Zorn, Fritz: Mars

Zorn, Fritz
Mars

recenze beletrie zahraniční

Kolik falše a pokrytectví člověk snese, než onemocní rakovinou? Ve své rozzlobené i zoufalé autobiografické eseji na to odpovídá švýcarský autor jediné knihy, kterou napsal pod pseudonymem Fritz Hněv.

Spílání harmonii
Fritz Zorn
: Mars. Přel. Zuzana Augustová, Havran, Praha, 2016, 196 s.

„Jsem mladý a bohatý, a jsem nešťastný, neurotický a sám. Pocházím z jedné z nejlepších rodin na pravém břehu Curyšského jezera, kterému se říká Zlaté pobřeží. Byl jsem vychován v měšťanské rodině a celý život jsem byl poslušný. Má rodina je značně zdegenerovaná, a i já jsem bezpochyby nanejvýš dědičně zatížený a poznamenaný svým prostředím. Samozřejmě mám i rakovinu, což vlastně jaksi přirozeně vyplývá z výše řečeného…“

Těžko si představit sušší a zároveň provokativnější začátek knihy. Mars Fritze Zorna však není společenskokritický či psychologických román, na jehož prvních stránkách by nás autor chtěl navnadit břitkostí svého jazyka a pronikavostí úsudku (a odsudku). Jedná se osobní zpověď a také obžalobu prostředí, které nevyhnutelně mrzačí lidské duše, v první řadě tu autorovu.

Fritz Zorn („Fritz Hněv“), vlastním jménem Fritz Angst („Fritz Úzkost“), se narodil v roce 1944 nedaleko Curychu. Vystudoval romanistiku a pracoval jako učitel, brzy po třicítce mu byl zjištěn zhoubný nádor a už v roce 1976 nemoci podlehl.

Pokud by se po něm zachovaly jen tyto suchopárné životopisné údaje, nezbylo by než si povzdechnout, že nemoc a smrt si nevybírají. Sám Zorn však nabízí na svůj život i na chorobu, která u něho propukla, překvapivý pohled. Rakovina pro něho byla zjevným důsledkem dusna a potlačovaných neuróz, uprostřed kterých vyrůstal a které u něho vyvolaly přetrvávající deprese spojené s neschopností navazovat jakékoli vztahy.

Zornova jediná kniha Mars, autobiografická esej, nemilosrdně účtuje právě s tímto prostředím: prostředím, kde se pro samou touhu po harmonii nesmí odporovat, ba raději ani mít názor; kde většina témat je příliš „složitá“, než aby se slušelo o nich hovořit, kde největší předností člověka je, když „neruší“ a nevyčnívá. O své rodině Zorn píše: „Život se nám líbil, jen jsme ho nechápali jako něco, co se nás týká, ale jako představení, jemuž jsme přihlíželi.“ On sám jako spořádaný syn (svou slepou poslušnost si stále znovu vyčítá) tak po celé mládí zůstal ustrašeným pozorovatelem okolí. Po zjištění své diagnózy dodává: „I teď bych mohl být milý a slušný a tiše pojít, aniž bych dělal rozruch. Ale tu radost nikomu neudělám.“ Místo toho se rozhodl vylíčit svůj zhoubný nádor, jemuž připisuje psychosomatický původ, jako paralelu situace, ve které se ocitá celá společnost.

Sebebolestivější pravda je pořád lepší
Zorn je mistrem postřehů i trefných formulací: „Zjistil jsem, že lidé jsou většinou mnohem víc pyšní na něco, co nevědí a ani vědět netouží, než na věci, co vědí: o tom nechci nic vědět; s tím nechci mít nic společného, něco takového u nás doma nemáme – to jsou typické maloměšťácké fráze. Pro většinu lidí je důležitější nemít žádné neřesti než oplývat konkrétními ctnostmi.“ Vražednost tohoto opatrnického, tísnivého a bezkrevného prostředí popisuje s upřímnou nenávistí. Zároveň nezapře smysl pro ironii: „Neměl jsem se ženami problémy. Neměl jsem se ženami vůbec nic.“

Podle svých slov si Zorn až do napsání knihy převážně nepřipouštěl, že trpí depresemi: „Snažil jsem se totiž být i sám před sebou bezproblémový a využíval jsem všemožných zastíracích manévrů, abych se sám sobě jevil jako ideální postava.“ Až Mars představuje jakýsi pokus se s tématem alespoň slovně a symbolicky vypořádat (konkrétní, násilné činy autor také zvažuje, ovšem zavrhuje) a vylíčit své mnoho let trvající utrpení, navzdory bolesti, kterou to působí – Zorn dospívá k nepříliš překvapivému závěru, že sebebolestivější pravda je pořád lepší než sebeklam. Ostatně i obávaná rakovina ztrácí něco ze své ochromující hrozivosti, jestliže se ji aspoň odvážíme nazvat pravým jménem.

Za nejsilnější považuji první část knihy, ve které Zorn nezvykle otevřeně vypráví o svém podle vlastních slov bezcenném životě (včetně z dnešního pohledu politicky nekorektních pasáží o hodnotě života černochů postižených nemocemi či hladomorem) a obžalobu společnosti zakončuje prohlášením: „Raději rakovinu než harmonii.“ V dalších dvou, podstatně kratších částech se ke škodě výsledku více pouští do filozofických a náboženských úvah („Špatné na křesťanství je, že chce být ze všech nejlepší a že si bohy, které stvořilo, máme představovat jako nekonečné a věčné“); zčásti zde opakuje dříve řečené a mezi zdařilými pasážemi nacházíme i takové, které bych označila spíše za terapeutické psaní, i když třeba Jóbův proslov k Bohu na téma „Ty jsi ta největší svině v celém univerzu“ má svůj půvab.

Jedná se tedy o literaturu, nebo o výkřik zoufalého muže, děsícího se nejen smrti, kterou má na dosah, ale i svého uplynulého života? Literární redaktor by text snad místy trochu zkrátil, aby dal lépe vyniknout skutečně vybroušeným momentům. Autor však nepochybně byl spisovatel, mistr slova, který dokázal pojmenovat věci a popsat vztahy tak, jak to zřejmě nikdo před ním neudělal.

Český překlad má švih
Mars byl v 70. a 80. letech přeložen do několika jazyků a podle německé Wikipedie se díky své radikalitě stal kultovní knihou protestních hnutí tohoto období nejen ve Švýcarsku. Českým čtenářům jej nyní zpřístupnilo nakladatelství Havran; buďme vděční za malé vydavatele, kteří se pouštějí do takto překvapivých, komerčně jistě nemotivovaných podniků.

Překladatelka Zuzana Augustová získala za svou práci na knize tvůrčí ocenění Obce překladatelů s následujícím komentářem:

„Švýcarský germanofonní autor této jediné knihy v ní podává zdrcující autobiografickou analýzu lživých životních způsobů, v nichž byl jako výhonek bohatého curyšského měšťanstva vychován, až mu faleš věčně předstíraného štěstí a harmonie znemožnila lidsky žít. Analýza často vyúsťuje v podstatné filosofické zamyšlení a nakonec vystihuje stav nesmiřitelného rozporu a ,války‘ mezi společenským řádem světa a jedincem, který je nucen prozřít do své smrtelné podstaty (odtud název knihy). Náročnost překladu tkví hlavně v té analytické jemnosti a přesnosti, která vyžaduje od překladatele krajní pozornost, citlivost k pojmenování vnitřních stavů a pocitů, ale také smysl pro skrytou dramatičnost příběhu: tyto kvality překladatelka osvědčila brilantně a vytvořila plnohodnotnou českou verzi tohoto důležitého díla.“

Jak dokazují citované úryvky, překladatelka navíc prokázala smysl pro pointu a dodala tak textu patřičný švih a říz, bez kterých by jeho účinek zdaleka nebyl takový, jaký je.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   97%čtenáři

zhlédnuto 1144x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce