Beatty, Paul: Zaprodanec

Beatty, Paul
Zaprodanec

recenze beletrie zahraniční

Kdyby byl autor Zaprodance běloch, čtenářská veřejnost by ho stáhla z kůže. Ve svém satirickém románu na téma rasismus ve Spojených státech se strefuje do všemožných stereotypů a vrchovatou měrou přitom střílí i do vlastních řad. Beattyho Zaprodanec je vítězem loňské Man Booker Prize.

Mexičany nenávidí úplně všichni
Paul Beatty
: Zaprodanec. Přel. Jiří Hanuš, Euromedia – Odeon, Praha, 2017, 351 s.

Zápletka románu amerického spisovatele Paula Beattyho Zaprodanec je vskutku paradoxní: s hlavním hrdinou černé pleti se poprvé setkáváme v zasedací síni Nejvyššího soudu USA, kde čelí obvinění z toho, že se v jedné škole v sousedství pokusil o znovuzavedení rasové segregace. Na první pohled zcela absurdní situace, kdy pochybujeme o duševním zdraví mladého protagonisty i samotného autora, neboť román jako by si téměř ve všem protiřečil, rychle získává opodstatnění. Beatty ukazuje, že navzdory lítému boji za rovnost a občanská práva, jenž má v USA dlouhou historii i rozsáhlou literární tradici (stačí si vzpomenout na takové klenoty protiotrokářské literatury jako Chaloupka strýčka Toma či Jako zabít ptáčka), se toho do dnešní doby zase tak moc nezměnilo. Návrat k segregaci či konceptu otroctví – jedna z vedlejších postav, stařičký černoch Hominy, například trvá na tom, aby na sebe hlavní hrdina vzal úlohu jeho pána, přičemž zvláštní zálibu nachází v bičování – je paradoxně cestou k jakémus takémus „souznění“ mezi oběma rasami, kdy má každý své nezpochybnitelné a jasně vyhraněné místo.

O pravdivosti této skutečnosti, stejně jako o aktuálnosti „černošské otázky“, svědčí i fakt, že cesta k vydání Zaprodance byla poměrně trnitá. Několik větších nakladatelství román odmítlo jako příliš kontroverzní či z obavy, aby mezi čtenářskou veřejností nevzbudil nevoli či pohoršení. Už to hovoří o tom, že témata jako rasismus, vykořisťování či sociální nerovnost takzvaných „barevných“ občanů nejsou ani zdaleka přežitá. Ostatně i skutečnost, že kniha nakonec získala řadu ocenění včetně prestižní Man Booker Prize, je jasným důkazem toho, že autor udeřil hřebíček na hlavičku.

Zaprodanec se odehrává v kalifornském Los Angeles a jeho okolí, které Beatty důvěrně zná. Hlavní hrdina a zároveň vypravěč románu, který prožil izolované dětství ve fiktivním „agrárním ghettu“ jménem Dickens pod taktovkou přísného otce – svébytného sociologa, jenž své jediné dítě pravidelně podroboval značně kontroverzním rasově zaměřeným psychologickým studiím –, zdědí farmu, na níž pěstuje vodní melouny a marihuanu. Přitom je smířený s osudem Kaliforňanů nižší střední vrstvy: „umřu ve stejné ložnici, kde jsem vyrůstal, a budu přitom zírat na strop s prasklinami v omítce, které tam zejí už od zemětřesení v osmašedesátém roce“.

Avšak když je Dickens, jedno z nechvalně proslulých měst v okolí Los Angeles, úřady doslova vymazán z mapy, aby Kalifornii dále nezostuzoval, hrdinu to vybičuje k akci. S pomocí nejslavnějšího obyvatele městečka Hominyho Jenkinse, posledního z Malých darebáků (americký seriál krátkých komediálních filmů z padesátých let o rasově různorodé skupině dětí z chudé čtvrti a jejich dobrodružstvích), rozpoutá sérii událostí, zakončenou výše zmíněným pokusem o znovunastolení otroctví a segregace – ta jen tak mimochodem začíná v autobuse hrdinovy přítelkyně, který jako by z oka vypadl tomu, v němž Rosa Parkerová v prosinci 1955 odmítla uvolnit místo bílému Američanovi.

Zaprodanec je především geniální kousavá satira, jež v současné americké literatuře stěží hledá konkurenci. Na paškál si bere veškeré představitelné stereotypy a obrací je naruby – vrhá se přímo do nitra americké společnosti a po vzoru géniů kalibru Marka Twaina s neotesaným důvtipem, jenž se nezastaví před ničím, nemilosrdně kosí každé posvátné tabu a politicky korektní prohlášení, jaké si dovedeme představit. Jsme svědky prznění amerických literárních klasik (například ikonického Huckleberryho Finna), které samozvaní černí aktivisté, jimž na srdci leží vlastní blahobyt spíš než osud jejich černých bratrů, zbavují slov jako „negr“ a nahrazují je úsměvnými výrazy typu „válečník“, ředitelka místní střední školy po zavedení segregace zapáleně brání bílým studentům ve vstupu do této vzdělávací instituce a hlavní hrdina se dočká od kolemjdoucích výprasku, poté co ho otec zahrne jako oběť loupežného přepadení do svého experimentu ohledně sounáležitosti černošské komunity.

Napsat dobrý satirický román je skutečný oříšek. Kvalitní satira vyžaduje niternou znalost problému, který se spisovatel rozhodne parodovat; problematiku je třeba nasát až do morku kostí a zcela jí porozumět anebo ještě lépe být přímo její součástí, což Beatty jakožto černošský autor splňuje. Je skutečně jen těžko představitelné, že by podobnou knihu napsal bílý autor, třebaže by šlo o rasově nezaujatého, na slovo vzatého odborníka – toho by čtenářská veřejnost nejspíš stáhla z kůže, zatímco Beatty si z pozice člena afroamerické komunity může dovolit střílet do vlastních řad a prohlašovat věci, které jsou druhým zapovězené, neboť se kromě jiných strefuje i sám do sebe.

Zaprodanec je vynikající kniha, nad níž by čtenář slzel smíchy, kdyby fakta, která Beatty předkládá s nebývalou spisovatelskou zručností, nebyla spíš k pláči. Opět se ukazuje, že být bílý je v Americe skutečná výhra v loterii; jedině tehdy totiž můžete být sebou samým, zodpovědným výhradně za své činy, a nikdo vás nesoudí v rámci celé vaší rasy. Nejste obětí stereotypu, který musíte buď donekonečna vyvracet a dokazovat, že si své místo mezi „privilegovanými“ občany skutečně zasloužíte, anebo se mu podřídit, jednat v souladu s ním, a tak nevyhnutelně dostát přesvědčení většinové společnosti o nebezpečných, rozvratných živlech v řadách menšinových ras. Román však zároveň poukazuje na to, že rasismus rozhodně není nějakou výsadou bílých, naopak se mu výborně daří uvnitř „barevných“ společenství: v rámci černošské komunity se například zcela běžně mluví o tom, že ten či onen „negr“ je víc nebo míň černý, čímž zároveň klesá, případně stoupá jeho prestiž, a Mexičany nenávidí pro jistotu úplně všichni. I když by se mohlo zdát, že kniha bude pro někoho těžko stravitelná, autora a jeho kouzelnou „oprsklost“ nelze nemilovat. Nedotknutelná tabu bere útokem, bez bázně a hany sype sůl do ran sobě i druhým, přičemž si počíná tak mistrně, že je třeba mu zatleskat. Zároveň zas a znovu dokazuje, že některá témata, ač sebebolestnější, je možné uchopit jedině s pomocí humoru.

 

© Martina Šímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mruk4eva, 17.01.2020 14:01
Beatty, Paul: Zaprodanec
řidina, ta recenze. Víceméně opsaná z Olehlova doslovu. Jeho vo "vhled" do "černé duše" přitom fakt stojí za to. Názory?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 2066x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce