizozemštiny. Již v druhé kapitole dostává čtenář nesprávný obraz Margaretina otce. Český překlad říká: „Je to pořez se širokými rameny, připravený odrovnat protivníka ukrutnou silou“, je to však právě naopak: „Není to pořez se širokými rameny, připravený hrubou silou odrovnat svého protivníka.“ Nedbalé čtení udělalo z „worden“ (jsou) „woorden“ (slova), a tak místo věty „Babiččiny tvrdé rysy jsou umocněny hlubokými vráskami“ v překladu vrásky umocňují babiččina slova. Do kategorie neznalosti patří překlad „dagen lang“ (celé dny, mnoho dní) jako „celý dlouhý den“, „kolenschep“ (lopatka na uhlí) jako „kus uhlí“, „allesbehalve geamuseerd“ (ne zrovna nadšen, pobaven) jako „nade vše pobaven“ (a to bez ironie). A také „de rechtvaardigheid is immers gediend“ (spravedlnosti bylo učiněno zadost) jako „spravedlnost je zasloužená“, „waar we de laatste naald leggen aan het epos van ridder Parsifal“ (kde dokončujeme vyšívání…) jako „kde jsme naposledy vyšívaly epos o Parsifalovi“, „ze zijn niet opgewassen tegen Willem“ (nemají šanci proti Willemovi) jako „nejsou vychováni jako Willem“, nebo „prevelt ze iets onverstaanbaars in een taal, die allang dood had moeten zijn” (mumlá cosi nesrozumitelného v jazyce, který by přece měl být / prý je už dávno mrtvý) jako „v řeči, která je už jistě dlouho mrtvá“. Mohlo by se říct, že některé překladové chyby zas tak moc nevadí. Pokud i nový smysl je pro čtenáře v daném kontextu přijatelný, jak dokazuje např. rčení „lakens uitdelen“ (doslova: rozdávat či vydávat prostěradla, přičemž „laken“ má také význam „sukno“), jímž se označuje, že někdo je u moci, je velké zvíře, poroučí či šéfuje. Překladatelé se ani nepodívali do slovníku a pojali to doslova: „Gentský mistr Frans Ackerman, který ovládá obchod se suknem v největším flanderském městě…“, což by se Franse Ackermana, jednoho z největších odpůrců Ludvíka II., třeba také mohlo týkat. Ale netýká.

Proč se tedy těmito chybami takto rozsáhle zabývám? Protože mi vadí, že překladatelé ani redaktor nevěnovali čas pečlivým jazykovým korekturám. Vydání podpořil Vlámský literární fond s nadějí, že vlámská literatura a Vlámsko budou Čechům představeny v tom nejlepším světle. Román získal v Belgii a Nizozemsku pět literárních cen za knihy pro mládež – jeho úspěch spočívá vedle lokálního historického tématu a emancipované hrdinky také v čtivosti. Ta však českému překladu místy zcela chybí, což snižuje i jeho hodnocení.

 

© Magda van Duijkeren Hrabová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   34%čtenáři

zhlédnuto 1558x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce