Désérable, François-Henri: Un certain M. Piekielny

Désérable, François-Henri
Un certain M. Piekielny

recenze beletrie zahraniční

Mladý spisovatel François-Henri Désérable se vydává po stopách pana Piekielnyho, (smyšlené?) osoby z autobiografie Romaina Garyho Příslib úsvitu. Pátrá po informacích o neznámém z domu č. 16 v ulici Velká Pohulanka v polském Vilnu, představuje si, jaký vedl život, vypráví nám ten svůj a obratně ho mísí s osudy slavného spisovatele. Vtipné a nápadité vyprávění letos zaujalo poroty hned několika francouzských literárních cen: Prix Goncourt, Prix Médicis, Prix Interallié.

Vítězství literatury
Henri-François Désérable
: Un certain M. Piekielny. Gallimard, Paris, 2017, 264 s.

François-Henri Désérable se s postavou pana Piekielného z autobiografického románu Romaina Garyho Příslib úsvitu potkal už na střední škole, ale opravdový impuls k pátrání po pravdě o této osobě přišel, až když mu bylo třicet let a pořádal rozlučku se svobodou pro svého kamaráda. Ta se měla konat v Minsku, ale náhoda tomu chtěla, že ho cesta vedla přes Vilnius. Zde totiž francouzský spisovatel rusko-litevského a židovského původu Roman Kacew, známější pod pseudonymem Romain Gary, vyrůstal a právě tady měl bydlet i záhadný pan Piekielny. Ve své autobiografii Gary líčí, že pan Piekielny jako jediný věřil tvrzení Garyho matky o tom, že její syn bude jednou slavný, a tehdy mladého Romana požádal: „Slib mi, že až se setkáš s […] význačnými lidmi, […] že jim řekneš: v ulici Velká Pohulanka, v čísle 16 ve Vilnu, bydlel jistý pan Piekielny…“. Matčino přání se vyplnilo a s ním i přání pana Piekielného, alespoň tak to tvrdí sám Gary. Prý se o svém sousedu zmínil britské královně, americkému prezidentu J. F. Kennedymu a vzpomněl si na něho i před francouzským generálem Charlesem de Gaullem.

Když Désérable pamětní desku připomínající úryvek z Garyho knihy uviděl, rozhodl se zjistit o Piekielném pravdu. Pátral všude možně, v knihách Romaina Garyho, v archivech a na úřadech, v knihovně, na internetu, vyptával se literárních odborníků, historiků, obyvatel ve Vilnu. Shánění informací bylo složité a nepříliš úspěšné, alespoň co se týče odhalení pravdy o „pekelném“ sousedovi: pravděpodobně to byl Žid, pravděpodobně byl zavražděn během druhé světové války. „Když jsem s pátráním začal, nevěděl jsem o Piekielném téměř nic, neznal jsem ani jeho křestní jméno, ani věk, dokonce ani jeho zaměstnání, věděl jsem jen, že zemřel za války a že ho zabili nacisté.“ (s. 59)

Désérableův v podstatě iniciační román (sám totiž píše: „Když mluvím o sobě, nemluvím náhodou o něm?“ (s. 75 – myšleno o Garym) nás zavádí do světa fantazie, nejistot, přání a vizí, tajemství a klamů. Mladý autor začíná nejprve svým vlastním životem, plynule přejde k osudům svého literárního kolegy a postupně oba příběhy zaměňuje, až si nakonec nejsme jistí, o kom zrovna mluví. Styl F. H. (jak se někdy mladý spisovatel označuje) se v mnohém podobá stylu samotného Garyho. Nezřídka se Désérable odvažuje svůj vzor citovat a přebírat i delší pasáže z jeho knih. Nenechme se ovšem zmást, nejde tady o plagiátorství, nýbrž o velmi zručnou imitaci autorského stylu. F. H. napodobuje a vypráví tak živě a přesvědčivě, že mu věříme každé slovo, i když bychom měli sto důvodů si myslet, že si určitě vymýšlí. Příkladem za všechny je úryvek o rozhovoru Romaina Garyho s novinářem a moderátorem Bernardem Pivotem v rámci slavného literárního pořadu Apostrophes:

Tmavý oblek, nebesky modrá košile a kravata, Bernard Pivot před kamerou představuje Romaina Garyho, „hosta dnešního večera, kdy je náš pořad zaměřený exkluzivně na jeho život a dílo“. Kamera zoomuje na autorův nejnovější román, krémový obal, jeden černý proužek, dva červené proužky, lehce mihotavý obraz a v pozadí hraje Rachmaninov, Gary se objeví na obrazovce, tmavý oblek, bílá košile a kravata (vždy měl na sobě buď tohle, anebo mexické pončo), středně dlouhé prošedivělé vlasy, stříbrný fous, safírově modré oči, tvář mužika, z níž se stala tvář barina stejně jako zamlada – a všemu tomu vévodí vrásky z rozčarování. Nevypadá ve své kůži, opravdu ne, a je to slabé slovo, něco ho štve a zatím nikdo neví co.
Dozvíme se to o mnoho později. Pravdu se dozvíme v knize, která dnes už není k sehnání. Náhodou se jednoho podzimního odpoledne ocitla zrovna v mých rukou, jež se prohrabávaly nabídkou knihkupectví vyloženou venku na ulici, na bulváru Saint-Michel. Vzpomínám si, jak jsem svazkem listoval, až jsem narazil na kapitolu věnovanou přímo Romainu Garymu. Dál už mě nikdo přesvědčovat nemusel: knihu jsem koupil a šel jsem až do Lucemburské zahrady; měla jen asi sto stran, navíc bylo hezky: okamžitě jsem ji přečetl.
Maskérka v ní vyprávěla, že Gary toho večera v lednu 1980 dorazil do „ulice Jean-Goujon – večer byl vstup do Studia 2 z avenue Montaigne zavřený – v docela špatném rozpoložení, jen nerad se posadil do křesla, kde ho měli připravit“. A potom dodala: „Všiml si, že mi z kabelky kouká výtisk Soukromé linky důvěry, posledního románu Émila Ajara. ‚Nojo, říká, no jistě, Ajar, nic jiného nikdo nečte!‘ Potom přišla řada na Pivota, i jeho jsme museli přepudrovat. ‚Nemluvte s ním o Ajarovi, řekla jsem mu, vypadá, že mu k srdci příliš nepřirostl.‘ Ale Pivot rád šprýmoval: viděla jsem, že těsně než vstoupili na scénu, chytil Garyho za předloktí a říká mu: ‚No, doufám, že máte rád Ajara. Budeme o Ajarovi hodně mluvit…‘ Gary protáhl obličej, rouška ohromení zatemnila jeho pohled, sotva se držel na nohou, chvilku jsem si myslela, že budeme muset vysílání zrušit. Později, po jeho smrti, jsem pochopila, že toho večera došlo k nedorozumění: Gary si myslel, že Pivot znal jeho tajemství, že odhalil pravou identitu Émila Ajara a že ji odkryje v přímém přenosu před zraky milionů Francouzů. (s. 195–197)

Následuje popis celé debaty a Garyho nervózních reakcí, natolik poutavý, že čtenář začne mít nutkání přesvědčit se sám a zhlédnout zmiňovaný díl pořadu Apostrophes. Jenže žádný takový rozhovor neexistuje. Désérable si ho vymyslel a hru zahrál tak dobře, že se mu téměř podařilo oklamat i samotného Bernarda Pivota, který ve své recenzi na Un certain M. Piekielny píše: „[…] I nezapomenutelné setkání, které mi Romain Gary pro Apostrophes poskytl! Až na to, že tento díl neexistuje. Vůbec jsem to netušil a teď toho velice lituji. Profesní pochybení! Désérable popisuje bolest, jež je o to krutější, čím úžasnější ten díl Apostrophes je.“

Désérableovi se tedy podařilo to stejné, na co sám tehdy Garymu naletěl: vykreslit neexistující natolik přesvědčivě, až čtenář nakonec uvěří, že jde o skutečnost. Text psaný lehkou rukou dokonale plyne, je plný humoru, a zároveň, když je potřeba, dokáže zahrát na citlivou strunu a s vážností a respektem popsat smutné osudy polských Židů za druhé světové války. Není divu, že dílo tohoto „mladého, krásného a talentovaného autora“ (jak se o něm píše ve francouzských recenzích) figuruje v seznamech nominací hned několika literárních cen: Prix Goncourt, Prix Médicis, Prix Interallié. Doufejme, že nejméně jednu z nich obdrží a že se velmi brzy dočkáme i českého překladu.

 

© Sára Töröková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1234x

katalogy

štítky k článku

Inzerce