Petkevičová, Tamara: Vzpomínky

Petkevičová, Tamara
Vzpomínky

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka ze vzpomínkové knihy Tamary Petkevičové, v níž tato prozaička, teatroložka a herečka vzpomíná na roky strávené v sovětských lágrech.

Vzpomínky

Transport mířil na sever. Kam konkrétně – to tajili.

Sotva jsme po skupinách začali obsazovat vagony, museli jsme projevit obratnost a sílu. Už po několika vteřinách se názorně zformovala hierarchická struktura našeho vagonu. Na horní pryčně u zamřížovaného okýnka se ocitla urostlá černooká Arménka Nataša Šatalovová. Vedle ní se usadily její favoritky z řad vězeňkyň s civilním trestem.

Strážní nařídili, abychom si vybraly starostu a určily rozvrh služeb vynášení kýble. Za starostu prohlásili Natašu. Nutno říct, že to byla šťastná volba. Její krása a přísnost dělala dojem dokonce i na strážné. Navíc měla nízký mezzosoprán a zpívala cikánské romance. Zavřená byla za rozkrádání majetku na základě paragrafu 107, za války velmi proslulého.

Vzdálené tábory mnozí líčili jako úrodné nivy. Zatím však bylo třeba zvládnout život na cestě. Uprostřed vagonu stála železná kamínka. Na nich konvice. Vedle otýpka třísek a kýbl černého uhlí. Na podlaze, která tu sloužila za spodní pryčnu, i na horních policích byla rozházená sláma.

Dostala jsem místo na podlaze v rohu vagonu, jedno z nejhorších. Z jedné strany studená stěna (mrznout a snášet nesnesitelnou bolest v kloubech jsem musela celou cestu), z druhé upovídaná Nelly, zavřená za drobnou krádež. V touze působit jako ostřílená lágernice se Nelly chvástala, že sedí podruhé, a sebevědomě mě ubezpečovala, že na Severu to bude lehčí a mnohem lepší než v Bělovodsku. Ukazovala na svou popelavou pleť a poučovala mě:

„Podívej, jakou mám pěknou barvu tváře. A víš, jak to dělám? Nepotřebuju žádné krémy. Myju se močí.“

Část žen sice byla uzavřená a mlčenlivá, ale většina měla neklidnou povahu. Ve vagonu propukaly hádky. Ženy, které se neznámo proč rvaly, od sebe museli odtrhávat. Teprve, když roztopili kamínka, vězeňkyně se pomalu utišily, a někdo se dal naopak do hysterického pláče. Hromotlucká žena, která seděla za vraždu, prahla po zpovědi, a chodila za všemi popořádku. Vyprávěla, jak popadla sekyru, jak udeřila, pak následovaly podrobnosti o cákancích krve na zdi a ještě cosi mnohem horšího. Bylo to nesnesitelné. Na spolubesedníka upřela bělavé, téměř nehybné oči a jako by se točila v kole hrůzy, již znala jen ona sama. Několikrát za noc jsem se probudila a viděla, jak sedí s otevřenýma, prázdnýma a děsivýma očima připoutaná ke svému utrpení. Vagon vezl hromadu neštěstí, zvrácené nezdravé fantazie, neurastenie, elementární špíny.

Ještě několik dní jsme pomalu, se zastávkami jeli po Střední Asii. Vlak často odstavovali na vedlejší kolej, lokomotiva pak posunovala, postrkovala vagony sem a tam, a kola začala zase klapat. Kolik je v životě zimy a železa: koleje, zástrčky, zámky, sevření Osudu. Jeli jsme týden, osm devět dní. Najednou z horní pryčny zaznělo:

„Přijeli jsme do Ruska. Do Ruska. Podívejte, ten les!“

Jedna po druhé jsme se lezly podívat skrz zamřížované okýnko. V duši cosi zabolelo.

A potom už ne křik, ale Natašin hlasitý šepot:

„Ach, ženské, je tu tolik zraněných!“

A zase se všechny škrabaly na horní pryčnu. Dívaly se. Umlkaly. Kolem nás, jeden za druhým projížděly zdravotnické vlaky s raněnými. Na lehátkách osobních vlaků ležely zmrzačené, zafačované hlavy, ruce a nohy. Ty vlaky s sebou vezly nepříčetnost, výkřiky, pokoru, neutuchající bolest… Zasádrované zkrvavené válečné neštěstí.

V Syzrani nás čekala dlouhá zastávka. Oznámili nám, že nás odvedou do lázní. S ozbrojeným doprovodem nás vedli městem. A opravdu – Rusko! Je tak jiné ve srovnání se Střední Asií. Zoufale se tu třepotaly lístky topolů a bříz. Svěží vítr mi cuchal vlasy. Konec května. Jaro. S havrany. Ještě studené. Prudké. Jasné. Domov! Cosi zapomenutého, rodného pronikalo do buněk. Jak jsem bez toho žila? Jak jsem mohla. V dálce probleskla Volha. Od dětství jsem si ji přála spatřit. Tak vida, jak dopadlo setkání s velikou řekou. Z hrudi se mi prodralo cosi jako vzlyk.

Přivedli nás do opravdových lázní. Z jednoho, druhého i třetího kohoutku tekla voda. Ty zdravější po sobě cákaly a křičely: „Vodááá!!“ Už jen z její existence, z proudu, z toho, že není na příděl, bylo možné přijít o rozum. Za dlouhé měsíce jsme se obalily krustou špíny a teď jsme se myly přiděleným dvacetigramovým kousíčkem mýdla, oplachovaly jsme se a znovu… šťastně jsme slábly. Tolik jsme odvykly pocitu čistoty!

A znovu zima, klapot kol, uspěchaný rytmus pomalé jízdy… Po Syzrani se začal zpožďovat výdej chleba a záhy úplně přestal. „Chleba není,“ vysvětlili nám.

„Nemáte právo nechat nás bez chleba,“ zakřičela Nataša.

Zvenčí začali tlouct pažbou do dveří.

„Ticho! Nebo chceš na samotku?“ Natašino kouzlo na strážné už nefungovalo.

Naproti našeho vlaku zastavil vojenský, který jel na frontu. Vojáci, netušící, jaký před sebou mají nákladní vlak, ve spěchu vykukovali z okýnek a dobírali si nás:

„Hej vy, krasotinky, kam máte namířeno takhle vyšňořené?“

Místo odpovědi se Nataša odtrhla od okýnka, nečekaně seskočila na podlahu a začala tlouct pěstí do stěny vagonu.

„Chceme jíst! Kde je náš chleba? Dejte nám chleba!“ hlady vztekem bez sebe křičela Nataša.

Její výbušný křik vší silou zasáhl nervy, strhl a nakazil ostatní. Bušil a křičel už celý vagon, po něm další, třetí. A záhy zevnitř vagonů do stěn a dveří cel na kolech tloukly už stovky pěstí, celý vlak o dvaceti vagonech.

„Dejte nám náš chleba! Chceme jíst! Chléé-bááá! Chléé-bááá!“

Už to nebyl křik, ale řev. A lidé nekřičeli hrdlem, ale hladovým břichem, šílenou nadějí, že bez ohledu na zvůli se někdo zastane těch, co jsou pod zámkem. Kolem vagonů se to dalo do pohybu – vedení, stráže. Měli nahnáno. Snažili se nás utišit. Ale už bylo pozdě. Byly jsme odhodlané rozmetat vlak na třísky.

Ve vojenském vlaku to pozorovali, o něčem se domlouvali. Došlo jim, jaký vlak mají před sebou. Několik vojáků, jichž se naše úpěnlivé volání dotklo, odtud vyskočilo. Přistoupili k velení eskorty.

„Kdo je tady velitel? Mají nárok na příděl. Proč jim nedáváte chleba?“

Velitel vlaku začal vojákům servilně nabízet, aby si to šli vyjasnit k němu do vagonu.

„Přineste faktury. Vysvětlete to přede všemi!“ Tón vojáků začal být nesmírně příkrý. Mezi ostatními vynikl obzvlášť vzrušený hlas:

„Nemáte právo mučit lidi hlady!“

Když náš vlak uslyšel tuhle naléhavou a napjatou intonaci, utichl.

„Koho se to zastáváte, soudruhu? Koho se to za-stá-vá-te?“ začal ho kárat velitel eskorty. „Zlo-čin-ců.“

V napjatém tichu jsme uslyšely šílený výkřik vojáka-zastánce, který nás ohromil tím, na jak vysokou hru si troufl:

„Koho? Svých matek a manželek, které se tu můžou ocitnout!“

Ta pronikavá niterná pravda jako by z duše krumpáčem otloukla nahromaděné vrstvy. Nehybně jsem ležela na podlaze v rohu vagonu a skousla si ret, abych nezakřičela bezmocné a strašné: „Ano, ano, ničím jsme se neprovinily, týrají nás. Nechápeme, za co!“ Jako mnohé jsem se i já zmítala v hysterickém záchvatu.

„Dopouštíte se chyby, soudruzi vojáci,“ bránil se velitel vlaku.

Frontoví vojáci však neustupovali:

„Přineste faktury! A pospěšte si. Vracíme se na frontu po zraněních,“ doléhalo k nám. „Musíme vědět, že v zázemí je všechno v pořádku!“

Ta zuřivá srážka lhostejných strážných, kteří v zázemí byli stále opovážlivější, s obnaženými nervy frontových vojáků, kteří si již přičichli k ohni a smrti, na sebe zanechala doživotní vzpomínku. Vojenský vlak sebou trhl a pohnul se z místa. A vtom jako by se v tiše čekajících ženách cosi protrhlo. Z ženských hlubin se prodralo cosi vášnivého, promíchaného s nepřístojností.

„Tady jsem, střapatče, hele, vem si mě!“ křičel čísi hlas na neviditelného zastánce. „Ach, teď bychom si spolu…“

Z odjíždějícího vlaku přišla stejně otevřená odpověď.

A z našeho vlaku se za nimi neslo: „Vraťte se z války živí, chlapci!“

A vlaky pokračovaly v cestě. Jejich k válce a kulkám. Náš do jiného pekla. Frontoví vojáci tenkrát dosáhli svého: denní výdej chleba a mýdla byl ve fakturách zapsaný. Strážní je za lichvářské ceny prodávali na místních trzích během dlouhého stání. Možná jsem z prožitého na něco zapomněla. Vím ale určitě: zastání a soucit vojáků nám pomohly uchovat si kousíček duše.

„Má pravdu, má stokrát pravdu!“ tvrdě a bez slz pronesla žena, která celou cestu mlčela. „Zavřeli nás ‚za klásky‘, za to, že jsme proklely válku. Copak nejsme jejich matky? Nejsme sestry?…“

Den za dnem. Další den byl pryč, ještě jeden… Už jich bylo dvacet. Vlak teď jel po jedné koleji.

„Druhou budeme muset zjevně postavit my, ženské,“ pronesl kdosi.

„Kolem samý les, žádné stavení není nevidět,“ hlásili shora. „Aby ne, vždyť je to tajga!“

Čekaly jsme na příchod soumraku, na tmu. Marně. Vystřídaly je studené bílé noci. Celou dobu bylo světlo. Když nám vydávali ubohý příděl, chápaly jsme, že je ráno. Dvacet tři… dvacet čtyři… Nataša střenkou hliníkové lžíce vyrývala do stěny vagonu čárky. Pětadvacátého dne vlak zpomalil a zastavil se. Bylo ticho. Jako ve studni. Až zvonilo v uších. Propána, vždyť jsme na konci světa! Strážní otevřeli zástrčky vagonu.

„Běžte na vzduch!“ zakřičeli a přistavili schůdky.

Ženy slézaly, klopýtaly přitom slabostí, po měsíc trvající cestě se jim točila hlava, a posadily se na zem. Všimly si příkopu u koleje, mnohé se k němu vrhly, aby se napily. Kvůli rašelinovému dnu se voda zdála hnědá. Na rašeliništích, kde kdysi pracoval otec, jsem v dětství v podobných jezírkách pozorovala rejdící pulce a broučky. Vody jsem se raději nenapila.

Na jedné z následujících zastávek část vagonů odpojili. Těch pár, co zbylo, vezli ještě asi sto kilometrů a nakonec nás vysadili: stanice Světik. V jakém zeměpisném místě to jsme? Je jasné, že na Severu, ale kde?

Opodál vlaku stála skupinka místní autokracie. Žena v uniformě pracovnice NKVD se žlutými, peroxidem sežehlými vlasy a výrazně namalovanými rty vypadala jako figurína. Její vzhled nešel dohromady s bělavou mlhou severní noci v tajze, s okolním hustým lesem, ani s naší vlastní nemohoucností. Vytahovala z hromádky osobní spisy, vyvolávala vězně podle příjmení, přejížděla je tvrdým a zkušeným pohledem a třídila je do skupin: „Tam!“ „Sem!“

Vyvolali mé příjmení. Srdce se mi na zlomek vteřiny zastavilo, jako by chápalo zodpovědnost té chvíle. Velitelka mě provrtala pohledem a zavelela: „Tam!“ Podle nepřízně, která se okamžitě projevila, i podle vybraných žen jsem pochopila, že „tam“ je nezměrně horší než „sem“. Co ve mně, ušmudlané a potácející se dávivou slabostí, ta odbarvená úřednice „vyčetla“? Podle jakých známek dělila lidi?

Třídění mezitím pokračovalo. Aha, i Nataše řekli: „Tam!“ Taky zvadla, i jí cosi došlo. Dobře, že budeme spolu. Kvůli pevné a veselé povaze jsem si ji téměř oblíbila. Zato se zlodějkou Nelly nás rozdělili. Bylo mi to líto. „Strč si pod sebe můj vaťák, dokud sedím u pece, vždyť ti drkotají zuby… Chci se dostat s tebou do kolony, vedle tebe si připadám jako člověk,“ říkala mi žalostně cestou. Nelly teď stála ve skupině naproti a zdviženou bradou ukazovala na tu všemocnou velitelku, chvílemi špulila rty, pak je natahovala a bezhlesně nadávala.

Seřadili nás, přepočítali, obestoupila nás eskorta se psy a vedli nás pryč. Všechno bylo stejné, jako bychom ani nepřeťaly zemi z jihu na sever, jako bychom nezměnily tábor. K dřevěnému plotu s drátěným vrškem, strážními věžemi a ostrahou jsme se vlekly ještě asi tři kilometry. Konečně bydlení! Aspoň nějaké útočiště. Nad jednou střechou se vinul kouř. Co když to pro nás topí v lázni? Když nás však pouštěli branou, okamžitě nás varovali: „V pět hodin do práce!“ Ukázali nám barák. Čtyřmístné pryčny vagonového typu: dvě místa nahoře, dvě dole. Pronikavá vůně vlhkého, nedávno otesaného dřeva.

„Ale těch štěnic, těch štěnic!“ užasl kdosi.

Bylo jich tolik, že si to ani nebylo možné představit. Vrhli se na nás s urputností divé zvěře a zdolali všechno: únavu po měsíční cestě, potřebu spánku i touhu se ohřát. Nebylo před nimi úniku. Mnohé z nás popadly slaměné matrace a pokusily se přestěhovat ven. Odtud nás vyhnala zima. A v pět ráno nás probudila rána do kolejnice: do práce!

Táborová kolona se stejně jako železniční stanice jmenovala Světik. Názvu odporovalo úplně všechno. Kvůli vysokánské stěně starých smrků bylo to místo vražedně pochmurné.

Houštiny vrbovky podél cesty, kterou nás vedli do práce, převyšovaly člověka a hrozily, že všechno pohltí. Práce tu byla jedna: kácení lesa. Dostala jsem se do brigády, která řezala kmeny. Řezaly jsme celý den až do otupění, až všechno bolelo… a ještě hůř, až jsme dřevěněly a dál… Člověk se nemohl narovnat ani sehnout. Krvavé mozoly se objevily okamžitě.

Síly, za jejichž pána jsem se už dávno nepovažovala, řídila nutnost přivyknout k partnerovi, neselhat. Přicházely odněkud zvenčí a mohly zachránit stejně jako podrazit – čert se v tom vyznej. Muži opodál káceli stromy. Kmeny se lámaly a praskaly, větvemi narážely do sousedních stromů a se smrtonosným hlukem sebou třískaly o zem. Zpočátku jsme při zvolání: „Uhni! Běž pryč!“ utíkaly, ale záhy hbitosti ubylo a začalo nám to být lhostejné. A tak to šlo den za dnem.

Už o měsíc později nesnesitelná práce člověka zdolala, proměnila ho v beztvarý chuchvalec. Otřesné „musíš“, jemuž se vězeň podřizoval, jako pavouk vysávalo krev a všechno to, co člověk měl, i co by mohlo být.

V noci se v baráku topilo v kamnech, všichni si sušili promáčené onuce, kalhoty, návleky. Místnost plnil hustý zápach potu a hniloby. Člověk se z něj toužil vymanit, nadechnout se vzduchu, místo toho však bez ohledu na štěnice okamžitě otupěl a usnul. Nikoho z lidí kolem, jedinou tvář, dokonce ani ty, co spali na vedlejších pryčnách, jsem neviděla, nevnímala a nezapamatovala si je. Neměla jsem ani sílu, abych uvažovala: kdo jsem, co a proč? Les, pila, polena, myšlenka na chleba – a pořád dokola.

To jsou tedy ty daleké tábory!

O některých věcech je možné zřetelně mluvit. Na hrůzy v koloně Světik se těžko a útržkovitě i jen vzpomíná. Formálně bylo civilní vedení samozřejmě i tam. Ve skutečnosti kolonu řídilo něco mnohem horšího: vězeňská samospráva. O tom, zda člověk bude žít, nebo ne, ve Světiku rozhodoval úkolář a vedoucí kulturně-výchovného oddělení.

Když náš transport dorazil, úkolář si ze všeho nejdřív vybral pěknou holku „za ženu“. A žena, kterou si vybral, byla skutečně pěkná. Úkoláři nebránili, aby bydlel ve zvláštním přístavku u baráku, aby si zařídil domácnost a žil si bezstarostně. Úkolář za privilegium, které mu daroval tábor, horlivě sloužil vedení a honil plán. Nářky: „Je mi špatně!“, „Mám teplotu!“, „Ruce mám samý puchýř!“ – se jaksi dotýkaly úkolářovy „osobnosti“. Čahoun s mohutným rudým nosem a tlustými tučnými prsty zuřil, sprostě nadával a sám z pryčny tahal prosebníka o smilování. Pokud se někdo vzpouzel, odvlekli ho na samotku a nechali o třísetgramovém přídělu. Zbytek chleba si tenhle valoun z masa a svévole bral pro sebe. Jeho oblíbené pořekadlo znělo: „Jediný tvůj kamarád je vlk!“ Do tajgy se to hodilo.

Tady, v republice Komi, při kácení lesa mi představa plánu, který jakoby řídí NKVD (jak o tom debatovali dva staří bolševici v novotrojické tranzitce), už nepřipadala vůbec absurdní. Čí otroci nebo nevolníci jsme byli? K nalezení odpovědi na „prostinkou“ a vražednou otázku byly zapotřebí síly, volný čas a pečlivost. Proboha, vždyť v Džangidžiru to kdosi definoval tak přesně: „V táboře platí jen jedno – pohánět člověka, nedovolit mu, aby se vzpamatoval, aby myslel, držet žaludek hladový, trestat zmenšeným přídělem chleba.“

 

překlad © Alena Machoninová
vzpomínky Tamary Petkevičové k vydání připravuje nakladatelství G plus G

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1813x

Inzerce