Pettersen, Siri: Plíseň

Pettersen, Siri
Plíseň

recenze fantasy

Siri Pettersenová opět potvrzuje, že hranice mezi žánry lze překonávat se stejnou lehkostí, s jakou procházejí její postavy mezi světy. Že ženská hrdinka nemusí být neohrožená amazonka, aby na svých bedrech unesla váhu celého příběhu. A že i zprvu čitelné postavy mohou překvapit dávkou obyčejné lidské nejistoty, strachu či sentimentu.

Obyčejná nejistota jedné neobyčejné dívky
Siri Pettersenová
: Plíseň. Přel. Jitka Jindřišková, Host, Brno, 2017, 456 s.

Se Siri Pettersenovou (*1971), norskou spisovatelkou a ilustrátorkou, se měli čeští čtenáři možnost poznat již v minulém roce, kdy nakladatelství Host vydalo první díl její fantasy trilogie Havraní kruhy (Ravnerignene) – Ódinovo dítě (Odinsbarn). Stejně jako v norském originále, ani v českém prostředí na sebe nenechal druhý díl Plíseň (Råta) dlouho čekat. Překladu se zhostila opět Jitka Jindřišková, která dokonale pronikla do světa postav a dokázala Pettersenové mnohovrstevný příběh srozumitelně zprostředkovat.

Aniž bychom se snažili vyzradit zápletku druhého dílu Havraních kruhů, je potřeba předeslat, že tam, kde se Pettersenová v Ódinově dítěti držela striktně ve světě smyšleném, a pomineme-li lidské rysy některých postav a především hlavní hrdinky, také nám vzdáleném, pouští se nyní do nových sfér. Nechává Hirku vstoupit do současnosti a my se s ní na počátku příběhu setkáváme v Evropě, respektive v anglickém Yorku roku 2014. Hlavní protagonistka věří, že odchodem z Ymslandy, kde vyrostla, svému světu prokáže tu nejlepší službu. Životu mezi lidmi se pokouší přizpůsobit, je přece jednou z nich. Pokud však doufala, že v zemi bezocasých nebude příliš vyčnívat, bohužel se mýlí. I tady se odlišuje. To, co bylo v Ymslandě jejím stigmatem, se ukazuje jako důkaz, že v sobě má kus jakési téměř božské podstaty, a činí ji nikoli poznamenanou, ale výjimečnou.

Přestože hlavní váha příběhu spočívá tentokrát výrazně na straně Hirky, stejně jako u Ódinova dítěte nám děj zprostředkovává zároveň i postava Rimeho, Hirčina nejbližšího přítele. Z těchto dvou perspektiv máme možnost vychutnat si klasickou epickou fantasy s příměsí „urban“ prvků, která se odehrává v reálném prostředí, pouze s tím rozdílem, že v něm existují bytosti se schopnostmi, jež obyčejní lidé postrádají.

Přechod mezi světem, jenž vychází z dávné severské historie a mytologie, a realitou dnešní doby může čtenáře, který se těšil na další hrdinskou fantasy, překvapit. Pettersenová však spojuje obě roviny tak přirozeně, jak je to jen možné. V postavě Hirky, která se vymyká „normálu“ na jedné i druhé straně portálu, umně propojuje tradiční hodnoty a znalosti s poznatky z oblasti moderních technologií a medicíny. Činí tak poměrně nenásilně a s humorem, který je jí vlastní.

Děj druhého dílu Havraních kruhů je o poznání dynamičtější, než jak tomu bylo v knize první. Logicky chybí popisný a vysvětlující úvod a autorka toho využívá, aby čtenáře bez okolků vtáhla do vyprávění, jehož klíčovým motivem je souboj dobra a zla. Postavy Siri Pettersenové však nejsou striktně černobílé, což nám znesnadňuje rozhodnutí, na čí stranu se máme přiklonit. Stejnému dilematu čelí i Hirka, když se snaží najít cestu, jak pomoci světu, do nějž se narodila, a zároveň pomalu skomírajícímu společenství lidí, do nějž odteď patří.

Dynamika příběhu se mění podle toho, z čí perspektivy děj nahlížíme. Hirka stojí v centru dění a má kolem sebe několik dalších postav, které ji nutí jednat, rozhodovat se a řešit problémy mnohem rychleji a samostatněji, než jak jsme u ní byli dříve zvyklí. Naopak Rime, který se v první knize představil jako rozumný a sebevědomý mladý muž, motivující Hirku k činům, jedná impulzivně a nechává se vést jedině sám sebou a svým přesvědčením. Tam, kde se on kdysi jevil jako její obránce a zachránce, stojí dnes ona sama, pevná a rozhodná, a bere osud do svých rukou.

Proti dynamickému, místy až bondovsky akčnímu ději stojí tradičně ilustrátorsky precizní popisy hrdinů. Z autorčina přístupu je patrné, že stejně důležité jako jejich mnohovrstevné charaktery je pro ni jejich vzhled a to, jak se vidí navzájem. Své postavy má ráda a věnuje jim veškerou péči, kterou si zaslouží.

Plíseň je kniha kontrastů a otázek. Kdo je oběť a kdo hrdina? Kdo je bůh a kdo jeho sluha? Kdo je dobro a kdo zlo? Je lepší zvolit život, či smrt? Autorka nechává čtenáře oscilovat mezi důvěrou v jednu či druhou stranu, nevstupuje do událostí jako vševědoucí vypravěč a naopak nám nechává stejný prostor k utvoření vlastního názoru, podobně jako ho mají hlavní postavy.

Nedílnou součástí knih Siri Pettersenové, jak již bylo dříve řečeno, je jistý morální aspekt, mnohými buďto vyzdvihovaný, nebo kritizovaný. V druhém díle je akcentován především motiv pomalu a nepozorovaně upadajícího světa, na jehož zkáze má největší podíl člověk sám. Popisovaný soumrak lidstva je však pouze přirozenou součástí příběhu, jež popisuje realitu, v níž žijeme, přirozeně, pravdivě a bez příkras.

Také proto mají Pettersenovou její fanoušci rádi. Vědí, že jim dodá kvalitní vyprávění s propracovaným pozadím i postavami a zároveň ponechá dostatek prostoru jejich vlastní fantazii. Třeba domněnkám o tom, kterou cestou se bude Hirka ubírat v posledním díle trilogie.

 

© Veronika Vladimírová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 1014x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce