Děžinský, Milan: Obcházení ostrova

Děžinský, Milan
Obcházení ostrova

recenze beletrie česká

Milan Děžinský se v nové sbírce Obcházení ostrova profiluje především jako něžný lyrik se smyslem pro všední detail, pro odhalování na první pohled neviděné krásy, které je úzce spojené s básníkovou potřebou neustále obnažovat vlastní zranitelnost, což ho vede k co nejkřehčí výpovědi. Právě básnění samotné ale nabývá skrze Děžinského tvorbu podobu jakési malé ulity, do které může schraňovat svůj údiv z žití a která ho ochraňuje, jeho slovy mu poskytuje „štíty proti prázdnotě“.

Učení se mlčenlivosti
Milan Děžinský
: Obcházení ostrova. Host, Brno, 2017, 64 s.

Milan Děžinský je autorem řady básnických knih, Obcházení ostrova je v pořadí jeho šestou poetickou knihou. Jsou v ní sdruženy verše z let 2011 až 2016. Zdá se, jako by se právě tato dlouhá odmlka projevila v jeho básnickém stylu, který je oproti předchozí sbírce Tajný život (2012) daleko prostší. Děžinský svůj nynější příklon k prostotě, která mu ostatně nikdy nebyla cizí, dosvědčuje v básni Z pobřeží: „Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech, / a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech.“ Další výrazný rys Děžinského poezie, neustálé odhalování vlastní zranitelnosti, je ve sbírce silně spjat se zaznamenávanou (leckdy až zenovou) úsporností, která se zde vyskytuje nejčastěji ve spojení s tématem vlastního domova či blízkého okolí: „Nálet špačků jsme přečkali ve sklepě. / Na dvorku kvokaly vybuchující miny“ či „Každý rok jdu na konec zahrady a javoru, / který jsem vypiplal z nalezeného semenáčku, / ustřihnu větve.“ Básník ve sbírce zaznamenává, jak se naučil přijmout pomalost přírodních procesů. Získaná trpělivost vnáší do jeho slov nebývalé množství pokory a zároveň činí i z lokálně ukotvených básní, které odkazují ponejvíc na básníkovu domovskou Roudnici nad Labem, jakési meziprostory, místa bez konkrétní předlohy, která mohou nabývat univerzálních podob: „V lese bez povšimnutí padne strom, / co má v kůře naše srdce. / Vylekané vrabce keř proseje jak zrní. / Bota se utopí v rašelině. / Přejde tisíc let a vše bude stejně.“

Pro Děžinského je i ta nejvšednější věc hodna básnického okouzlení, jako když slovně přeměňuje školaččin batůžek v krásného pestrobarevného dravce nebo se smiluje nad tak drobnými tvory, jako jsou slimáci, které ušetří kruté smrti. Pro básníka je dětsky udivené vidění příznačné, zároveň je ale v dalších rovinách sbírky narušováno tíživým zármutkem ze všeho prožitého. Lyrický subjekt se v básních rozkládá, vytrácí se z nich, nabývá nezřetelných kontur: „Na pultě jsem místo placení nechal ruku“ nebo: „Byli jsme šmouha při kraji. / Reliktní záření, jeho kraj, světlá pěna.“

Jediným útočištěm před touto ustavičnou nostalgií tak opětovně zůstává sama poezie, ve které se u Děžinského zřetelně odráží prožívaná skutečnost; o tom svědčí mimo jiné i časté zmiňování ostrovů a kruhů na vodě, připomínajících roudnické břehy. Tato souvislost může na první pohled evokovat klišovité schéma „piš o tom, co prožíváš“, avšak u zmiňovaného básníka, jenž se zároveň ptá po opravdovosti nejen svých veršů, ale i žití, jde v rámci jeho tvorby o jeden z nejautentičtějších momentů. V některých chvílích jsou hranice mezi realitou a poezií takřka nezřetelné. Například tehdy, když básník zaměňuje živého tvora s fyzickou podstatou samotné básně: „Racek nese v zobáku báseň, která se chvěje / a ční z ní ploutev červená jako třešeň.“ Jindy je ovšem poezie jako sdělný prostředek zavržena ve prospěch pouhého konstatování, o čemž svědčí poslední verše básně nazvané Bota: „Společně se díváme na déšť / a je to lepší konec než láska za hrob. / Ale nakonec, / někde v mlhách za deštěm, / je hloubka jako hrob a v ní / vyzutá bota, která zbyla, když ho odvezli. / Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Chtěl jsem jen pronést: / Byl jsem s tebou. / Na nic jiného si nepamatuji.“ Toto zřeknutí se poezie prostřednictvím jasného vyjádření, že její sepětí se životem je nemožné, kupříkladu graduje v básni nazvané Na mapě ostrovů: „Máš-li co říct, je odvaha mlčet“; nebo v posledních verších celé sbírky: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem.“

Podobná protiřečení ale neústí v očekávaný konflikt, spíše stvrzují filozofickou rovinu Děžinského textů, které v konečné fázi sbírky nabírají obrysy hluboce meditativních kontemplací: „Hledím do slunce a jsem už někdo jiný. / Narodil jsem se ve svých dětech.“ Ostrov, který Děžinský uvedl v názvu, je skutečně mistrná metafora pro celou jeho sbírku. Lyrický subjekt jako by na něm byl pořád opuštěn, ale zároveň si tuto samotu se stoickým klidem užíval. Vždyť samo zmíněné nadechnutí, pokud neústí do očekávaného vyřčení, v sobě skýtá onen opuštěný ostrov naší řeči, který je sám o sobě pravdivou (avšak nevyřčenou) poezií. Tento pomyslný ostrov v sobě a okolo sebe společně schraňuje hluboký metafyzický stesk spolu s harmonickým sentimentem, který je pro tuto sbírku typický. Milan Děžinský vskutku jedinečně, bez složitých básnických prostředků opisuje tyto existenciální ostrovy, které jsou společné nám všem. Jeho poezie rozevírá prostřednictvím co nejprostšího jazyka široké pole bytostných otázek, na něž se odpovídá pouhopouhým nadechnutím.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 1609x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce