O tom, jak se dovede chovat člověk k člověku, toho víme z historie i osobní zkušenosti dost. Zdá se, že patrně v největším masovém zločinu proti lidskosti v dějinách, v nacistickém holokaustu, byly překonány do té doby nepředstavitelné meze lidské krutosti. Zároveň ale víme o bezpočtu skutků lidského milosrdenství a solidarity, jež se v prostředí totálního zmaru jevily jako zázrak. Zaznamenaná paměť obětí totalitních režimů a všeho bezpráví by měla být součástí vzdělávacího systému a širší, veřejné rozpravy.

Soubor patnácti vzpomínek (patnácti samostatných knih), v nichž vystupuje sedmnáct lidí, kteří přežili holokaust a dokázali o svém utrpení vydat svědectví, vychází v jímavé a dobře připravené edici v nakladatelství Oikoymenh. Za vydáním tematicky i graficky pozoruhodného titulu stojí filozof, spisovatel a překladatel Ivan Chvatík, redaktor Vladimír Nedvídek a sazeč Martin Třešňák. Sbírka přináší český překlad původního německého souboru (Mit meiner Vergangenheit lebe ich: Memoiren von Holocaust-Überlebenden, 2016), které doplňuje řadu dosud zaznamenaných svědectví z celého světa. Ta najdeme například v muzeu holokaustu ve Washinghtonu (United States Holocaust Memorial Museum), v izraelském památníku Jad Vašem, v dokumentárních záznamech Spielbergovy nadace USC Shoah Foundation a v nesčetných institucích, muzeích, knihách a filmech, které se historii šoa věnují.

Ivan Lefkovits, jehož vzpomínky kdysi zaznamenali pracovníci Paměti národa a jenž přítomných patnáct příběhů sestavil a vydal, připomíná, že byly sepsány „těžkou rukou a často s vynaložením zbylých sil“. Jejich autory jsou Češi, Slováci, Maďaři, Poláci a Němci, kteří měli vztah k Československu, byli vězněni v Terezíně anebo Československem projížděli do některého z vyhlazovacích táborů, zvláště do Osvětimi a Treblinky. Některé z nich, například Ninu Weilovou, osvětimskou vězenkyni č. 71978, mohou čtenáři znát z předchozích vydání jejího vzpomínání. Jiné patrně potkají vůbec poprvé. Čtyři ženy a třináct mužů. Osudy, které by neměly zůstat zapomenuty.

Autorkami překladu, citlivého a respektujícho různorodé vypravěčské styly jednotlivých přeživších, jsou Jana Zoubková, Jana Mojžíšková, Pavla Plachá a Věra Zemanová. Desítky černobílých fotografií, z nichž některé poskytli sami autoři, jsou na patnácti obálkách doplněny patnácti reprodukcemi obrazů Gerharda Richtera, z cyklu Birkenau. Celý konvolut zaujímá 987 stran. Některý díl má stran čtyřiačtyřicet, jiný téměř sto. Všech patnáct knížek doplněných o šestnáctou, jež tvoří doslov Ivana Lefkovitse, Petera Idena a Gerta Weisskirchena, je uloženo v papírovém boxu s titulním názvem Žiji se svou minulostí: Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust. Kniha by nemohla vyjít za tak nízkou cenu bez finanční podpory českého ministerstva kultury, Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe-Institutu v Praze.

Dlouhá mlčení

Každý z těchto drobných sešitů je originál. Někdy se jedná pouze o vzpomínkovou skicu na transport a věznění. Jindy autor popisuje rovněž své dětství, dospívání, rodinné a životní poměry, válku, hrůzy holokaustu i svou poválečnou budoucnost, jež se u mnohých dříve či později završila v odchodu do exilu. Někdo své paměti koncipoval velkoryse a vypsal se ze všeho, z čeho se vypsat potřeboval, chápaje tuto možnost jako určitou terapii. Jiný se podělil jen o torzo svého příběhu, přičemž na některé události odmítal vzpomínat vůbec, bylo by to pro něj nadmíru bolestné, ba zničující. V žádném z textů nechybějí fotografie z rodinného archivu, kopie různých dobových dokumentů či známé nebo méně známé černobílé snímky, pocházející z prvních dnů osvobození.

Nejde, jak podotýká editor knihy Ivan Lefkovits, o umělecké zpracování jedné z nejkrutějších anamnéz. Autoři své vzpomínky zachytili v docela běžném vyprávění, jako by je říkali někomu, komu důvěřují; mluví jazykem, jímž běžně hovoří. Přesto se u některých objevuje nesporný literární talent, jenž si nezadá například se světoznámým titulem Richarda Glazara Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1994, G plus G, 2007). Čtenáři, které historie šoa zajímá hlouběji, si při četbě vzpomenou na výpovědi, které v rámci již zmíněné nadace režiséra Stevena Spielberga natočil a knižně vydal český kameraman a spisovatel Jan Jelínek (A kde byl Bůh…?, Barrister & Principal, 2014). Jména těch, s nimiž čtenář nepochybně naváže vztah a o jejichž osudy se bude možná zajímat do větších podrobností, znějí: Nina Weilová, Ernst Brenner, Peter Lebovic, Jake Fersztand, Sigmund Baumöhl, Gábor Hirsch, Gábor (Neuman) Nyirö, Ivan Lefkovits, Arnošt Schlesinger, Hana a Hanuš Arend, Andreas Sás, Klaus Appel, Fabian Gerson, André Sirtes, Christa Markovits a Éva Alpár.

V textech se občas objevují výrazné detaily a i ty obecnější vzpomínky jsou vždy nesmírně silné, ne však totálně skličující. Všichni autoři do jednoho tyto trudné chvíle svého života překonali a po válce se jim podařilo založit rodiny, získat vzdělání a obvykle také velmi pěkné pracovní uplatnění, zvláště po odchodu do emigrace, nejčastěji do Švýcarska. Někteří ze vzpomínajících se stali uznávanými kapacitami svých oborů.

Někteří vypravěči si dovolili být sdílnější, intimnější, jiní si všímali jen těch nejzávažnějších emočních otisků. Vždyť od konce těchto apokalyptických útrap uplynulo již více než padesát let; většina z nich byla dospívajícími dětmi, které až na výjimky přišly o celou rodinu. Navíc v poválečných letech u nás, v Maďarsku či v Německu, jak dosvědčují mnozí přeživší, se o holokaustu a koncentrácích zásadně nemluvilo. Každý chtěl co nejrychleji zapomenout a začít znovu, nehledě na to, že v komunistických diktaturách ani po válce pronásledování Židů neustalo. Jedním z důležitých faktorů, proč lidé o svých zkušenostech nemluvili, byl i fakt, že se často vrátili domů zcela sami. Přišli o rodinu a přátele a ve většině případů také o dům, byt, práci, školu, živnost, nezřídka o veškerý rodinný majetek. O ten je napřed okradli nacisté, později sousedé nebo lidé docela neznámí. Začínali z nuly, a přesto se mnohým povedlo prožít úspěšný a nakolik jen možno šťastný život.

Milovat život

Klíčovou roli ve vzpomínkách hrají lidské vztahy a konkrétní prostředí a v něm děs, bezcitnost dozorců, zima, horko, hlad, žízeň, všudypřítomné brachiální, sadistické násilí a smrt, bestialita a vypočítavost vojáků i kápů, stejně jako občasné záchvěvy milosrdenství od těch, od nichž by to člověk jinak nečekal. Recenzované příběhy doplňují známé dokumentární záběry a v některých případech osvětlují, co dosud nebylo úplně tak zřejmé.

Knihami zřetelně prostupuje fenomén štěstí, náhody, boží prozřetelnosti, díky nimž se někomu podařilo zachránit si život doslova v poslední minutě, a to i vícekrát. Civilní, nepřikrášlená výpověď je prosta jakéhokoli patosu. Je pouze na čtenáři a jeho duchovním ustrojení a imaginaci, jak se vzpomínkami naloží, zda je v sobě nechá rozeznít, v čem jej promění. Vyprávění to není veselé, ale poválečný život těch, co přežili holokaust, je nejlepším důkazem, jak moc milovali život a jak za něj byli vděční. Tahle zkušenost na pomezí života a smrti, v níž už neplatila pravidla z běžného života, je nejen podle mého mínění pramenem, z něhož by měli čerpat obzvláště studenti, jejich pedagogové, badatelé a lidé v duchovenských povoláních.

Je nepravděpodobné, že byste po přečtení prvního příběhu nechtěli poznat i ty další. Celý soubor, jemuž byla věnována značná překladatelská a ediční péče, nastoluje otázky, o nichž už kdysi psala jedna z nejznámějších osobností, jež přežila holokaust, rakouský lékař a spisovatel Viktor E. Frankl, v knize A přesto říci životu ano (Karmelitánské nakladatelství, 2016). Co je to dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví, víra a beznaděj, přátelství a samota, důvěra, statečnost, lidská důstojnost, smysl naší existence či fenomén věčného života a boží role v tomto jen stěží pochopitelném utrpení. O každém jednom osudu by bylo možné natočit film, napsat román, sbírku básní, divadelní hru nebo složit hudební opus. I když se to zřejmě nestane, je potřeba být vděčný za to, že se tyto vzpomínky nakonec zachovaly. Tvoří stále se rozrůstající mozaiku lidské výpovědi, čeho všeho je člověk schopen, když odvrhne základní humanitní hodnoty a zcela vyprázdní pojmy, jež jsou nám nejbližší v étosu velkých abrahámovských náboženství.

Závěrem vybírám na ukázku vzpomínku Niny Weilové na její maminku, jež zemřela po jejím boku v Osvětimi na jaře roku 1944. To, co prožívalo dvanáctileté dítě, by už nikdy neměl prožít žádný člověk na světě.

„Když jsem se vrátila, ležela má maminka stále na té pryčně. Zase jsem se pokoušela s ní mluvit. Její ruce byly ledové. Nevím, jak dlouho jsem jí plakala na klíně… Najednou jsem cítila, jak mně někdo lehce položil ruku na ramena, a já za sebou viděla stát starého rabína. Hladil mě po vlasech a řekl, že se za mou maminku bude modlit. V tom mi teprve došlo, že maminka je mrtvá… Potom, co byla smrt mé maminky nahlášena vedoucí bloku, vyneslo ji několik žen z baráku a za blokem ji položily do sněhu. Zůstala tam možná dva týdny. Denně jsem ji tam chodila navštěvovat, odstraňovala sníh z jejího obličeje a stále k ní mluvila.“