Eliáš, Pavel: Jízdní kolo

Eliáš, Pavel
Jízdní kolo

recenze sociologie

Výpravná kniha o jednom z největších vynálezů moderních dějin nás provádí po světě, který nenávratně zmizel. Bicykl však v mnoha podobách žije dál.

Kdo jede, má naději
Pavel Eliáš
: Jízdní kolo: Vynález, který sblížil svět. Pavel Eliáš, 2017, 144 s.

Obrazová kniha libereckého cyklistického nadšence a sběratele historických kol Pavla Eliáše Jízdní kolo: Vynález, který sblížil svět přináší mnohem víc než jen potěchu nad bicykly, na nichž jezdili naši prarodiče. Její úvodní motto bude čtenáři dobře známé, patří Albertu Einsteinovi a zní: „Život je jako jízda na kole, je třeba pohybu, abychom udrželi rovnováhu.“ Statické věci jsou odsouzeny k dívání a živoření. Pohyb a z něj plynoucí sport jsou jedním z nejušlechtilejších způsobů trávení času, a to nejen toho volného. Příběhy, jimiž Pavel Eliáš doprovodil rozmanité fotografie ze světa cyklistiky, jsou toho důkazem. Kolo není jenom skvělý vynález. Je to stroj, který má kromě dvou duší i duši třetí. Tu vaši. Je jen na vás, co s vámi jízda na kole udělá.

Obrázky z dětství a jinošství veloprůmyslu
Eliášova kniha sleduje vývoj cyklistiky od samých počátků. Navazuje na tuzemské i zahraniční publikace podobného ražení, ale převážnou část věnuje domácí historii. Jejím těžištěm jsou fotografie jízdních kol a jejich stavitelů, vynálezců, obchodníků, závodníků, stejně jako reprodukce dobových pohlednic, reklamních prospektů a romantických snímků. Ty vesměs pocházejí z doby, kdy se jízdní kolo ještě nepovažovalo za auto chudých, ale kdy bylo mezi lidmi všech sociálních vrstev prostředkem každodenní dopravy, obživy, setkávání a samozřejmě také sportu. Knihou se míhají jména, u nichž se čtenáři, jenž je již lapen ve spárech kteréhokoli druhu cyklistiky, rozsvítí oči. A není divu. Řada osobností spojených s českou, respektive československou cyklistikou se proslavila i v zahraničí.

Předválečný rozkvět strojní výroby byl u nás tak velký, že se řada výrobků, od užitkových strojů přes automobily ke kolům, stala žádaným vývozním artiklem. Prolínání české a německé technické inteligence bylo typické i pro oblast cyklistiky. Někteří cyklisté startovali ještě za monarchie jako Rakušané nebo Němci a po založení Československa se přihlásili k československému občanství. Připomeňme jen ty nejznámější: Josef Pecháček, Jan Kohout, Ambros Swetlik a Heinrich Kastrup, Václav Laurin a Václav Klement, Bohumil Pánek, Vilém Mich, bratři Heinzové, Augustin Vondřich, Tomáš Baťa, Josef Fuchs, legendární František Štantejský a Antonín Perič, hradecký Vojtěch Kulhánek či Otakar Hašek.

Rok 1948 měl na rozvoj stavitelství kol a na cyklistiku daleko větší vliv než obě světové války. Autor rekonstruuje polozapomenuté nebo dokonce ztracené příběhy drobných i větších strojařů a stavitelů z venkova, menších měst i Prahy, kteří za svůj život vyrobili tisíce kol různých typů – a jejichž živnost zničil nástup komunistické diktatury, kdy byli okradeni o svůj majetek a doslova ožebračeni. V „lepším“ případě zůstali ve svých podnicích jako dělníci, v horším putovali do dolů, na stavby socialismu, nebo přímo do komunistických lágrů. Okradeni byli všichni, kteří něco uměli, a práce byla ve „znárodněném“ hospodářství svěřena lidem, kteří rozhodně nepatřili ke konstrukční elitě. I když existovaly i výjimky… Poválečná orientace na Sovětský svaz a jeho přístup ke kvalitě, stejně jako mizivý estetický vkus rudých osvoboditelů způsobily, že se po roce 1948 téměř úplně vytratily detaily vysoce ceněné řemeslné práce a hlavně – krásná kola. Unifikované bicykly, sloužící hlavně jako dopravní prostředek, postrádaly invenci, lehkost a šarm. Připočtěte k tomu tehdejší politické poměry a nedostatkovost téměř všeho, a máte před sebou dětské či dospělé kolo bez špetky krásy a s velkou poruchovostí. I tak ale lidé kola milovali a dělali všechno pro to, aby si je mohli svépomocí vylepšit díly dovezenými z Mekky cyklistiky, Itálie a Francie.

Doplňme, že po roce 1989 se někteří bývalí zaměstnanci veloprůmyslu osamostatnili a začali produkovat kola špičkové kvality, na nichž dodnes jezdí amatérští závodníci nebo patří do soukromých sbírek. Za zmínku stojí bratři Šírerové, Robert Štěrba, František Babický, Bořivoj Kovařík či Jiří Bareš. Na původní postupy, zvlášť co se týká práce s ocelovými rámy, dodnes navazují menší výrobci. U nejlepších československých stavitelů byla kvalita rámů srovnatelná s tehdejšími špičkovými stroji italské, anglické a německé provenience; a fotografie v recenzované publikaci ukazují, že se československá kola vyrovnala těm zahraničním.

Do Prahy nevjíždějte bez revolveru
Svépomocně vydaná kniha Jízdní kolo skvěle mapuje především rozvoj cyklistiky v první polovině dvacátého století s mírným přesahem do šedesátých let. Připomíná některé situace a změny, které dnes chápeme jako samozřejmé. Pod vlivem prvotního železničního boomu se zhoršila kvalita silnic a až pod tlakem nového druhu dopravy, tedy té cyklistické, se začaly cesty opravovat a zlepšovat. Autor připomíná rovněž ekonomický charakter cykloturistiky: „Ožívají venkovské restaurace, hospody a ubytování, módní a textilní obchody mají nové zákazníky.“ To, co nepřetržitě trvalo v zemích svobodného světa, se paradoxně začíná měnit i u nás. „Lidé,“ píše Eliáš, „navazují nové známosti z větších vzdáleností, stěhují se z míst, kde byly jejich rodiny vázány celá staletí, mládenci již nejsou odkázáni na děvčata z rodné vesnice, rodí se zdravější generace. Kolo začínají používat děti i senioři, díky masové výrobě a rostoucímu trhu použitých kol si může bicykl dovolit většina lidí.“ Kolo smývá sociální rozdíly a bariéry, a stává se tak trochu i jedním z emancipačních prostředků. Stalo se fenoménem, který na rozdíl od mnoha tehdejších vynálezů přetrval. Je však smutné, že se tehdy jako dnes najdou lidé, kteří cyklistiku a cyklisty nemají rádi.

Když radili Angličanovi panu Bockovi při jeho dálkové cestě z Londýna přes Hamburk do Paříže, aby „nevjížděl do nebezpečné Prahy bez revolveru“, můžeme to chápat ještě jako nadsázku. Známý je rovněž raný přehlíživý postoj příslušníků Sokola k cyklistice, respektive k mnoha dalším moderním sportům, i když ani sokoly cyklistika nakonec neminula. Pokud se ale cyklistům vyjíždějícím na venkov dostalo kromě nadávek a posměšků i několika letících kamenů, připomíná to dnešní vztah některých automobilistů k cyklistům, který je už dávno předmětem řady psychologických analýz. Některé věci se za posledních sto a více let nezměnily. Sebeodpovědnější a předvídavý cyklista je nejslabší článek silničního provozu, ten s ním až na výjimky oproti kulturním zemím nepočítá. Eliášova kniha se snaží ukázat cyklistiku jako důležitý prvek našeho života se všemi pozitivy, pakliže se i cyklista chová v silničním provozu jako člověk ke člověku – a totéž očekává od druhých. A navíc platí stará cyklistická zásada: „Nezáleží na tom, kolik toho ujedeme, ale jak při tom vypadáme!“

Zdatným konkurentem Eliášovy knihy jsou podobné zahraniční počiny, věnované jak raritním kolům, tak například historii Gira, Tour de France, jarních klasik nebo španělské Vuelty. Největším soupeřem je ale samozřejmě internet. V něm je možné na jedno kliknutí dohledat bez přehánění statisíce fotografií starobylých strojů. Jenže popisy fotografií často postrádají příběh, a pokud jej mají, je těžce přístupný čtenáři bez znalosti angličtiny nebo francouzštiny. Hlavním benefitem publikace je její přesah do českého prostředí. Poslední z poválečných kol, které čtenář bezpečně pozná, je jeden z turisticky laděných modelů značky Favorit, na nichž vyrostly celé generace závodníků i ostatních zapálených cyklistů.

Nejvíce mne zaujaly příběhy těch stavitelů kol, které komunistický režim připravil o živobytí, a některé dokonce o život. „Pan Jaroslav V. Kulhánek,“ píše Eliáš o dědici hradeckého výrobce a prodejce kol Vojtěcha Kulhánka, „je uvězněn, v roce 1951 je v socialistickém vězení komunisty umučen.“ Právě tyto události by si zasloužily širší historický komentář, anebo ještě lépe samostatnou knihu založenou na precizní badatelské práci a rozhovorech s těmi, kteří předválečnou dobu pamatují. Bez fotografií kol, výrobních postupů, závodů a tehdejších ikonických cyklistů to ale nepůjde. Zdá se, že Pavel Eliáš má dobových dokumentů dostatek. Bylo by skvělé, kdyby svou příští knihu zaměřil na jednotlivé osudy těch, které pováleční zločinci z povolání připravili o živobytí, o zdraví a o radost.

 

Na podobné téma
Petr Volf
: Sport je umění
Lionel Birnie, Ellis Bacon (eds.): Silnice je naše
Jean-Jacques Sempé: Raoul Taburin
Jan Králík: Za ohradou snů
Rudolf Lukeš; Pavel Žiška: Já mám kolo, ty máš kolo

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2195x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce