Petkevičová, Tamara

Petkevičová, Tamara

aktualita beletrie zahraniční

Prozaička, teatroložka a herečka Tamara Petkevičová ve 40. letech 20. století prošla několika sovětskými lágry. O své lágrové zkušenosti napsala rozsáhlé a strhující vzpomínky, které směle konkurují všem „špičkám“ lágrové prózy.

Tamara Petkevičová – autorka svého osudu

Ve středu 18. října v 97 letech zemřela Tamara Vladislavovna Petkevičová (1920–2017) – prozaička, teatroložka a herečka, která se ke své profesi dostala ve 40. letech minulého století v jednom z nejméně očekávaných a zdánlivě nejméně příhodných míst – v pracovním táboře na dalekém ruském severu, kde si odpykávala sedmiletý trest za údajnou kontrarevoluční činnost. O své lágrové zkušenosti napsala rozsáhlé a strhující vzpomínky, které směle konkurují všem „špičkám“ lágrové prózy – suchý Solženicynův dokumentarismus i Šalamovův mistrně vybroušený naturalismus doplňují o extrémně emoční náboj. Ruský filmový režisér Eldar Rjazanov po jejich přečtení prohlásil: „Brečel jsem – to není možné, to je neuvěřitelné. Věřím každé větě, každému slovu, které v té knize Tamara Vladislavovna napsala. Kolik toho ta žena prožila! Pro mě je to ta nejvyšší literatura, protože spojuje naprostou životní pravdu a autorčin neuvěřitelný talent. Došlo mi, že mám co do činění se skvělým, významným a velikým prozaikem.“

Tamara Petkevičová se narodila v roce 1920 v Petrohradu, v rodině, která nadšeně přivítala revoluci a hodlala se aktivně zapojit do budování nového a spravedlivého světa. Otce, který byl od roku 1918 členem komunistické strany, však „nový“ svět začal postupně drtit a v roce 1937 se stal obětí Velkého teroru. Spolu s ním „spravedlivý“ svět pochopitelně drtil i celou jeho rodinu. Tamaru Petkevičovou, která tenkrát studovala na střední škole, jakožto dceru „nepřítele lidu“ vyloučili z komsomolu. Vyhnanství se živořící rodině zázrakem vyhnulo. Dvacetiletá Tamara přesto do míst, kam jiné posílali za trest, v roce 1940 odjela – přerušila vysokoškolská studia na fakultě cizích jazyků a v Leningradu nechala matku a dvě mladší sestry. Do kyrgyzského hlavního města se vypravila za svým budoucím manželem, s nímž se seznámila ještě v sedmatřicátém roce ve frontě během pátrání po otcově osudu (také jeho otec byl zatčen a posléze odsouzen k „deseti letům odnětí svobody bez práva na korespondenci“, což byl, jak se později ukázalo, jen eufemismus pro trest smrti). Tři roky po příjezdu do Kyrgyzstánu, kde začala studovat medicínu, byla i s manželem zatčena a odsouzena na základě proslulého osmapadesátého paragrafu, do nějž se vejde úplně všechno, jak v Souostroví gulag ironicky podotkl Alexandr Solženicyn. Trest zpočátku vykonávala v kyrgyzských táborech spalovaných asijským žárem, později v krutých mrazech na severu Ruska, v republice Komi. V táboře se jí narodil syn, o kterého ji záhy zákeřně připravili. V průběhu dlouhých sedmi let vystřídala celou řadu táborových zaměstnání – pracovala na poli, v lese, v lomu, v nemocnici a nakonec i v divadle.

Divadla v táborech nevznikala jen z pokrytectví režimu, aby zastírala děsivou skutečnost. Vznikala také z upřímné potřeby samotného táborového vedení – velitelé, jejich manželky a děti se v tom svém „vyhnanství“, odříznutí od civilizace, nudili, a tak si zkrátka vymýšleli zábavu. Mimoděk tak vyčerpaným odsouzencům umožňovali přežít – nejen členům souboru, kteří žili v lidštějších podmínkách, ale částečně i těm, pro něž soubor hrál. „V odlehlých táborových střediscích nás napjatě očekávali spoluvězni. Už dávno měli pocit, že na zemi nemůže existovat hudba, písně ani rýmy. A my jsme jim přiváželi maličký iluzorní doušek svobody, doušek radosti,“ vzpomínala Tamara Petkevičová v roce 1990 v rozhovoru pro Leningradskou pravdu. V táborovém divadelním souboru nalezla řadu blízkých přátel – mezi jinými divadelního režiséra a filozofa Alexandra Gavronského, který v sobě soustředil víru v tvůrčí nadání každého člověka a hlubokou úctu k evropské kultuře, herce Nikolaje Teslika, svou tragickou lásku, a v neposlední řadě také Češku Hellu Frischerovou, již český čtenář tak trochu zná, neboť posloužila jako předobraz Ri, hlavní hrdinky románu Jiřího Weila Moskva-hranice (a letos vyšel český překlad její útlé memoárové prózy Dny mého života). Táborový soubor Tamaře Petkevičové daroval i její „náhodnou profesi“. Zůstala jí věrná i poté, co v roce 1950 opustila brány tábora. Očekávanou svobodu za nimi však nenašla – pro okolní svět dál zůstávala vězněm, lhostejno, že bývalým. O tom, jak moc se tehdy vymykala okolnímu světu, svědčí i její vzpomínka na den Stalinovy smrti, která zazněla v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Radio Svoboda: „Bezděky jsem tančila po pokoji, bylo to naprosto nevědomé. Nemohla jsem to jméno ani slyšet, nemohla jsem ho vystát. Zkrátka jsem v pokoji dělala nějaké nesmyslné taneční krůčky. Vůbec se mi to nepodobalo, není mi to vlastní, ale musela jsem udělat nějaký pohyb, jako bych cosi shazovala, jako bych chtěla cosi setřást, měla jsem radost. A zdálo se mi, že to dělají všichni. Ale když jsem zjistila, že tomu tak vůbec není, když jsem uviděla, že lidé pláčou, zarazilo mě to. Uvědomila jsem si, že nějak okolnímu životu nerozumím. (…) Nemohla jsem uvěřit, že země přebývá v takovém smutku, jako by se o kousek dál neděla neštěstí, jako by se nezatýkalo.“ Tehdy, v 50. letech, Tamara Petkevičová působila v provinčních divadlech – na Urale, v Čuvašsku a později v Moldavsku. Když se v roce 1959 vrátila do svého rodného města, bylo jí téměř čtyřicet let. Na radu přátel se pustila do studia teatrologie na tamní divadelní akademii.

Své vzpomínky začala psát v šedesátých letech, byť první impuls napsat o prožitém se u ní prý objevil už během jakéhosi nočního transportu, kdy ji s dalšími spoluvězni vedli z jednoho středoasijského tábora do druhého. Poprvé vyšly v roce 1993 pod názvem, který parafrázuje verš z básně Mládí Mariny CvetajevovéŽizň – sopožok něparnyj (Život – lichý střevíc). O patnáct let později se dočkaly pokračování nazvaného veršem z básně Davida SamojlovaNa foně zvjozd i stracha (Na pozadí hvězd a strachu). Drobná ukázka z první části vyšla v českém výboru z lágrové prózy Jen jeden osud (2009). Český překlad prvního dílu, který zachycuje přes třicet let autorčina života do prvních let po propuštění z tábora, vyjde v příštím roce v nakladatelství G plus G.

Na vyprávění Tamary Petkevičové o tom, jak se totalitní stát krvelačně vrhne na nevinného člověka a navždy mu vypálí svůj cejch, nepoutá jen autorčin vpravdě románový osud plný nečekaných zvratů, ale především to, jak mistrně, s jakým smyslem pro pointu a napětí jej dokáže podat. Anebo naopak? Jak řekl literární historik Vitalij Šentalinskij: „Tamara Vladislavovna není jen autorkou svých knih, ale především svého osudu.“ Ten se po téměř sto letech před pár dny uzavřel.

V hlavě mi nepřestává znít neodbytná otázka: „Jak jste to všechno přežila?“ Tamara Petkevičová na ni měla odpověď své české přítelkyně Helly Frischerové: „A kdo vám řekl, že jsme to přežili?“

 

© Alena Machoninová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2167x

Inzerce