Appelfeld, Aharon: Květy temnoty

Appelfeld, Aharon
Květy temnoty

recenze beletrie zahraniční

Druhá světová válka na ukrajinské Bukovině prožívaná v ústraní a utajení: v románu izraelského spisovatele Aharona Appelfelda ukryla matka malého Huga do bezpečí – kumbálu nevěstince. V jeho každodennosti se teď mísí strach a utrpení s tajemnými projevy slasti.

Paprsek naděje v temnotě
Aharon Appelfeld
: Květy temnoty. Přel. Šárka Doležalová, Albatros Plus, Praha, 2014, 288 s.

Aharon Appelfeld, hebrejsky píšící autor, pamětník nejhorší genocidy v dějinách, poskytl barvité svědectví o událostech z doby druhé světové války na ukrajinské Bukovině. V překladu Šárky Doležalové vyšel roku 2014 román s příznačně ambivalentním názvem Květy temnoty: čtenáři na nevinně bílé ploše papíru rostou před očima obrazy strachu, hrůzy, utrpení, ale i poměrně nečekaných slastných pocitů hlavních postav.

Nacistické Německo představuje hrozbu pro miliony nevinných. Jedním z takových je jedenáctiletý židovský chlapec Hugo. Žije se svými rodiči, altruistickými provozovateli lékárny, na malém městě, okupovaném německou armádou. Chlapcovo harmonické dětství citelně naruší válečné okolnosti deportace otce a přátel. Doma již není bezpečno, a tak se matka rozhodne zajistit Hugovi úkryt u přítelkyně Mariany. Hugo je nucen seznámit se s novou realitou všedních dní v kumbálu nevěstince.

Roztáčí se kolotoč dojemných vzpomínek na ztracený domov. Až se tají dech nad sugestivností uvažování dítěte v krajní životní situaci. Hugo například vzpomíná na otce, jak seděl a rozprávěl se strýcem, někdy celé hodiny, o lékařství a literatuře. Hugo z těch rozhovorů prý ničemu nerozuměl, ale rád je při nich sledoval. Už tehdy si říkal: „Všechno, co vidím, si uchovám ve svém srdci.“ Myšlenka, že život pomíjí a mrtví nebudou vzkříšeni k životu, mu už tenkrát působila bolest.

Autor osobně poznal příkoří spojená s válkou: do úst prchajícímu Hugovi, naposledy doprovázenému milovanou matkou, vkládá vskutku stručná, avšak o to výstižnější působivá slova obav a smutku z rozloučení a nadcházející nejisté existence. Tápající hoch, obklopený neuklizenými Marianinými korzety a podprsenkami, se pokouší zorientovat v neznámém prostředí, plném nepochopitelných zvuků za tenkými stěnami: „Jeho pohled zaujal barevný klobouk pověšený na hřebíku; měl širokou krempu a vypadal jako kouzelnický. Mariana je kouzelnice, probleskla mu hlavou myšlenka. V noci baví návštěvníky cirkusu a ve dne spí. Cirkus se k ní hodí. Hned si ji představil, jak vydává zvuky jako pták, vyhazuje balónky vysoko do výšky a na hlavě zázračně balancuje tři barevné lahve.“

Téměř zosobnělí chlapcovi rodiče jsou mu v úkrytu jedinými trvalými věrnými společníky. Naslouchají jeho touhám a nářkům po opětovném setkání. Hocha z bdělého snění jen občas vyruší příchod splašené, impulzivní, avšak srdečné Mariany, která přináší jídlo nebo se jde jen tak po ránu přeptat: „Co dělal můj drahoušek? ... Jak ses vyspal, zlatíčko?“ Huga často znejistí lascivní tón Marianiny komunikace. Ve své dětské mysli ho velice věrohodně konfrontuje s laskavým, typicky paternalistickým přístupem ztracených a krušně postrádaných rodičů. Jak ovšem Hugo vyspívá, proměňuje se zcela přirozeně i oboustranně se probouzející partnerský vztah. Zdaleka se však neodvíjí v mezích služeb veřejného domu. S válečným obratem se však Mariana dostává do nebezpečnější situace než Hugo. Překvapivá zápletka dodává příběhu výrazný esprit.

Jistá projekce do rodinného života přidává románu na poutavosti a čtenář má tendenci věřit, že příběh se opravdu stal. A stal se? Nepochybně. Alespoň modelově ano, copak takové martyrium v bleděmodrém nebylo denním chlebem každé rodiny za okupace?

Poněkud méně reálně vyznívá Hugův komentář k vizáži tety Frídy, která jej uklidňuje, pravda, myšlenkou pro příběh nosnou, že každého má někdo rád, jen je třeba se vyzbrojit trpělivostí a na takového člověka čekat. Ovšem hochova reakce vycházející z toho, že ve Frídině tváři vypozoroval dětské rysy, už působí dosti násilně, u jedenáctiletého kluka jde možná o příliš žensky empatický postřeh. Autor však pro vyjádření nejisté víry v dobrý konec volil následně řadu dalších, hodnověrnějších motivů.

Román je dramatický hloubkou prokreslení jednotlivých postav. Jeho tragické vyznění nepřekvapí, vzhledem k popisovaným válečným okolnostem, jež nedopřály více než zlomek štěstí lidem, kteří by si zasloužili více. V souhrnu jde o poutavou a jistě i poučnou četbu.

 

© Lucie Šámalová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petra Soukupová, 17.12.2017 16:00
Appelfeld, Aharon: Květy temnoty
Je to dobře napsané.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   85%čtenáři

zhlédnuto 970x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce