Adam, Robert a kol. (eds.): Karel Havlíček: Korespondence I. 1831–1842

Adam, Robert a kol. (eds.)
Karel Havlíček: Korespondence I. 1831–1842

recenze beletrie česká

První titul z připravované šestisvazkové řady zahrnuje veškerou dochovanou korespondenci Karla Havlíčka Borovského od jeho filozofických studií v Praze až po začátek slavné pouti na Rus, a odkrývá tak ideje i zcela všední problémy legendárního novináře v době jeho dospívání, kdy stál na prahu důležitých životních rozhodnutí. Více než polovinu knihy tvoří odborný teoretický základ, který čtenáři pomáhá orientovat se v souvislostech rané tvorby jedné z nejvýznamnějších postav našich dějin.

„Kdybys někdy někde našel podpis Borovský, věz, že jsem to já.“
Robert Adam
a kol. (eds.): Karel Havlíček. Korespondence I. 1831–1842. NLN, Praha, 2017, 544 s.

Dílo a odkaz Karla Havlíčka Borovského (1821–1856) představuje i více než 160 let od jeho smrti stále neutuchající zdroj inspirace, ať už ideové, či morální. Zatímco Havlíčkovy brilantní epigramy a básně nesměly chybět v žádné čítance už za časů našich pradědů a jeho argumentačně dokonalé publicistické texty se dočkaly nepřeberných analýz, neméně zásadní část jeho literární pozůstalosti, tj. soukromá korespondence, takovou odezvu ve společnosti nezaznamenala. A to i navzdory tomu, že se jedná nejen o obsahově i literárněhistoricky velmi cenný historický pramen, ale zároveň představuje jakýsi klíč otevírající dveře do Havlíčkovy duše, do jeho privátních záležitostí, radostí, pochyb a strastí.

Plánovaná edice si klade za cíl vydat (vůbec poprvé) veškerou dochovanou korespondenci Karla Havlíčka, kterou tvoří celkem dvanáct set listů, odeslaných i přijatých. První svazek přináší 134 dopisů – první pochází z roku 1831, kdy desetiletý Havlíček píše z jihlavské školy rozněžněné vyznání citů své mamince, poslední pak ze Silvestra roku 1842. Z tohoto písma již promlouvá energický a cílevědomý mladý muž, nadšeně líčící příteli Mudrovi, že konečně dostal pas a může odjet do Moskvy. Mezi těmito krajními body leží neuvěřitelně zajímavá životní cesta, kterou mezitím rodák z Borové ušel a na niž rozhodně stojí za to se vypravit spolu s ním.

Vzhledem k tomu, že zde uvedená korespondence pochází z období, kdy Havlíčkův život ještě zcela závisel na finanční pomoci jeho rodičů, je drtivá většina textů adresována právě „Matěji a Josefě Havlíčkovým“, jimž dospívající Karel pravidelně psával z Prahy, kde od podzimu 1838 studoval filozofii. Havlíčkův otec ani matka nepatřili mezi intelektuály, čemuž je podřízen i charakter těchto listů. Mladý student (dopisy rodičů se bohužel nedochovaly) informuje domov o zkouškách, o tom, které zboží se mu pro otcův kupecký kšeft podařilo sehnat nebo kolik peněz utratil on sám a za co. Že studenti neměli jednoduchý život ani v první polovině 19. století, pak odráží např. Havlíčkův dopis z října 1839, v němž rodiče prosí, aby mu po kamarádovi poslali nejen chléb, sýr a prádlo, ale i „kousek té zelené masti proti štěnicím“.

Díky těmto prozaickým informacím však o to více vyniká povaha mladého Havlíčka. Vedle nezlomné píle, pracovitosti a osobní poctivosti již mezi řádky občas prosvítají náznaky jeho pověstné svéráznosti. Místy až úsměvně tak působí např. moralizující lamenty na mladšího bratra France, pokoušejícího se tehdy studovat v Praze gymnázium, kterého Karel označuje za lháře, lenocha a hlupáka („Na to jsem mu řekl, že ho bez okolků pošlu domů, protože je k ničemu, a vyhodil jsem ho“) nebo jeho přísné hodnocení spolužáků („Už se na něj nemohu dívat, jak je pitomý, z toho chlapa určitě nic nebude“).

Zatímco u svých vrstevníků se pasoval do role jakéhosi mentora, který dohlíží na správný chod věcí, ve vztahu k rodičům je „nejposlušnější syn Karel“, jak se pod jim adresované dopisy často podepisoval, uměřený a slušný. Už tehdy lze však v záplavě slov dýchajících synovskou láskou a pokorou postřehnout, byť velmi nenápadné, náznaky jeho příslovečné ostré letory a složité povahy: „Když si jen pomyslím, že Tě většinou, když jsem doma, rozhněvám, tak mne to vždycky rmoutí a hned si umanu, že už to nikdy neudělám. Ale nyní to musí jít, musím se zbavit takové podivné povahy, hlavně když se chci stát knězem. – Odpusť mi to, milá maminko, beztoho sama víš, že mne po čtvrthodině rmoutí, že jsem Ti odseknul, když už se to stane, dal bych nevímco za to, aby se to nebylo stalo, a příště to přece udělám znovu.“

Korespondenci slavných osobností lze málokdy vnímat jako věrohodný historický pramen – přeci jen se jedná o zdroj soukromého rázu, jenž má tendence zamlčovat, mlžit a někdy i převracet skutečnost. Přínos tohoto žánru spočívá nikoliv v reflexi historické skutečnosti, nýbrž v odhalení autentických pisatelových pocitů, nezkalených žádnými historickými či literárněvědnými interpretacemi. Dosud většinou jen zprostředkovaná fakta najednou získávají reálné obrysy. Nejinak tomu je i u tohoto svazku. Havlíček-ikona ke čtenáři najednou sestupuje z pomníků, kde heroicky hrozí pěstí na mizernou vládu a pseudovlastenectví svých současníků, a ke slovu se dostává Havlíček-člověk, člověk pochybující i chybující, člověk rozpolcený.

Tak kupříkladu Havlíčkovo výše zmíněné rozhodnutí vstoupit do kněžského stavu, tj. zásadní mezník jeho názorového vývoje, má čtenář možnost sledovat detailně, nezprostředkovaně, v ryze originální podobě a krok po kroku. Zatímco ještě v březnu 1840 píše matce, že se nemůže „stát ničím jiným než knězem“, jeho podzimní dopisy (v srpnu byl přijat do semináře) již tak idealisticky nezní. Havlíčkovo roztrpčení a nespokojenost, jakási předzvěst jeho pozdější mistrné obžaloby katolického tmářství, tak brilantně shrnuté do slavných Epištol kutnohorských, vedly o rok později k jeho vyloučení ze semináře – toto úřední oznámení, odůvodněné „nedostatkem povolání k duchovnímu stavu“ a „vyjadřováním lehkovážných úsudků“, je v knize samozřejmě zařazeno také. Svým rodičům však Havlíček podal poněkud odlišnou verzi. A právě díky podobně zajímavým momentům, odkrývajícím řadu neznámých z povahy slavného pisatele, nabízí titul mimořádný literární zážitek.

Bezmála polovinu celého svazku tvoří vysvětlivky – ke každému, byť sebekratšímu písmu je podán rozbor objasňující nejen výrazy, které dnešnímu čtenáři nemusí být zcela jasné, ale především reálie. Před mravenčí prací editorů, kteří poctivě a nanejvýš erudovaně podávají vysvětlení i těch nejmenších detailů, tak nelze než smeknout. Bravurní práci odvedli rovněž překladatelé. Z uvedených dopisů je totiž pouhých 26 napsáno česky. Originály těch ostatních, tj. více než stovka, jsou (až na dva polské) v němčině, což plně korespondovalo s tehdejším vnímáním tohoto jazyka jako daleko perspektivnějšího prostředku, jak se dostat výše po společenském žebříčku (když Havlíček napsal roku 1843 svému otci z Ruska česky, starého kupce tato změna velmi polekala, byť sám pocházel z českého prostředí). O tom, s jakými úskalími se překladatelé museli vypořádat, tj. především zachovat specifické rysy Havlíčkova jazykového projevu, zároveň jej ale nekopírovat a zbytečně nearchaizovat, zasvěceně a čtivě pojednává jedna z částí úvodního teoretického rámce.

Výborným průvodcem detailně mapujícím dané období Havlíčkova života doplněným o širší společenský kontext je pak úvodní text doc. Magdalény Pokorné, která se životem a dílem zakladatele moderní české žurnalistiky dlouhodobě zabývá (v této souvislosti rozhodně stojí za pozornost její titul Jedna hora vysoká je a druhá je nízká z roku 2016).

Posledních několik zde zařazených listů reflektuje zřetelný posun Havlíčkových názorů a proměnu vidění světa. Když se po cestě Haličí a Horními Uhrami rozhodl na základě doporučení Pavla J. Šafaříka odjet do Moskvy, aby se tam stal „slovanským učitelem“, byl nucen strávit dva měsíce ve Lvově, kde čekal na vydání pasu. Odtud píše domů dopisy, v nichž se stále intenzivněji dotýká národnostních a politických témat – tento bývalý seminarista, nyní horlivý Slovan, označuje jezuity jako „naprosté bídáky a ubožáky“, nešetří kritikou papeže a mění svůj dříve kladný postoj k Polákům, jimž vyčítá odsouzeníhodné jednání s Malorusy, tj. Ukrajinci, a přirovnává je k Němcům a Maďarům.

Závěr prvního svazku plánované edice předznamenává, v jakém duchu se ponese následná korespondence. Slavná ruská cesta, která, jak trefně uvádí M. Pokorná, „znamenala v jeho životě, pro jeho tvorbu i pro české kulturní prostředí zásadní mezník“, natrvalo ovlivní Havlíčkův světonázor. Z kluka, který dosud prosil rodiče o buchty a čisté prádlo, se začne stávat sebejistý a nekompromisní literát, jemuž dějiny přiřknou naprosto zásadní roli ve formování českého realistického myšlení. A je nasnadě se domnívat, že pozadí tohoto Havlíčkova názorového, ale rovněž duševního vývoje budou opět zachycovat řádky dopisů. Korespondence I. 1831–1843 je tedy jen jakýsi předkrm a ochutnávka toho, nač se můžeme (snad již brzy) těšit.

 

Na podobné téma
Bohumil Doležal
: Karel Havlíček
Milena Lenderová
: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 1029x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce