Lešem, Ron: Jestli je ráj

Lešem, Ron
Jestli je ráj

recenze beletrie zahraniční

Beaufort je starý křižácký hrad, dnes ležící na libanonském území, avšak obsazený izraelskou armádou. Děj románu se tu odehrává očima zde sloužících vojáků. Ron Lešem, novinář, který působil v pásmu Gazy, pevnost líčí jako specificky mužský uzavřený ekosystém. Kdo by však čekal plasticky prokreslené postavy nebo akční scény, bude zklamán.

Chlapský svět na libanonské hranici
Ron Lešem
: Jestli je ráj. Přel. David Hron, Garamond, Praha, 2015, 344 s.

Izraelský autor Ron Lešem válku na vlastní kůži nezažil. Jako novinář ale působil v pásmu Gazy, kde měl příležitost setkat se s vojáky, kteří na rozdíl od něj bojem prošli. Jeden z nich ho zaujal natolik, že se Lešem rozhodl strávit v jeho přítomnosti několik dnů a vyslechnout celé jeho vyprávění. Voják, jehož skutečné jméno Lešem uvádí až v doslovu, se stal předobrazem mladíka Ereze, hlavního hrdiny úspěšného románu Im ješ gan eden (Jestli je ráj), který později získal Sapirovu cenu a jehož filmové zpracování se dočkalo oscarové nominace za nejlepší cizojazyčný snímek.

Beaufort – tak se jmenuje starý křižácký hrad, vybudovaný ve dvanáctém století na území dnešního Libanonu, jen několik kilometrů od izraelské hranice. Až do roku 1982 jeho strategickou polohu na horském hřebeni využívali nepřátelé židovského státu k raketovým útokům na severoizraelská města a na rozvalinách středověkého hradu vyrostla moderní pevnost. V létě 1982 se ale situace změnila: Izrael v rámci operace Mír pro Galileu pevnost za cenu těžkých ztrát obsadil a získal tak nárazníkové pásmo na území nepřítele. Lešemův hrdina Erez zde slouží na konci devadesátých let a právě v betonových útrobách Beaufortu se odehrává převážná část románu Jestli je ráj.

Erez je popudlivý mladík, tvrdý k sobě i k ostatním, oddaný své zemi a svému poslání. V Beaufortu velí jednotce „kuřátek“, nováčků, kteří si tu mají odbýt svou první službu. Lešem vypráví příběh Erezovýma očima, a tak může čtenář nahlédnout do jeho nejniternějších myšlenek. Tráví s Erezem probdělé noci na palandě, plné obav z nekončícího ostřelování, vzpomíná s ním na přítelkyni, zažívá ubíjející nudu v pevnosti i dramatické výpady do okolí. Erez nepochybně zažil víc než většina mužů za celý život, přesto uvnitř zůstává citlivým, zranitelným chlapcem, nezřídka pochybujícím a nejistým, v mnoha ohledech nedospělým. Jeho „kuřátka“ k němu vzhlížejí jako k veliteli, přestože je jen o několik let starší a zápolí se stejným strachem jako oni.

Pevnost autor líčí jako zvláštní, uzavřený ekosystém, ve kterém má každý svůj pevně daný úkol na pevně daném místě, každý detail má svůj účel a jednotlivé činnosti se střídají v pravidelném rytmu: hlídky, průzkumy, odpočinek, jídlo, spánek, dril. Právě v popisu Beaufortu, jeho vybavení, vnitřních procesů a bezpečnostních opatření tkví hlavní síla románu a je zřejmé, že si spisovatel-nevoják musel dát se studiem prostředí ohromnou práci. Svět Beaufortu je chlapácký, testosteronový svět. Nemytý, páchnoucí a prvoplánově tělesný. Vojáci se předhánějí v líčení svých sexuálních úspěchů, vtipkují o všem a o všech, u žen skoro automaticky uvádějí velikost podprsenky a do akce nosí speciální slipy pro štěstí.

Postavy působí bohužel trochu ploše. Většinu Erezových parťáků charakterizuje jen jediný význačný rys, a některé tak lze snadno zaměnit. Autorův záměr je navíc očividný: vojáci mají na první pohled působit jako nevycválaná cháska, ale ve skutečnosti mají ti dobří chlapíci srdce na správném místě. Aby bylo dosaženo maximálních emocí, hynou samozřejmě ti nejsympatičtější přednostně. Pokud na ně doma čeká dívka nebo pokud se o stránku dřív rozpovídali o budoucnosti, tím líp.

Překladatele Davida Hrona román postavil před nelehký úkol. Vojáci na Beaufortu i sám vypravěč hovoří komplikovaným vojenským slangem plným novotvarů a pubertálních patvarů, snad každá činnost má své beaufortské synonymum. „Zdrcnout se“ znamená umřít, „nanuk“ je rušička, „bušit do polštáře“ znamená spát, před odjezdem na pevnost se stihne „rychlůvka“ s dívkou, „muchlůvka“ je potom malá „rychlůvka“ a všechny výrazy pro gaye zaberou přes půl stránky. Pevnostní jazyk se navíc vyvíjí a slova v něm se během let obměňují. S některými výrazy musel překladatel strávit týdny. Výsledek ovšem působí výborně.

Kdo čeká záplavu akčních scén, může být zklamán. Na boj s Hizballáhem a vypjaté okamžiky samozřejmě dojde, ale stejně jako ve skutečném životě se to podstatné odehraje během několika vteřin, doslova mezi dvěma údery srdce. Čas se najednou zastaví, kolem létají rakety, svět zachvátí oheň a síra… a za pár minut začne další nekonečné čekání v útrobách pevnosti, přemítání, ubíjení času. Napětí přitom vůbec nechybí, naopak. Už od úvodního přesunu do Beaufortu čtenář málem nedýchá, přestože se dohromady vlastně skoro nic neděje: konvoj se sune po silnici a někde daleko ve tmě možná číhá nepřítel. Lešem buduje napětí suchým popisem bezpečnostních opatření, úsečnými rozkazy, nervozitou mazáků.

S tím, jak Erez zažívá hrůzu války a jeho kamarádi jeden po druhém umírají, zaznívá čím dál častěji otázka zpochybňující samotnou podstatu izraelského snažení. K čemu je dobré držet linii, kterou ostřeluje nepřítel, a nepodnikat žádné protiútoky? Jak máte bojovat a umírat, když média a aktivisté označují celou vaši misi za zbytečnou a nesmyslnou? Jak se vypořádat s tím, že o vašem osudu rozhodují „bílé límečky“ daleko v Izraeli a velká část vašich krajanů si na vás u kávy v Tel Avivu ani nevzpomene? Nejtěžší ránu psychice vojáků pak zasadí jejich vlastní velitelé: v roce 2000 přijde rozkaz pevnost opustit a stáhnout se do vnitrozemí. Aby však ústup nevypadal jako útěk, má posádka Beaufort ještě půl roku držet. Má smrt Erezových kamarádů během těch šesti měsíců vůbec nějaký smysl, když pevnost tak jako tak přejde do rukou nepřítele? A co všechna léta předcházející? Spisovatel sám na otázku neodpoví, verdikt přenechává svým postavám.

Román Jestli je ráj nabízí českému čtenáři vhled do pozoruhodného světa pohraniční pevnosti. Zaujme napětím, znalostí prostředí a autenticitou. Postavy by naproti tomu zasloužily větší hloubku a více prostoru na rozvinutí vlastních osudů: až na výjimky splývají v jednoho sympatického vojáka.

 

© Vojtěch Matocha

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 880x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce