Grossman, David: Žena prchá před zprávou

Grossman, David
Žena prchá před zprávou

recenze beletrie zahraniční

Na podkladu syžetu cesty po Galileji autor rozkrývá okolnosti života hlavní hrdinky – ženy, jež se snaží vyhnout špatné zprávě, která, jak se obává, jednou přijde. Mohlo by se zdát, že se Grossman ve své knize pokusil zpracovat až příliš mnoho témat najednou: komplikované milostné vztahy svých hrdinů, válku jako součást každodenního života obyvatel Izraele, radosti i trápení rodičovství. Ve skutečnosti by ale jedno bez druhého nefungovalo.

Spisovatel, který neprchá před realitou
David Grossman
: Žena prchá před zprávou. Přel. Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta, Praha 2013, 592 s.

Vojenská služba v Izraeli není legrace a čtyřicátnice Ora, matka mladého vojáka Ofera, má zlé tušení. Nesnese zkrátka pomyšlení na to, že by měla čekat doma, až jí u dveří zazvoní poslové špatných zpráv. Raději bez jasného plánu vyráží na pouť krásnou krajinou Galileje a bere s sebou přítele Avrama, s nímž ji pojí mírně řečeno komplikovaná historie. Avramovi může den za dnem vyprávět o Oferově životě všechno, na co si vzpomene, a tím, jak se jí zdá, svého syna na dálku chrání.

Díky této podivuhodné cestě se před čtenářem pozvolna (někdy až otravně pomalu) rozkrývají složité vztahy v Ořině rodině, kterou tvoří (či tvořil) kromě Ofera její muž Ilan a starší syn Adam. Vyjasňuje se, proč apatický Avram jako by se jen obtížně probouzel k životu a proč Ořino vyprávění o Oferovi chce i nechce poslouchat. Ora se mu zároveň zpovídá z lásky ke svým nejbližším, která ale jako by nebyla vždycky přijímaná a stejně vřele oplácená. Vzpomíná na první krůčky svých synů, jejich zrání, postupné smiřování se světem a nevyhnutelné odpoutávání od rodičů, ještě urychlené nelítostnou vojnou. Mezitím se vyprávění obrací k jomkipurské válce, které se zúčastnili Avram i Ilan a doživotně je poznamenala, a pravidelně odbočuje i k dobám jejich společného mládí.

Existují spisovatelé – mistři náznaků, takoví, kteří ve svých knihách dokáží na pár desítkách stránek vypovědět všechno – nebo aspoň vyvolat ten dojem. A pak je tu David Grossman, vypravěč usilovně se nořící do hlubin lidské mysli, který prozrazuje čtenářům o svých postavách i to, co možná ani nechtěli vědět – všechno to nepříjemné, bolestivé, trapné, rozkolísané, nejisté, zraňující, zraněné, nervní a zanícené. Možná až příliš mechanicky střídá jednotlivé roviny vyprávění, čímž po troškách vypočítavě prozrazuje někdy těžko uvěřitelnou minulost svých postav. Jejich myšlenky, rozhovory a činy se občas zdají dost nepravděpodobné, ale paradoxně možná právě proto jsou věrohodné.

Někomu snad může připadat, že se Grossman ve své knize pokusil zpracovat až příliš mnoho témat najednou – komplikované milostné vztahy svých hrdinů, válku jako součást každodenního života obyvatel Izraele, radosti i trápení rodičovství. Ve skutečnosti by ale jedno bez druhého nefungovalo. Grossman totiž především líčí, jak izraelský konflikt poznamenává osudy a otravuje mysl lidí, kteří sice třeba předstírají normální život, ale tato bublina znovu a znovu praská. Jak v realitě Izraele vštípit dětem odpor k zabíjení a respekt k lidem všech jazyků, náboženství a kultur? Jak si svoje humanistické přesvědčení obhájit sám před sebou v konkrétních situacích a stát si za ním? Ora se o to snaží, ale leckdy přiznává selhání. V rozporuplné a cituplné, zoufalé i nadějeplné Oře zároveň někteří čtenáři vidí nejen postavu zastupující všechny izraelské matky obávající se o své děti, ale i rozervanost současného Izraele.

Mnohovrstevnatému románu dodala ještě další rozměr autorova osobní tragédie, když během práce na knize v roce 2006 zahynul v bojích s Hizballáhem jeho vlastní syn. Velkolepému pokusu o komplexní vylíčení reality současného Izraele a zároveň lidství se vším, co k němu patří, se tak dostalo ještě osobnějšího zabarvení. Domnívám se, že nejsilněji v knize působí právě pasáže – nijak přehnaně sentimentální – věnované nezměrné lásce k vlastním (a třeba i nevlastním) dětem. A také autorovo odhodlání vypovědět o Izraeli všechno to, co jako by se ani slovy postihnout nedalo.

David Grossman (nar. 1954) je jedním z nejvýznamnějších současných izraelských spisovatelů a zároveň výraznou osobností izraelského veřejného života. Jeho knihy vycházejí po celém světě, do češtiny byly přeloženy romány Viz láska a Mít s kým běžet a také vtipné dětské Pohádky pro Itamara a Rút. Anglický překlad nejnovějšího románu Vejde kůň do baru (2014) získal v roce 2017‎‎ významné ocenění Man Booker International Prize a na jaře 2018 jej vydá nakladatelství Mladá fronta v překladu Lenky Bukovské a Mariany Fisher, které jsou podepsané i pod recenzovaným titulem. Jejich překlad působí skvěle, suverénně a důvěryhodně, vyhrály si i s řadou jazykových hříček a dalších oživení textu, a tak se mají čeští čtenáři i v případě příští knihy na co těšit.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 551x

katalogy

Inzerce
Inzerce